Zranitelnost je přitažlivá
Muž, který se nebojí zranění, nemá potřebu na něco si hrát.
Když zazní slovo „zranitelnost”, většina mužů si ho okamžitě spojí se slabostí. Muži jsou obvykle vedeni k tomu, aby nedávali najevo emoce, neprojevovali slabost a ignorovali jakýkoli náznak introspekce. Většina rad zaměřených na svádění je navíc pobízí, aby před ženami vystupovali odtažitě, rezervovaně a někdy až kriticky. Mezi muži tak panuje spousta předsudků o tom, co znamená být zranitelný a otevřít se vlastním emocím. Jste-li muž, dost možná budete přistupovat poněkud skepticky i k tomuto článku.
Nebojte – nebudu vás nabádat, abyste se stali členy nějaké podpůrné skupiny, jejíž členové se navzájem drží za ruce a odříkávají společně mantry typu mám se rád a jsem šťastný. Chci, abyste o zranitelnosti začali přemýšlet v širším kontextu. Abyste si uvědomili, že neexistuje pouze emocionální zranitelnost (i když i na tu přijde řeč), ale také fyzická a sociální.
Projevem zranitelnosti není jen schopnost svěřit se svými obavami a nejistotami, ale také ochota dobrovolně se vystavovat situacím, v nichž hrozí odmítnutí. Třeba říct vtip, který nemusí být vtipný, stát si za názorem, který by mohl ostatní urazit, přisednout si ke stolu plnému neznámých lidí nebo říct ženě, že se vám líbí a chtěli byste s ní chodit. V každé z těchto situací tak trochu strkáte hlavu do oprátky a vystavujete se potenciálnímu emocionálnímu zranění.
Taková podoba zranitelnosti je projevem síly, hlubší a jemnější síly. Muž, který je schopen otevřít se a být zranitelný, tím světu sděluje: „Nesejde mi na tom, co si o mně myslíte. Tohle jsem já a nechci být nikým jiným.” Dává tím najevo, že nepotřebuje potvrzení ostatních a že má vysoký status.
Většina lidí si pod pojmem zranitelný muž představí někoho, kdo se choulí v koutě a škemrá, aby ho ostatní respektovali anebo mu neubližovali. To ovšem nejsou projevy zranitelnosti, nýbrž slabosti a zoufalství.
Dva typy mužů
Vezměte si dva muže. Jeden z nich stojí zpříma a hledí přímo před sebe. Když se baví s ostatními, kouká jim do očí. Říká, co si myslí, a nedělá si starosti, co si druzí myslí o něm. Když v něčem pochybí, přejde to, maximálně se omluví. Když mu něco nejde, přizná to. Nebojí se projevit emoce, i když se tím vystavuje riziku, že bude určitým způsobem odmítnut. Nedělá mu problém stýkat se jen s lidmi, kteří ho akceptují a berou takového, jaký je.
A teď si vezměte toho druhého. Krčí se v koutě, očima těká po celé místnosti a nedokáže se nikomu podívat do očí bez nepříjemných pocitů. Snaží se vypadat „cool“, což však na ostatní působí spíše odtažitě. Nikdy neříká nic, co by mohlo druhé naštvat, občas ve snaze vyhnout se konfliktu dokonce i zalže. Neustále se snaží na druhé udělat dojem. Když se mu něco nepovede, začne obviňovat ostatní nebo předstírá, jako by se nic nestalo. Své emoce skrývá za umělým úsměvem, a i když se necítí dobře, bude každému tvrdit, že je v pohodě. K smrti se děsí odmítnutí. A pokud je skutečně odmítnut, vyvolává to v něm vztek a zoufalou snahu získat nazpět náklonnost člověka, který mu dal najevo, že ho nemá rád.
- Který z těchto dvou mužů je silnější? A který zranitelnější?
- Který z nich je sám se sebou spokojenější?
- A který bude pro ženy přitažlivější?
Že půjde o toho zranitelnějšího, dává smysl i z evolučního hlediska, neboť zranitelnost je pro ženy indikátorem sociálního postavení a fyzické zdatnosti.
Představte si kmen dvaceti mužů, z nichž každý je lovcem a disponuje zhruba stejným majetkem. Někteří z nich jen reagují na to, co se jim řekne. Nikdy nepřiznají chybu. Mění svá slova a chování, jen aby získali uznání ostatních mužů. Když se jim něco nedaří, koukají, komu by to dali za vinu. Co to říká o jejich postavení v kmeni? Pakliže je veškeré jejich počínání (včetně maskování vlastních nedostatků) řízeno snahou získat uznání ostatních, vypovídá to o nich, že jsou nedůvěryhodní, není na ně spolehnutí a nacházejí se na samém spodku sociální hierarchie.
Teď si představte příslušníky téhož kmene, kterých se nijak nedotýká potřeba získat uznání ani výbuchy vzteku ostatních mužů. Soustředí se vždy jen na aktuální úkol a nemění své postoje na základě toho, co si o nich druzí myslí. Když si to situace vyžaduje, dovedou se za sebe postavit. Zároveň však dovedou uznat chybu, neboť nevidí žádný důvod, proč by měli skrývat své slabiny. Mají smysl pro čest. Nereagují na ostatní příslušníky kmene, to spíše oni následují je.
Takové chování implikuje vysoké sociální postavení a vyznačují se jím muži, na které je spolehnutí, kteří jsou si vědomi svých předností i slabin a kteří budou pravděpodobně i nadále stoupat po společenském žebříčku. Takoví muži jednoho dne nejspíše uspějí, a zvládnou tak zabezpečit svou rodinu a být spolehlivými otci.
Necenzurované já
Jsem přesvědčen, že ženy jsou evolucí předurčeny vybírat si vysoce postavené muže primárně na základě jejich chování a až poté zohledňovat jejich úspěchy a fyzickou přitažlivost. Už jen proto, že fyzická přitažlivost a úspěchy bývají důsledkem chování spojeného s vysokým sociálním postavením, a ne naopak. Vysoce postaveným mužem v tomto případě míním muže, který se nebojí být zranitelný a ukázat světu, kým je a co chce. To vše se pak v jeho životě promítá na několika úrovních – v jeho rozhodnutích, odvaze anebo způsobu, jakým komunikuje s ostatními.
Pokud nejste úspěšní se ženami, může to být právě proto, že jste se dosud nenaučili vyjadřovat své skutečné pocity a úmysly. Možná vám nahání strach oslovit ženu, která se vám líbí, a pozvat ji na rande. Možná neustále upadáte do nudných konverzací, jelikož jsou povrchní a „bezpečné“ – nehrozí, že byste během nich někdy někoho naštvali. Možná jste zaseknutí v práci, která vás vlastně nebaví, protože vám druzí říkají, že byste si jí měli vážit. A vy jste je zkrátka nechtěli zklamat nebo naštvat. Možná schválně nepečujete o své tělo a vzhled tak, jak byste mohli, jen abyste příliš nevyčnívali. Z představy nosit perfektně padnoucí oblečení nebo se usmát na neznámé lidi se vám po těle rozlévá nepříjemný pocit. Myšlenka na oslovení ženy vám kvůli hrozbě odmítnutí nahání strach.
To všechno jsou jen symptomy jedné prapříčiny, a to neschopnosti být zranitelný.
Mnoho mužů, včetně mě i vás, bylo vychováno nedávat najevo své emoce. Naučili jsme se v sobě emoce potlačovat a dusit, ať už se na tom podepsalo domácí prostředí, různá traumata nebo snad vlastní neschopnost našich rodičů projevovat emoce. Slýchávali jsme, ať se chováme normálně. Ať nijak nevybočujeme, neděláme hlouposti a nejsme sobečtí.
U mě tomu nebylo jinak. Celé dospívání jsem se děsil představy, že by mě někdo nemusel mít rád. Pouhé pomyšlení na to, že mě někdo nenávidí, holka nebo kluk, mně doslova nedávalo spát. Proto se celý můj život točil kolem nutkání zavděčit se ostatním, skrývat své vlastní nedostatky a vše špatné dávat za vinu ostatním. Asi nemusím podotýkat, že jsem se ženami moc úspěšný nebyl. Když už se mi povedlo najít si přítelkyni, nakonec mě opustila kvůli chlápkovi, který se nebál dát najevo své pocity.
Možná to celé zní hloupě, sentimentálně nebo jako úryvek z nějaké New Age knihy. Věřte mi, že to tak není. Pokud se ženou navážete emocionální pouto prostřednictvím zranitelnosti namísto falešné snahy působit jako alfa samec, vyústí to v jedny z nejlepších interakcí a vztahů, jaké jste kdy zažili.
Cesta zranitelnosti je cestou navazování skutečných, hlubokých vztahů a cestou, na jejímž konci budete skutečně atraktivními bytostmi. Psycholog Rober Glover řekl: „Lidé jsou k sobě přitahováni tím, co je na nich nedokonalé.“
Ukažte své nedokonalosti. Přestaňte se snažit být dokonalí a raději odhalte své necenzurované já. Naučte se přijmout nezdary a odmítnutí, otřepat se a jít dál – protože to je znakem silného muže. A jakmile narazíte na ženu, která vás bude milovat takového, jaký jste, těšte se z její přízně.
Mějte ovšem na paměti, že naučit se být zranitelný, zvyknout si projevovat emoce a své pravé necenzurované já se všemi svými nedostatky není něco, co byste zvládli přes noc. Jde o proces, který nějaký čas potrvá. Proces, který bude tu a tam bolet.
Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka