Tomáše Papršteina možná znáte z podcastu Ve stínu – Nejlepší kamarád, který mapuje jeho příběh. Je to jeden z těch příběhů, které se neposlouchají lehce. Dítě, které přijde v raném věku o matku, emocionálně nedostupný otec, který se těžce smiřuje se ztrátou ženy, samota a smutek. A pak jiskřička naděje v podobě dlouhodobého známého – vedoucího turistického kroužku a zároveň třídního učitele. Nejlepší kamarád. Pocit přijetí, bezpečí, porozumění…

Sexuální zneužívání je stále ještě velké tabu. Víme, že se to děje, ale doufáme, že ne v našem okolí. Samy oběti mají často problém o tom víc mluvit – buď mají se sdílením špatné zkušenosti, nebo se snaží zapomenout, vzácné nejsou ani případy opravdového vytěsnění. Když jsem se poprvé setkala s obětí sexuálního zneužívání, měla jsem o tématu jen povrchní informace, protože to není můj obor. To, co jsem následně hlubším studiem zjistila, mě šokovalo. Číslům nebudete chtít věřit. Schválně to zkuste, jsou to dvě kliknutí myší ve vyhledávači.

Tomášův příběh je výjimečný nejen v tom, že ho otevřeně sdílel, ale hlavně ho dotáhl do konce a predátor skončil pravomocně odsouzený. Připadá vám to jako aspoň částečný happy end? Pro oběti tomu tak bohužel často není. Větší úlevu by jim přineslo, kdyby nemusely být neustále konfrontovány s tím, jak urputně před tématem společnost zavírá oči a jak zkreslené jsou představy o tom, co oběti zažívaly a zažívají. Tomáš se rozhodl v prolamování těchto tabu pokračovat dál. Chce, aby se oběti už nemusely bát promluvit, chce prostřednictvím svého příběhu pomáhat pochopit, co se děje a jak je možné pomáhat.

Zranění

Většinu příběhů sledujeme od chvíle, kdy se projeví nějaký konflikt. Kriminálka začíná zločinem, pohádka kletbou nebo zradou. Jenže ve skutečnosti začínají všechny příběhy daleko dřív. V těch o sexuálním zneužívání se vždy objeví nějaký prostor nebo událost, která způsobí větší zranitelnost a události se pak nabalují na sebe. Tady často tkví odpověď na otázku, proč oběť nepoznala, že se děje něco špatného, nebo proč se proti tomu hned nevymezila, případně si neřekla o pomoc.

Tomáši, tebe hned v raném dětství potkalo něco, co lze pokládat snad za nejhorší věc, co se může dítěti přihodit. Onemocněla a následně zemřela tvoje máma. Co si z té doby vybavuješ?
Moc ne. Z dnešního pohledu mi připadá, jako bych tehdy nějak ztratil citové vnímání a emoce. Maminka byla dlouhodobě v nemocnici a skoro vůbec jsem ji nevídal – celkově si na ni moc nepamatuji, mám tam jen nějaké drobné ústřižky. Ztráta pro mě byla ale hodně bolestivá a silná. V den, kdy zemřela, jsem měl hrozivý sen, v podstatě se mi zdálo, že mi maminku někdo zabil. Z ničeho nic jsem tak nějak nepochopitelně věděl, že je něco špatně. Když nám to pak ráno táta řekl, cítil jsem v těle zvláštní uvolnění. Nechápu.

Matka je ten, kdo dítěti zprostředkovává způsob nazírání na svět, dítě vidí věci často doslova jejíma očima. Pokud chybí, je potřeba, aby ji někdo nahradil. Jaký byl v té době tvůj vztah s tátou?
Složitý. Táta tuhle ztrátu nesl velmi těžce, uzavřel se sám do sebe. Od chvíle, kdy maminka zemřela, jsme každý měli svůj vlastní svět. Táta mě vychovával, snažil se, dělal pro mě to nejlepší, co uměl. Chybělo tam ale nějaké citové pouto, emoce, obejmutí a podobně. To můj táta neuměl.

Sám máš děti, což většinou způsobí změnu perspektivy. Co teď ze svého pohledu vnímáš jako nejdůležitější a zároveň nejrizikovější faktor, který hrál roli ve všem, co se potom stalo?
Vidím, jak je důležité s dětmi mluvit a komunikovat, a to již od první chvíle, kdy je dítě schopno vnímat. Považuji za důležité vysvětlovat, co je správné a co ne. Dítě musí v rodiče mít absolutní důvěru. Musí cítit lásku, podporu, cit… právě proto, aby se nebálo svému rodiči svěřit, kdyby nastal nějaký problém. Já jsem vlastně vůbec neměl zkušenost, jaké to je si s někým o čemkoliv, co se mi děje, povídat.

Důvěra

V průměru 80 % zneužití páchají osoby, které dítě zná – vlastní či nevlastní rodiče, příbuzní, učitelé, vychovatelé, trenéři nebo vedoucí zájmových kroužků. Nejedná se tedy o ojedinělý akt agrese, ale jde o dlouhodobě budovaný vztah, ve kterém se dítě často cítí být v bezpečí. Zároveň jde ale i o vztah hierarchický – v případě Tomáše šlo o učitele a zároveň vedoucího turistického oddílu (Matěj není jeho skutečné jméno, ale přezdívka, kterou reálně používá).

Jak dlouho jsi Matěje znal? Jaká je tvoje první vzpomínka na něj?
S Matějem se známe od mých čtyř let, kdy jsem společně i s rodiči jezdil na dětské tábory, kde Matěj působil jako hlavní vedoucí. Moje úplně první vzpomínka na něj? Na těchhle táborech mě Matěj neměl rád. Nevím proč.

Důvěra je v mezilidských vztazích klíčová. Ty máš za sebou dlouhou cestu k tomu, aby sis uspořádal život a vyrovnal se s následky. Jak jsi pracoval s tématem důvěry a jak to máš teď s důvěrou ve vztazích?
To je těžké téma, stále ho nemám úplně zpracované. Řešil jsem to terapeuticky, ale čeká mě ještě hodně práce. Člověku musím absolutně důvěřovat, abych s ním mohl jakkoliv fungovat, ale i tak je ve mně stále nějaký vnitřní pocit, strach ze zrady, z ublížení, ze ztráty a podobně. Zároveň mám tendence se na lidi dost upínat, což je pak často začarovaný kruh – v něčem nesplní, co jsem čekal, a mě to úplně srazí k zemi. Nedokážu pak už za tím vidět třeba nějaké objektivní důvody, proč k tomu došlo, a že to třeba nebylo myšleno zle. Pracuji s tím, ale jde to prostě pomalu.

S důvěrou úzce souvisí i otázka sebedůvěry. V očích mnoha lidí jsi odvážný člověk. Píše ti hodně obětí sexuálního zneužívání, které to nikdy nenahlásily a celý život se s tím perou samy, často i bez odborné pomoci. Jak došlo k tomu, že ses rozhodl věc nejen ohlásit a absolvovat soudní řízení, ale nakonec i zveřejnit svůj příběh a identitu? Kdy jsi začal uvažovat o tom, že tohle je pro tebe ta správná cesta?
Vše jsem začal řešit až na střední škole, kdy jsem ale v prvních momentech ještě nevěděl, jak velký problém se mi stal. Matěje jsem se dlouho zastával i na prvních policejních výsleších. To, že chci svým příběhem pomáhat dalším obětem a celé společnosti, jsem si začal uvědomovat až později, postupně. Ve chvíli, kdy mi skoro nikdo nevěřil a stál jsem tam úplně sám. Nevím, jestli to byla odvaha, spíš mi začalo docházet, že prostě nikdo nic neudělá za mě, že jsem na něco opravdu sám a sám se musím rozhodnout, kam dál. Nakonec mi věřili ti nejdůležitější, tím myslím policii, znalce a soudy. Ale představa, že tohle prožívají další děti, oběti, mě nenechává klidným. Proto jsem se rozhodl o všem mluvit a zveřejnit celý svůj příběh. Nechci, aby děti zažívaly to, co jsem zažíval já. Chci o tomto tématu víc a víc mluvit.

Darujte předplatné

Koupit

V pasti

Prakticky všichni pachatelé těchto zločinů si na nějaké úrovni uvědomují, že porušují zákon nebo minimálně dělají něco společensky neakceptovatelného. Už méně často berou v potaz oběť a odmítají vidět zranění, která tímto působí. Jsou vlastně trvale v ohrožení, takže je potřeba mít oběť zcela pod kontrolou.

Člověka, který s tímto ke svému štěstí nemá žádnou zkušenost, obvykle napadne, že si oběť přece musí uvědomovat, že se děje něco špatného. Což tak bohužel často není, protože většina těchto predátorů jsou zároveň i mistrní manipulátoři. Kdy jsi poprvé začal mít pocit, že se vztahem, který k tobě Matěj má, není něco v pořádku?
Konkrétně jsem si to začal uvědomovat po několikátém výslechu na policii a důkladně jsem to pochopil až na základě terapie. Se svým příběhem jsem se poprvé svěřil třídní učitelce na střední škole; znala mě už ze základní školy, kde nás chvíli učila. Postupně jsem u ní nalezl důvěru a v podstatě ona mě rozmluvila. Zpočátku jsem s ní ale řešil jiný problém – měl jsem úzkosti a deprese, že můj „nejlepší kamarád“ mi zakazuje být zamilován a chodit s dívkou z oddílu. Začala se mnou moje stavy řešit, protože vypozorovala, že nejsem v pohodě. S celým příběhem jsem se svěřil až ve chvíli, kdy se mě zeptala, jestli se mě Matěj nějak dotýká. Vůbec jsem ale nerozuměl, na co se ptá. Matěje jsem stále obhajoval a hájil jsem ho jako svého nejlepšího kamaráda.

Jak to pak probíhalo dál? Pro mnoho obětí je problém i to, že se bojí, co bude následovat po oznámení.
Trestní oznámení podal ředitel školy na základě oznamovací povinnosti. Ještě ten den jsem poprvé vypovídal – do školy pro mě přišli policisté a odvezli mě ve služebním autě. Nebylo mi to příjemné, protože to viděli i moji spolužáci a samozřejmě nikdo z nich nevěděl, proč mě policie odváží. Vypovídal jsem před třemi staršími pány a následně ještě několikrát, protože případ byl předán do mého rodného města. Vyšetřování probíhalo dlouho, pak došlo k soudu. Před soudem jsem vypovídal několikrát. Neměl jsem ani vlastního advokáta, byl mi přidělen jen státní zástupce a na každé líčení chodil někdo jiný. U soudu jsem zodpovídal nepříjemné dotazy jak ze strany Matěje, tak i jeho obhájce.

Byl jsi na to sám?
V podstatě ano. Když padl rozsudek, nebylo to pro mě žádnou úlevou. Vyšel jsem ze soudní síně a říkal jsem si: tak a co teď. V tu dobu tam nebyl žádný odborník, psycholog nebo někdo, kdo by mi pomohl, nasměroval mě, řekl mi, co mám dělat… Během vyšetřování a soudů jsem nemohl mít žádnou terapii. V tu dobu to bylo těžké – vypovídal jsem několikrát dokola a ani jsem si nemohl říct, před kým chci vypovídat a před kým ne. Dnešní doba už je jiná, naštěstí fungují výslechové místnosti. Oběť vypovídá jednou, celý výslech se nahrává a následně používá při dalším vyšetřování. Jednu takovou výslechovou místnost jsem nedávno navštívil v centru Locika, kde jsem si s paní ředitelkou povídal o spolupráci. Myslím, že v dnešní době si už může oběť i vybrat, před kým chce vypovídat, jestli před mužem, nebo ženou, nebo jestli chce mít někoho vedle sebe. To já tehdy nemohl.

Jaké následky takto manipulativního jednání na sobě cítíš? Je něco, kde ti to ztěžuje běžné fungování?
Ano, dlouho jsem to pozoroval. Měl jsem problémy s komunikací, s autoritami, problémy ve vztazích, v důvěře, v pracovních kolektivech. Neuměl jsem s lidmi mluvit, chápat je, často jsem si s nikým nerozuměl.

Chtěl bys pomáhat obětem a tvoje zkušenost v tom může být velmi nápomocná. Možná tento rozhovor čte někdo, kdo je stále v takovém vztahu „uvízlý“, přestože už to má zdánlivě za sebou a přežil. Pouto, které manipulátor vytvoří, často neskončí ani jeho smrtí. Uměl bys říct, jaké první kroky by mohla oběť podniknout, aby se osvobodila? Co nejvíc pomáhá tobě?
Prvním krokem je někomu se svěřit, a to komukoliv. Začít o tom mluvit, přemýšlet, zjišťovat si informace. Jakmile se oběť odhodlá, je v podstatě také nutné, aby vyhledala nějakou terapeutickou pomoc, kde jí nejlépe poradí, jaké jsou nutné další kroky. Mně nejvíc pomohla a pomáhá terapie a neustálá práce na sobě. Také mi skutečně pomáhá o tématu mluvit – i moje sdílení je vlastně taková forma autoterapie.

Proti všem

Oběť, která vystoupí proti predátorovi, čelí často nedůvěře, bagatelizaci a rozpačitým reakcím. Lidé nevědí, jak reagovat, často i ti nejbližší v podpoře zklamou, protože mají pocit, že stačí, aby se vše přestalo dít, a je vyřešeno. Zde leží odpověď na otázku, proč tolik sexuálního zneužívání zůstane neohlášeno nebo se následně nedostane před soud. Pro oběť jsou následné peripetie často stejně traumatizující. Něco podobného má za sebou i Tomáš.

Ač pravomocně odsouzený, Matěj nikdy nepřestal svoji vinu popírat. Když mu vypršel podmíněný trest, začal znovu pracovat s dětmi a po odhalení Tomášovy identity se k případu veřejně vyjadřuje a prohlašuje ho za lháře. Dokonce je znovu zaměstnán ve škole a dál pracuje s dětmi v turistickém oddíle.

Tomáši, s ohledem na tvoji zkušenost – máš pocit, že naše společnost bere tyhle zločiny vážně?
O těchto tématech se začíná víc mluvit, ale zatím je to stále málo. V současnosti se obětem stále málo věří a celé téma se bagatelizuje. Ale myslím si, že vše je na dobré cestě. Společnost začíná tahle vážná témata otevírat a brát je vážně, a to i z toho důvodu, kolik dalších kauz mimo té mojí tady je a kolik dalších se jich nečekaně otevřelo po zveřejnění mého příběhu například ve sportovním odvětví.

Co si myslíš, že by obětem ve chvíli, kdy se rozhodnou proti predátorovi vystoupit, nejvíc pomohlo? Co vlastně člověk v takové situaci nejvíc potřebuje, aby to co možná nejlépe zmírnilo následky už tak dost traumatizující zkušenosti?
Aby se oběti naslouchalo a věřilo. Oběť potřebuje cítit podporu a bezpečí. Už takový krok, že se oběť odhodlá a někomu se svěří, je pro ni velmi těžký… Další věc je velká citlivost a empatie. Chápu, že podrobnosti a fakta jsou důležité, ale ať už se jedná o někoho blízkého, nebo odborníka, je potřeba myslet na to, že oběť je v tuto chvíli velmi zranitelná a třeba bude potřebovat víc času nebo nějaký způsob emocionální podpory.

Statisticky je velmi malé procento dětí, které si tuhle situaci vymyslí. Nicméně sám máš zkušenost s tím, kolik reakcí přišlo ve smyslu „to není možné“, „nikdy by nic takového neudělal“, „za tím musí být něco jiného“ a podobně. Podařilo se ti v průběhu let přijít na to, proč jsou oběti brány tak málo vážně? Jaký je tvůj osobní názor na tohle mentální nastavení společnosti?
Je to opět tím, že se o zneužívání málo mluví, veřejnost není vzdělávána a informována. A také v tom hraje roli manipulace, jako v mém případě, kdy pachatel důkladně zmanipuloval veškeré okolí… a tito lidé jdou hlava nehlava a jsou to také oběti – obrovské manipulace ze strany agresora. Připadá mi také, že pro dost lidí je nepřijatelná představa, že se něco takového vůbec děje a že by se to mohlo dít v jejich okolí. Je to prostě tabu v pravém smyslu slova: lidi to děsí a je pohodlnější před tím zavřít oči. Možná jim to bourá pocit bezpečí, v kterém do té doby žili, nebo iluze o tom, co se v jejich okolí může a nemůže přihodit. Tak se proti tomu snaží vymezit a dostat to ze své hlavy pryč a popření je ta nejrychlejší cesta.

Jaké byly konkrétně v tvém případě reakce okolí?
Příšerné – v tu dobu mi skoro nikdo nevěřil, spočítal bych to na prstech jedné ruky. Naštěstí mi pak uvěřili ti nejdůležitější, kteří o případu rozhodovali: znalci, policie, soud… Na straně pachatele stálo obrovské množství lidí. Nazývám to takovou armádou, která za něj bojovala. Tihle lidé byli a jsou součástí obrovské manipulace ze strany pachatele. Na ulici mi nadávali, plivali na mě, u soudu na mě tahali špínu, jak jsem ve škole zlobil a podobně. Já k soudu chodil sám se svým tátou, pachatel tam měl vždy kolem čtyřicítky lidí, před kterými jsem také vypovídal. Všichni mě tam měli za lháře a mysleli si, že se Matějovi nějak mstím. Když jsem kolem těchhle lidí na chodbě procházel, někteří na mě skutečně plivali, smáli se a podkopávali mi nohy, bylo jim jedno, že jsou na půdě soudu a že je natáčí kamera. Pokud mi něco skutečně ublížilo, tak to bylo právě tohle všechno, ta obrovská manipulace od Matěje. To, že se v podstatě skoro všichni postavili proti mně a svoje názory nezměnili ani ve chvíli, kdy slyšeli rozsudek nebo vyjádření několika znalců, kteří celý případ vyšetřovali a psali znalecké posudky.

Netajíš se tím, že svůj příběh chceš využít k pomoci obětem a zasazovat se o legislativní úpravy, které toto téma pomohou dostat z pomyslného stínu. Na čem pracuješ a jak by v tvých představách měly věci ideálně pokračovat?
Teď a tady pracuji na zakládání nového pomáhajícího spolku či organizace, kde chci propojit odborníky, oběti a další lidi, kteří se do téhle osvěty chtějí jakkoliv zapojit. Rozjíždíme besedy na školách, začal jsem sám natáčet podcast Klubovna naděje, kde bych chtěl dát prostor všem, co mají k tématu co říct, ať už jsou to oběti, které chtějí zveřejnit svůj příběh, nebo lidé, kteří se snaží obětem pomáhat. Dále pracuji na tom, aby se v téhle zemi snad změnily zákony, vedu jednání s političkou a advokátkou Evou Decroix. Mým hlavním cílem je pomáhat obětem a ještě víc tato témata ve společnosti otevírat. Musí se o tom mluvit, pro oběti pak bude trochu snazší nacházet pomoc. A třeba, možná, někdy dojdeme k tomu, že zneužívání bude opravdu tak málo časté, jak si momentálně většina lidí myslí, že je. Může k tomu přispět skutečně úplně každý.

Tomášův web Klubovna naděje: Aby se to už nikomu nestalo