Jde o to uvědomit si, kde jsem, kam se chci dostat a najít cestu, jak toho dosáhnout co nejrychleji. A co možná nejpříjemněji, zdůrazňuje v rozhovoru psychoterapeut Lukáš Dastlík.
Pod ukázkou z tvého semináře proběhla zajímavá diskuse. Spolu s diskutujícími se chci dodatečně zeptat, nakolik podle tebe náš životní osud ovlivňuje to, jakého jsme si vybrali životního partnera?
Velmi to ovlivní především lidi, kteří mají spokojený vztah či rodinu hodně vysoko ve svém žebříčku hodnot. Jejich energie, aktivita a výkony v práci i v soukromí budou velice silně kolísat podle míry naplněnosti ve vztahu. Jde také o míru intimity a sdílení: čím vyšší, tím větší dopad nesouladu na naši psychiku.
Po roce usilovné, ale bezvýsledné snahy o změnu je již hodně malá šance, že se něco výrazně změní.
Ve vztazích je obvyklé, že se intimita a sdílení postupně vytrácejí. A stejně obvykle to jednomu partnerovi vadí víc než druhému. Chce situaci změnit a vznikají konflikty. Kde je podle tebe hranice, kdy zachraňování vztahu ztratilo smysl?
Obvykle intimita klesá, ale nemusí to tak být, v mnoha vztazích se dokonce s vyzráváním partnerů i vztahu prohlubuje. No a kdy ztratil vztah smysl v ohledu intimity? Pokud byla otázka myšlena i tak, kdy už to máme vzdát s pokusy o vzkříšení, je to také různé, ale obecně asi po roce usilovné, ale bezvýsledné snahy o změnu je již hodně malá pravděpodobnost, že se něco výrazně změní. Pak je třeba se rozhodnout, kudy ve vztahu dál.
Občas i u nás na webu čteme o tom, že zralý vztah je partnerství dvou zralých osobností, které se nepotřebují. Tedy nepotřebují jeden druhého k naplnění svých „prázdných míst“, nestrádají, když se nějakou dobu nevidí, jsou sami sebou, společně sdílejí jen a právě to, čím se obohacují… Zní to pěkně, dokonce jsem myslel, že jeden takový vztah znám, než jsem zjistil, že ti dva jen umějí líp lhát sobě i okolí. Jaká je tvoje definice zralého vztahu?
První problém je otázka, kdo je to zralý jedinec. A jestli ve vztahu chceme zralost. Nebo spíš štěstí, spokojenost, uvědomělost a naplnění.. Podle mého názoru to spolu tolik nesouvisí. Je pravda, že pokud se potkají dva zralí jedinci, kteří se navzájem nepotřebují, ale vztah mají jako takovou třešničku na dortu, může vztah hezky fungovat. Je tu ale riziko, že takový vztah bude postrádat právě ono vztahování se jednoho k druhému. Že půjde jen o nezávislé soužití dvou individualit, které nemají ani nejmenší zájem si vzájemně vyhovět a sdílet čas, zážitky a problémy.
Někomu to může fungovat a vyhovovat…
Ano, jde o to, co od vztahu očekávají jeho aktéři. Zralý vztah je podle mne takový, kdy si oba plně uvědomují, z jakého důvodu ve vztahu jsou, nemají nereálná očekávání od sebe ani od druhého a umí zvládat problémy a konflikty konstruktivně. Podle toho se pak spolu mohou rozhodnout, jak velkou míru vzájemné závislosti chtějí. Oba póly jsou v literatuře krásné i odborné hezky popsány.
Spousta odborníků tvrdí, že změnit se je obrovsky náročné, že k tomu nestačí jeden život. To není pravda.
Můj „objev“ poslední doby je, že hlavní je přijít na to, co doopravdy chceš. Zní to banálně, stokrát si to někde přečteš, ale ve skutečnosti to je docela zapeklité. Výhled na naše vlastní zájmy a vlastní budoucnost nám zakrývá hromada klamů, omylů a představ… Jak s tímhle pracuje tvůj koncept Life Dynamic?
První krok konceptu je ujasnit si, kde se nyní ve svém životě nacházím, kam se chci dostat a co mi v tom doposud brání, a potom najít cestu, jak toho dosáhnout co nejrychleji a co možná nejpříjemněji. Jak říká název konceptu, najít svou životní dynamiku a plně ji využívat. Mám totiž dojem, že většina lidí zdaleka nevyužívá svého potenciálu a žije život, který je nenaplňuje – zároveň mají spoustu obav či důvodů, proč s tím nic moc nedělat. Doma i jinde slýcháme, že není možné mít vše, co chceme, nikdo nás neučí, jak pracovat na poznání sebe sama, na svém rozvoji, změně a dosahování svých cílů. Potom je jasné, že většina lidí je přes spoustu problémů víceméně spokojena s tím, co má, protože v možnost změny nevěří, nevěří sobě a zároveň je jejich současný stav pro ně jistota, ve které se umí orientovat, zatímco cokoli nového nese s sebou spoustu pochybností.
Líbí se mi, jak zdůrazňuješ, že práce na sobě má být příjemná. A že je dobré hledat efektivní, rychlou cestu.
Pokud to tak nebude, dříve či později lidé na sobě pracovat přestanou. Představ si, že přijdeš domů z práce, tam čekají další povinnosti, a do toho dělat navíc něco, co ti není příjemné a kde nevidíš efekt – jak dlouho bys to vydržel? Přiznávám, že ze začátku to není jednoduché a člověk se zrovna moc nenasměje, ale postupně spoustu klientů či účastníků našeho výcviku začne bavit už samotná cesta ke změně, protože za sebou vidí její kus. A to je stimuluje dál. Změnit se, změnit svůj hodnotový systém a způsob života je v mém pojetí práce maximálně na tři roky (ale na plný úvazek). Spousta teorií a odborníků tvrdí, že změnit se a něčeho dosáhnout je nesmírně náročné, někdy nám k tomu nestačí ani jeden život. To není pravda.
V diskusi by se tě na to stejně někdo zeptal: čím své tvrzení podpoříš?
Dávám vždycky příklady změny života lidí po různých katastrofách – někteří se změní ze vteřiny na vteřinu.
Koncept, o kterém si povídáme, jsi představil na jarní Psychologii okolo ohně. Jak ho využíváš ve své práci?
Kromě výcviků Life Dynamic, firemních školení, kurzů pro veřejnost, terapií a koučinku koncept využíváme také při projektech na školách. Tahle práce mě moc těší. Čím dříve člověk narazí na způsob, jak pracovat se svou psychikou, tělem a osobností jako celkem, tím větší je šance, že nebude nadále chybovat v podobě opakování nefunkčních životních scénářů a zarývat si své vnímání světa, pohled na něj a svoje místo v něm jako jediné možné. Je jasné, že pokud uvědomění o nespokojenosti v životě přijde až v době, kdy máme děti a hypotéky, je to o něco složitější. Naštěstí ne nemožné.
