„Konečně si můžu vydechnout,“ zněla Eričina první slova našeho prvního sezení. Je jí skoro padesát a syn se právě dostal na střední školu. A proč mě vyhledala? Potřebuje se zklidnit. Teprve teď je schopna ohlédnout se za uplynulými dvanácti lety, kdy syna vychovávala sama. „Na lidi jsem působila jako schopná žena, co všechno zvládne. Ale ve skutečnosti jsem zápasila s agorafobií, byly chvíle, kdy jsem se úplně fyzicky klepala, po nocích jsem brečela.“