K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Zrcadlo duše? Nemáme!

No nazdar. Kamarády bych přece diagnostikovat neměla. A už vůbec ne nad třetím pivem.

Ester Danelová

Ester Danelová

12. 11. 2010

Zatímco jindy mě kluci posílají do háje při prvním náznaku „empatického vhledu“, dnes chtěli kreslit: stromy a začarované rodiny.

No nazdar. Kamarády bych přece diagnostikovat neměla a už vůbec ne nad třetím pivem. Nejde jenom o to, že za sebou nemám žádné kurzy projektivních technik. Pivní psychologie je zkrátka rychlá cesta do háje.

Co když to ale pojmu jako edukační okénko? Řeknu pár psychovtípků, vysvětlím, k čemu ten který test je, a hlavně dám hned na známost, co všechno vlastně vůbec testy neumí… To by přece šlo, ne? 

Ale ten tón!

Takzvané projektivní testy, jako jsou právě kresba stromu nebo začarované rodiny, staví na předpokladu, že člověk dokáže být kromě kamery také projektorem.

Zachytáváme, co se ve světě kolem nás děje – ale vedle toho promítáme do světa také svoje vlastní významy, ne vždy ovšem formou slov a jasných myšlenek. Není to nic neobvyklého ani tajemného. Projektivní je do jisté míry už ranní otázka: „Jak jsme se, miláčku, vyspinkali?“

Váš partner do ní promítá víc, než by se mohlo zdát: může to být potřeba oslovit vás, i když není tak úplně proč. Nebo jeho měkká zdrobnělá nálada. A vy, tedy miláček, můžete do své odpovědi vložit třeba ranní nechápavost, nebo lásce také rovnou vynadat: jistě se ptá jen proto, aby vás nasrala.

Láska přece dobře ví, že mě dneska čeká audit a já se celou noc jen převaloval. Neřeknete to nahlas. Ale ten tón! Láska z něho vyčte ledacos. Jste v příkré náladě, ale přičítáte ji jiným.

Děláme to pořád, ať už nám to dochází, nebo ne: Do světa a lidí kolem sebe promítáme obsahy vlastní mysli, včetně těch, o kterých ještě nevíme, že je máme.

A právě na tom staví psychologické projektivní metody. Jen s tím rozdílem, že situace, v níž se tak děje, musí být dobře strukturovaná. Aby to, co říkal Pepa, bylo srovnatelné s tím, co říkal před týdnem Franta.

Frantovi i Pepovi dáme nakreslit a pak popsat stejný obrázek a následně budeme na tisícovce Frantů a Pepů zkoumat rozdíly a hledat shody – to vše v souvislosti s jejich osobnostními vlastnostmi a situací, v jaké se nachází.

V psychologii se takovému postupu říká standardizace. Slouží nám k tomu, abychom pak, až přijde Karel, už s určitou jistotou věděli, že když svou mámu nakreslí jako žraloka, pravděpodobně to neznamená, že ji vnímá jako jemnou a bezmocnou ženu. Měli jsme tu totiž už dvacet lidí s mámou – žralokem a ti naopak říkali, že je máma pěkně drsná a nevypočitatelná.

A řekněme si na rovinu, tak nějak to odpovídá i obecné pověsti žraloka. Viděli jste přece Čelisti…

Co dneska dávají?

Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, se domníval, že do druhých projikujeme (viz vysvětlení v rámečku) především nepřijatelné pudové obsahy, o nichž bychom raději nevěděli. A tak je připisujeme jiným.

Co znamená projikovat?

Kdysi správný gramatický tvar odvozený od slova projekce (odvozování dle latinské gramatiky), dodnes využívaný v některých humanitních a sociálních vědách pro odlišení od slova projektovat, které vzbuzuje rozdílné konotace. Užití odborného termínu viz např. kritický slovník psychoanalýzy.

Čím je pak situace méně jasná a strukturovaná, tím víc se v ní odrazí to, kým jsme a o čem přemýšlíme: Lawrence Frank vyslovil v roce 1939 myšlenku, že to, co projikujeme, pomáhá odkrýt nejen utajované „záležitosti“, ale také skryté vlastnosti osobnosti.

Čím je materiál, ke kterému se vyjadřujeme vágnější a víceznačnější, tím víc je naše interpretace závislá na pocitech, přáních, potřebách, zkušenostech, předpokladech, myšlenkových procesech a stavech, které máme. Proto Hamlet říká, že nic není dobré ani špatné: dobrými a špatnými dělá věci naše myšlení.

Jak se to projevuje? David Rappaport naplno formuloval projektivní hypotézu, že svoji specifickou vnitřní konstelaci a názory na věci a lidi promítáme do jakékoliv naší činnosti, včetně způsobu uspořádání ložnice a typické reakce na ranní otázku naší lásky. Osobní historie je tedy bohatým materiálem odrážejícím náš vnitřní svět a nastavení.

Na základě toho, co a jak člověk dělá, kdy, kudy a kam chodí, jak mluví a jak jí, tak můžeme usuzovat, jak moc složitě a o čem přemýšlí, co pro něj je a co není důležité.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

A tady si nejspíš řeknete: není to žádná věda. Podobné teorie si vytváříme úplně automaticky: o sousedech, o přátelích, o manželích, o svých dětech.

Hádáme, co si myslí a co proč říkají, hádáme, proč jsou milí či protivní. A máte v tom pravdu. Ale na to, abychom takto dokázali cosi „vyčíst“, potřebujeme člověka dobře znát. A právě v tom jsou projektivní testy výhodné: jsou mnohem rychlejší.

Test stromu

Nakreslit strom není úkol, jaký dostáváme každý den. Podvádět je proto celkem obtížné. Nevíme jak… A jelikož je ten úkol navíc dost podivný, i my se díky tomu můžeme „vyjadřovat“ (přemýšlet a kreslit) krajně neobvykle. A to našemu stromu svědčí.

Vágní a víceznačný

Co je to „vágní a víceznačný materiál“? V běžném životě to znamená, že pokud jedeme tramvají s kamarádem, s nímž jsme před chvílí mluvili o bizarnosti nejnovější módy nohavic – nasrávaček – a on se při pohledu z okna na takto upravenou ženu náhle usměje, můžeme hádat, že se směje právě jejímu oděvu. Pokud se ale usměje dívka, co stojí na druhé straně tramvaje a my o ní nic nevíme, do naší interpretace jejího úsměvu se mnohem víc promítne to, o čem právě přemýšlíme a proč se běžně usmíváme my, než to, kým dívka ve skutečnosti je. Výklad úsměvu je mnohem více náš, než její.

V šedesát let starém testu Karla Kocha představuje takový strom nás: je symbolickým ztvárněním sebe sama. A není to tak úplně hloupost. Stejně jako stromy, i lidé mají kořeny. Rostou a košatí, a proto potřebují pevný kmen. Lidem i stromům v žilách proudí životodárný mok – a když ne, jejich části odumřou.

Všechny ty podobnosti jsou samozřejmě platné v symbolické rovině. Ale právě díky jazyku symbolů pronikají projektivní techniky jinam a dál, než kam se dostáváme běžně. Dokážou nám podat netradiční obraz o fungování člověka, protože právě skrze symboly z nás prosákne do stromů ledacos. Bylo by ale chybou si myslet, že psycholog podle stromu (či jakékoliv jiné projektivní kresby) pozná vše – hned a neomylně.

Křišťálová koule? Ani zdaleka!

Můžeme se celý život domnívat, že soused jezdí lyžovat rád. Jeho pravým motivem přitom může být „lyžařský slib“, který dal ve dvaceti manželce.

Stejně tak se může psycholog na základě všech svých zkušeností domnívat, že se dítě cítí vykořeněné, když jeho strom kořeny nemá – a v rozhovoru pak zjistí, že se kdysi ve školce Patrikovi jistý Hugo smál, že jeho kořeny vypadají jako makarony, co Antonín předevčírem vyzvracel, a proto Hugo od té doby kořeny zkrátka nekreslí.

Všechny zvláštnosti našich stromů tu nejsou primárně od toho, abychom je ostrým okem pozorovali a cosi si chytře zapisovali do závěrečných zpráv, ale abychom se snažili na ně v rozhovoru poukázat a dostat se tak rychleji kamsi pod povrch, po kterém jinak kloužeme.

Důležité totiž není to, jestli má Hugův strom kořeny a jestli soused jezdí nebo nejezdí na lyže (a co si o tom myslí pan Koch), ale hlavně, proč se tak děje. A to nezjistíme, dokud se nezeptáme.

O testech

„Bloudíme-li v našich vnitřních krajinách, můžeme se zeptat lidí. Někdy je však hledaná informace málo dostupná, anebo se k ní potřebujeme dostat co nejrychleji, a tak použijeme mapu – model, na němž se zorientujeme. Tímto modelem jsou v psychologii testy. Zatímco dotazníky nás provádějí předem daným územím, aby zjistily, jak se mezi sebou lišíme, zavádějí nás projektivní metody na určité místo (hluboko, do málo strukturovaného lesa možností) a nechávají nás tu napospas našim vnitřním obrazům. Projektivní metody jsou málo strukturované, komplexní, s širokou škálou možností. Nepřekvapuje nás tedy to, že není snadné počítat jejich reliabilitu.“ Radvan Bahbouh

I proto je tak těžké dopátrat se na internetu rozumných informací o projektivních metodách a technikách: nemá smysl je zveřejňovat. Nadrcený manuál je pouhý základ a sám o sobě, bez hlubšího porozumění, co je cílem testu, vypadá docela směšně.

Pivní strom

A tak jsme si s klukama nakreslili stromečky, zamíchali je, zkusili navzájem poznat, který patří komu, a zasmáli se, jak je každý náš strom jiný, jak jsou všechny ostatní kromě toho mého trochu podivné a jak komu ujela ruka při piplání listoví.

Využívejte celý web.

Předplatné

Popovídali jsme si o projektivních technikách a vzali si své stromy a začarované rodiny domů. Protože já můžu tak maximálně říci, co psychologové na stromech „tak jako obecně“ hledají. Do stromů a rodin kluků z party mě jinak takhle u piva vážně nic není. Člověk prostě nemusí vždy vědět, proč jezdí soused na lyže.

Soused sám by to ale vědět mohl. A jelikož jsme i sami pro sebe občas neznámou krajinou, nemusí být někdy špatné nechat se jí provést. Jak ve svém textu o projektivních technikách hezky napsal Radvan Bahbouh: „Bloudíme-li v lese možností, kde nás projektivní testy zanechaly, můžeme někdy něco najít. A procházka lesem nám prospěje vždycky, ať už najdeme poklad nebo houby.“

Doporučujeme:

Diskuse 0