Jazyk je základem komunikace, bez jeho znalosti se jen velmi těžko dorozumíme. Co znamená naučit se cizí jazyk a proč to v nás často vyvolává takový odpor?
Tento článek napsala pro ukrajinské čtenáře Psychologie.cz psycholožka Olga Kosiak. Po redakční úpravě jej nabízíme i v české podobě, neboť popsané zákonitosti mají obecnou platnost. Věříme také, že text může pomoci nahlédnout do toho, co prožívají lidé, kteří tu dnes žijí s námi.
Když za mnou přicházejí klienti, kteří kvůli válce opustili domov, všichni se zbláznili do češtiny. Učit se donekonečna jazyk země, kam jste přišli, je především úcta k občanům této země. Je to jako dát signál: zajímám se o toto místo, jeho lidi a tradice, jsem připraven učit se a spolupracovat, nejen konzumovat.
Člověka ale napadne: když se učím nový jazyk, znamená to, že tu chci zůstat trvale žít? Budu umět jazyk, mít české přátele, práci a bydlení, moje dítě už chodí do místní školky nebo školy. Neopouštím nevědomky svůj záměr vrátit se po válce domů? Přestanu sedět na kufrech a čekat na konec války? Zůstanu tady a zradím svoji zemi?
Takové myšlenky vás mohou zasáhnout nebývalou silou. Snadno pak zavřete učebnici a řeknete studiu češtiny: dnes ne. A právě kvůli tomu je pro vás mnohem těžší zde dočasně zůstat.
Tohle hejno neodbytných pochybností je potřeba rozehnat. Prozkoumat a vyhodnotit myšlenky, které vás vedou k pocitu, že naučit se jazyk bude znamenat vzdát se domova.
Znalost jazyka totiž především usnadňuje život. A zlepšení našeho současného života není v žádném případě překážkou návratu domů. Pokud mluvíte česky, budete pro Čechy vítaným hostem, nejen turistou. Asi souhlasíte, že když cizinec u vás doma mluví ukrajinsky, vyvolává to přátelství a chuť pomoci.
Co vysíláme?
Stává se, že člověk ještě neřekl ani slovo, ale už k druhým vysílá signály odmítnutí. Když jsme zmatení a nejistí, může nám to komplikovat komunikaci. Ovládají nás nejrůznější zneklidňující pocity. Může se objevit třeba závist nebo zlost vůči těm, kteří se nestarají o válku a užívají si života. To je normální, můžete to prožívat. Neznamená to, že jste špatný člověk (nebo že jsou špatní oni). Takových pocitů je potřeba si všímat. Jsou signálem, že potřebujete péči a pravděpodobně máte nedostatek zdrojů.
Únava z neustálého přetěžování může spustit lavinu destruktivních pocitů. Ty pak přinášejí myšlenky, které ovlivní vaše chování vůči okolí – a chování okolí k vám. Například oslovíte prodavačku v české drogerii a zeptáte se na něco lámanou angličtinou. Vypadáte při tom spíš jako reinkarnace zamračené kněžny Olgy než jako uprchlík, který potřebuje pomoc. Je velmi pravděpodobné, že to u prodavačky vyvolá nepříjemné emoce.
Srovnání s kněžnou není náhodné, protože když trpí sebeúcta, psychika volí jako kompenzaci nadřazenost. Když je člověk nucen přestěhovat se do jiné země, často vše, co měl doma (majetek, společenské postavení, zaměstnání, pocit smysluplnosti) ztrácí hodnotu a smysl. V takových podmínkách se můžete cítit bezvýznamně, méněcenně. Nejste tu nikdo a musíte začít znovu. Tohle uvědomění moc bolí a tuto bolest lidé často tiší předstíráním povýšenosti, arogancí.
Vaše identita v takových podmínkách prochází krizí. Je to pochopitelné, protože s nepříjemnými změnami ožívá tolik nového. A toto nové bývá lidskou psychikou často vnímáno jako cizí, nepřátelské, a může vyvolávat odpor.
Je nereálné očekávat, že vaše identita zůstane v takto dramaticky změněné situaci stejná. Budete se proměňovat a tato transformace nebude vždy příjemná. Je ale důležité si uvědomit, že po krizi je vždy prostor pro rozvoj. Přizpůsobujeme se životu v jiné zemi, zvykáme si na neznámou kulturu, učíme se cizí jazyk. Svou identitu tím neztrácíme. Měníme se, protože to okolnosti vyžadují.
