Alkohol je všeobecně přijímanou drogou, která může ničit lidské životy a často to i dělá. Pro účely tohoto článku není podstatné, zda je jeho prodej srovnatelný s prodejem nebo legalizací jiných návykových látek. Jisté je jenom to, že návykovou látkou je.

Kdekdo řekne, že alkohol s mírou je fajn. To je pravda. Problém je definování té míry. Znal jsem chlapa, který tvrdě pracoval, byl ve své práci vynikající. Zvládal ji jen díky tomu, že každé ráno vypil placatici rumu. Část nalil rovnou do sebe, zbytek do ranní kávy. Bez téhle dávky nebyl schopný plnohodnotně pracovat. Jeho míra byla podstatně nad průměrem.

Existuje zdravý přístup k alkoholu?

Otázka míry v sobě skrývá dva zásadní problémy: množství alkoholu a četnost intoxikace. Oba tyto parametry jsou značně individuální. Informace v běžných periodikách se obvykle týkají rad, jak zvládnout ranní kocovinu, kolik alkoholu  v které zemi nevadí pro usednutí za volant, za jak dlouho se „stráví“ jedno nebo dvě piva.

Nikde se ale nedočteme o podstatě stavu opilosti a jejím objektivním významu pro lidskou mysl. Já sám jsem alkohol poprvé ochutnal, když mi bylo třiadvacet let. Jsem přesvědčen, že alkohol je zlý pán a dobrý sluha. Mám za to, že stav opilosti je prostě jedním z možných stavů vědomí.

Je to trochu jako se sny. Při snění jsme přesvědčeni o tom, co se nám zdá. Je to forma existence. Stav duše. Když se děje, nepochybujeme o tom, že se děje. Před pár dny se mi zdálo, že nasněžilo asi patnáct centimetrů. Po probuzení jsem tomu asi dvě minuty věřil a celkem jsem se rozzlobil. Teprve pohled z okna mě ujistil, že to byl jen sen. Já mu však chvíli věřil: byl jsem v něm.

Opilost není něco mimo nás. Když se opijeme, stáva se alkohol součastí naší osobnosti a my se stáváme součastí stavu opilosti.

A to je klíč k alkoholu. Jsme v něm. Je to jeden z možných stavů našeho vědomí. Když do sebe plánovaně nalijeme alkohol, nestáváme se někým jiným. Nedělá to z nás jiné bytosti. Někdy se lidé omlouvají partnerovi: „Promiň, byl jsem opilý, byla jsem opilá…“ Byl jsem. Já! Já to do sebe dobrovolně nalil.

Přijímáme alkohol, přijměme i sebe

Opilost není něco mimo nás. Když se opijeme, stáva se alkohol součastí naší osobnosti a my se stáváme součastí stavu opilosti. Spojené nádoby, které nelze oddělit a na které se nelze vymlouvat. Rozumný člověk to nedělá.

Vyjdeme z premisy, kterou nastavili někteří badatelé věnující se problematice stavů duše (kupříkladu český psychiatr Stanislav Grof), a budeme akceptovat pojem změněný stav vědomí jako stav, který je evidentně odlišný od běžného vědomého, každodenního života.

Pod stavem vědomí si můžeme zjednodušeně představit všechno od běžné, neutrální nálady, přes mírný smutek, depresi až po stavy explicitně změněného stavu vědomí, když jsme pod vlivem psychotropních látek, tudíž vnímaní běžné reality je nemožné. (Stav vědomí se mimo jiné posuzuje i při kriminálních činech.)

Stav alkoholového opojení je v tomto chápání zkrátka jedním z možných stavů vědomí. Jistě, někdy se „to“ prostě stane, někdy to plánujeme třeba týden, vždy však alkohol přijímáme, a to vědomě. Tudíž jsme schopní určit, co a jak. Málokdo z nás si dá alkohol v práci nebo někde, kde se musí „chovat“.

Vědomé pití

Když se podívame na alkoholové opojení takto, nelze než konstatovat, že je‑li alkohol přijímán vědomě s jistým záměrem (chvilkové uvolnění, zábava s přáteli a podobně, malé množství alkoholu dokonce podporuje kreativní myšlení),  není na něm nic špatného. Je však žádoucí uvědomit si, co děláme. Měníme stav vědomí. To je potřeba přijmout.

Jistě, některé stavy vědomí nás zbaví kontroly (šalvěj, LSD apod.), jsme to však my, kdo si v „běžném vědomí“ vybíráme, kdy a jak látku měnící vědomí budeme konzumovat. Tak jako existují jistá doporučení pro experimenty s halucinogeny (nebrat látku bez přítomnosti dalších osob, které se o nás můžou v případě potřeby postarat apod.), můžeme si vytvořit taková doporučení i u alkoholu.

Třeba požít alkohol v přítomnosti kamarádů, kterým věříme, tedy v situaci, kdy nám nehrozí, že se ztrapníme nebo si nějakým způsobem ublížíme. A hlavně: přijmout, že když jsem pod vlivem alkoholu JÁ, jsem to JÁ, kdo je pod vlivem alkoholu. A nevymlouvat se. Sami si cizorodou látkou měníme vědomí, jsme za to zodpovědní. Víme, co můžeme čekat. Když po požití této látky něco vysloveně špatného uděláme, uděláme to my, ne alkohol. Ten je jenom tekutinou v láhvi.

Vejdi a neuškoď

V kulturách, kde se požívají látky měnící vědomí, k nim má přístup šaman a ten rituálem provází a předem vysvětluje, co která látka dělá (ponechme stranou diskusi o mytologickém jazyku, kterým tyto stavy popisují).

U nás tato instance chybí. Nikdo mladé lidi pít neučí. Nejdříve je jim alkohol zakázán, a když dosáhnou 18 let, je jim jakoby čarovným proutkem povolen a hotovo. Chybí jakési „programové“ pití alkoholu.

Zcela běžně se u mladých setkávám s tím, že rozlišují jenom jestli si můžou nebo nemůžou „objednat“. Nic víc. Lidé, kteří se zabývají halucinogeny, jsou mnohdy zodpovědnější než pijáci. A to je přitom alkohol legální.

A co dělat, když se nám něco, co se stalo „pod vlivem“, nelíbí? Prvním krokem snad je introspekce, druhou terapie. Při introspekci si můžeme uvědomit, která část nás si (po požití látky) vyžádala činy jinak od nás neočekávané, při terapii můžeme pochopit, proč je tomu tak a co s tím dělat. Když se ale nic takového nevyskytne, nezbývá než s odkazem na dobrou míru (zlý pán, dobrý sluha) alkohol konzumovat.

Přijmeme‑li myšlenku, že alkohol je látka měnící vědomí, můžeme se na něj dívat bez záclony tabuizace a mluvit o něm otevřeně. Inspirovaní psychonauty si můžeme alkohol dopřát v bezpečném prostředí a přijímat ho dobrovolně jako nástroj uvolnění zcela vědomě a bez výmluv. Kéž by to tak bylo vždy.