Žárlivost je přirozená emoce, se kterou se v průběhu života setkáme všichni. Zažíváme ji, když máme pocit, že ten, kterého máme (tak moc) rádi, má raději někoho jiného. Anebo se bojíme, aby náhodou neměl. Jde o složitější emoci, ve které se zpravidla míchají smutek (sebelítost) a hněv.

• Mladší se narodil, když byly staršímu necelé dva, a to, co následovalo další půlrok, bych nepřála nikomu. V jednom kuse křičel, dělal naschvály, bráchovi kroutil ruce, štípal ho, lekal. Nikdy předtím jsem ho nebila, ale když ubližoval miminku, tak jsem se párkrát prostě neudržela… Jenže mi pak bylo hrozně, a stejně to nepomohlo: sice přestal ubližovat bráchovi, ale začal bít a kousat mě, rozbíjel věci, schválně se počůrával…
• Malé bylo dva a půl, když se jí narodil bráška. Po mém návratu z porodnice byla zakřiknutá. A pak se rozbrečela, že chce k babičce.

Rodiče často řeší, jaký zvolit věkový rozdíl mezi sourozenci, aby na sebe nežárlili. Podle výzkumů je sourozenecká žárlivost nejpalčivější, když od sebe sourozence dělí dva roky. To však vůbec neznamená, že menší nebo větší věkový rozdíl žárlivosti zabrání.

Karel s Olgou čekali s druhým dítětem, až bude staršímu sedm let. Někde se totiž dočetli, že když je mezi sourozenci sedmiletý a větší věkový rozdíl, jsou to prakticky dva jedináčci. A protože měli oba žárlivostí velmi poznamenaný vztah s vlastním sourozencem, rozhodli se udělat vše pro to, aby na sebe jejich děti nežárlily. Byli pak velmi nepříjemně překvapeni mírou žárlivosti, jež se u nich zabydlela.

Nesnažme se o „spravedlnost“. Každé dítě je jiné, každé potřebuje něco jiného.

Jiná maminka vyprávěla: Lucce byl rok, když se jí narodil bráška, a já si libovala, jaké je to super, protože ještě není zralá na to, aby žárlila. Prostě to neuměla, vzala ho jako fakt. Jenže mě v tu dobu nenapadlo, že až dozraje, žárlit začne. Takže jsme si taky „užili“. Nejhorší to bylo asi v době, kdy malý začal chodit.

Žádný věkový rozdíl mezi sourozenci žárlivosti nezabrání. Výzkumy i žitá praxe navíc ukazují, že největší vliv na míru žárlivosti má chování rodičů, poté povaha dětí a jejich pohlaví (bezproblémovější jsou z hlediska žárlivosti sourozenci různého pohlaví). Až pak je to věk staršího sourozence při narození mladšího.

Zkušenost z poradenství a terapie mi pak ještě říká, že žárlivosti neprospívá konstelace dvou dětí v rodině. Když je dětí více, nějak se to rozprostře a vztahy nebývají tak přepjaté.

Sedmero proti žárlivosti

Protože právě chování rodičů je pro rozvoj žárlivosti tím nejdůležitějším faktorem, dovolila jsem si shrnout své zkušenosti do jakéhosi sedmera proti žárlivosti.

1. Dítě na příchod sourozence připravme

Dítě by mělo o očekávaném miminku včas vědět, a mělo by se o něm dozvědět přímo od rodičů. Pořád jsme spekulovali, jestli už je vhodný čas to Robinovi říct, hledali jsme vhodnou příležitost. Až mi jednou volal můj bývalý zaměstnavatel s nabídkou a já ji odmítla s vysvětlením, že jsem těhotná. Vteřinu poté jsem si uvědomila, že Robin poslouchá…

Příchod sourozence bychom neměli líčit v růžových barvách. Dítěti nepořizujeme kamaráda, se kterým si bude hrát (v jeho představách samozřejmě hned a podle svého přání).

2. Snižme jinou zátěž

Různé zátěže se sčítají. V době okolo narození sourozence se proto snažme vyhnout jiným větším změnám, jako je stěhování, změna školky, přesun dítěte z ložnice do samostatného pokojíku.

3. Věnujme dítěti čas a pozornost

Počítejme s tím, že dítě bude po narození sourozence určitou dobu potřebovat více naší pozornosti.

4. Nechejme staršího být velký i malý

Umožněme staršímu být „ten velký“, ale ponechme mu i právo být malý. Staršímu dítěti pomáhá, když může být „to velké“ co „už může“.

Je tedy príma, když si uvědomujeme a oceňujeme jeho schopnosti a dovednosti. Vhodné je zapojit staršího (pokud chce) do péče o sourozence. I dvouleťák může podávat oblečky či plínky, případně miminko chvilku „pohlídat“. Oceňme jeho pomoc.

Zároveň však mějme na mysli, že starší sourozenec má právo být malý, adekvátně svému věku a nezávisle na sourozenci. To, že teď máme miminko, by nemělo znamenat, že staršího přestaneme chovat, krmit, nosit či vozit, pokud to ještě potřebuje.

V jistém smyslu se dokonce starší dítě stává narozením mladšího opět tak trochu menším. Mechanismy jsou, domnívám se, tři:

1. Vývojová regrese, tedy určitý posun k těm způsobům chování a zvládání, které máme dobře zažité, je přirozenou reakcí na zátěž. Narození sourozence je vždy zátěží.
2. Děti vynikají v napodobování, a ač primárně napodobují osoby starší a zralejší, nevyhýbá se nápodoba ani osobám mladším a méně zralým. Mladší sourozenci běžně napodobují starší, a starší zase, alespoň někdy, napodobují mladší.
3. Dítě vidí, jak ten malý, co nic neumí, jen pláče a pokakává se, sklízí tolik pozornosti, něhy, péče a lásky. Jak to!? „Zkusím to taky tak!“ je docela logický úsudek.

5. Nemusíš ho milovat

Tenhle bod považuju za nejdůležitější. Lásku nemůžeme vynutit. Jediné, čeho můžeme vynucováním dosáhnout, je předstírání před okolím. Případně i před sebou samým: potlačování, vytěsňování a popírání vlastních emocí.

Děti, které nemohou vyjadřovat svou žárlivost, trpí dvakrát: žárlivostí samotnou, a pak tím, že ji v sobě dusí. Je důležité, aby se nám děti mohly se svými pocity svěřit, aby se cítily pochopené a – i se svou žárlivostí – přijaté.

Nemůžeme samozřejmě dítěti dovolit, aby svého sourozence bilo či mu jinak ubližovalo. Pocity a činy jsou však něco jiného. „Nemusíš ho mít rád, ale nemůžeš mu ubližovat,“ je podle mě vhodnou formulací, kterou sama používám.

6. Podporujme sounáležitost

Soutěže a srovnávání Kdo první …? Komu to jde líp? Vem si příklad z bráchy! jsou nevhodné. Raději dovolme dětem zažívat společnou legraci, dobrodružství, oceňujme spolupráci a sami v tom jděme příkladem.

7. Nesnažme se o „spravedlnost“

Stejně nikdy spravedliví nebudeme. Navíc je to často tak, že čím víc o spravedlnosti mluvíme, čím urputněji se o ni snažíme – tím víc nabývají na významu nepodstatné maličké odchylky v rovnosti. Každé dítě je jiné, každé potřebuje něco jiného. Rovný přístup není dobrý pro nikoho.

Rozdílných potřeb dětí navíc můžeme dobře využít. Miminko potřebuje nejvíce tělesného kontaktu, batole zase pozornosti. Mně osobně se hodilo nosit miminko v šátku a program dne uzpůsobovat starším dětem. Při kojení jsem četla pohádky, a na své si tak přišli všichni.

Vztah k sourozenci není prvním, v němž se dítě setkává se žárlivostí. Ta totiž docela přirozeně vzniká i ve vztahu rodičů a dětí. Otec žárlí, že matka věnuje tolik pozornosti dítěti, dítě zase někdy těžce nese, když se matka věnuje otci. A tady už dítě odkoukává, jak si s žárlivostí poradí táta. Je protivný? Křičí a obviňuje? Anebo to zvládne elegantněji?

Už v triádě s rodiči se tak dítě učí, jak žárlivost překonávat. Učí se přijmout, že není středem rodiny, a zároveň, že se z toho nemusí hroutit: jeho místo je tam a tam, a vůbec to není špatné.

I mladší mohou žárlit

Většinou se v úvahách o žárlivosti soustředíme na starší děti. Žárlí ale i ti mladší. Jako malí kojenci nejsou takové emoce ještě schopni, ale postupně se u nich vyvine, a může být i dosti urputná:

• Staršího už si vůbec nemůžu pochovat: mrňous by se asi zbláznil.
• Máme problém s domácími úkoly. Filip je v první třídě, potřebuje, abych si k němu chvíli sedla. Ale v tu ránu začne Víťa otravovat, a postupně až úplně šílet: křičí, vzteká se, lomcuje mu s židlí, snaží se mu vytrhnout tužku… Přitom má svůj penál, svou tašku, svoje sešity. Snažím se svou pozornost dělit. Ale nefunguje to a my jsme už naprosto bezradní.

V takových případech je na místě dát mladšímu najevo, že není středem vesmíru. I starší sourozenec je naše dítě, kterému chceme (a budeme) věnovat svou péči a pozornost.

Na závěr chci zdůraznit, že žárlivost není primárně špatná. Stejně jako všechny emoce má svůj smysl a význam. Děti nežárlí schválně, samy přitom nejsou šťastné.

Oprostěme se proto od snahy žárlivost vymýtit. Potlačovaná žárlivost se projeví jinde: třeba jako „nepochopitelné“ záchvaty vzteku, sklíčenost, bolest bříška, kousání nehtů… Nebo jako reaktivní formace, kdy se žárlící sourozenec chová ke svému sokovi přesně opačně: až přehnaně starostlivě, pečujícně, nápomocně.

Je to však na úkor autenticity i respektu k sobě samému. V budoucnosti může takové dítě potlačovat sebe sama i v jiných blízkých vztazích, což snižuje míru jeho životní spokojenosti. O (nezřídka nadosmrti) narušeném vztahu k sourozenci nemluvě.