Nový audiobook: Posílení vůle
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Asertivita 2.0

Bezohledná manipulace, nebo spontánní reakce a přímé vyjadřování vlastních potřeb?

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová
Psychiatr, psychoterapeut

28. 11. 2011

Kdybychom všichni jednali asertivně v pravém slova smyslu, výsledkem by byla hladká komunikace lidí, kteří znají svou cenu a nepotřebují všelijak zakrývat své potřeby a úmysly.

Nejsem žádný velký fatalista. Luxus vzdání se odpovědnosti za to, co se mi v životě děje, si dopřávám jen střídmě. Vím, že to fatalistické „co má přijít, přijde, a co nemá, nepřijde, ani kdybych se rozkrájela“ je víc hra než mé opravdové vnitřní přesvědčení.

Mám ráda představu, že by svět mohl mít předem daný řád, ve kterém by se děly přesně ty věci, které se dít mají. Že by v něm události do sebe zapadaly podle nějakého chytrého klíče, že by nám byly servírovány tak, aby výsledkem byl smysluplný sled životních zkušeností. A to často právě těch, kterým bychom se nejraději vyhnuli.

Někdy se dějí věci tak, že je těžké ubránit se pocitu, že nás život chce čemusi naučit. Mně se to naposledy stalo asi před měsícem. Nic veledůležitého. Jen jsem byla přednášet. O asertivitě.

Kdo mě zná, ví, že je pro mě těžké uvěřit, že by lidstvu a Zemi mohlo pomoct, kdybychom se všichni naučili lépe prosadit. Spíš si myslím, že se prosazujeme až příliš, a že by nám naopak prospělo trochu více skromnosti a pokory.

Neskromné, málo ohleduplné sebeprosazování s cílem prorazit, prodat, přesvědčit. Právě takový komunikační styl jsem donedávna považovala za v pravém slova smyslu asertivní.

Ano, generalizuji. V krátkém článku, jako je tento, není prostor pro mou milou, skromnou a ochotnou paní sousedku, ani pro spousty dalších ohleduplných a nenápadných lidí všech věkových kategorií, které denně potkávám. Když zde hovořím o nadmíře sebeprosazování, mám na mysli zejména korporátní pravidla dnešních zaměstnavatelů a s nimi související obecný společenský trend.

A právě tento komunikační styl jsem donedávna považovala za v pravém slova smyslu asertivní. Neskromné, málo ohleduplné a často přirozenému vnitřnímu nastavení dotyčného neodpovídající sebeprosazování s cílem prorazit, prodat, přesvědčit. Snahu něco získat, materiálního či nemateriálního, a použít k tomu natrénovanou komunikační bravuru.

Hollywoodský úsměv a ostré lokty, to pro mě byla asertivita. Byla. Dokud jsem nebyla okolnostmi donucena věnovat se tomuto tématu poctivěji a zamyslet se nad ním hlouběji.

Přednášela jsem už o lecčems: od závislosti na alkoholu přes záměrné sebepoškozování až po zvládání agresivního pacienta v lékařské ordinaci. Všem možným skupinám lidí: od psychiatrů přes maséry až po profesionální tanečníky. O asertivitě ne. Nemůžete přeci učit věci, kterým nevěříte!

Než přišla nabídka. Seminář. Šedesát lidí. Téma – asertivita. A bylo by bývalo opravdu nehezké odmítnout, protože „je to už za týden a jste naše jediná záchrana“.

Koncept Andrewa Saltera a jeho následovníků, vedoucí lidi ke spontánním reakcím a přímému vyjadřování vlastních potřeb, má daleko od bezohledného dravého prosazování vlastních záměrů.

Navíc se to celé mělo konat asi deset kroků od mé práce, v krásných prostorách… Elegantní způsob, jak mě donutit věnovat se něčemu, čemu jsem se dosud úspěšně vyhýbala!

A tak jsem otevřela knihy, počítač a hlavu, načerpala informace ze všech možných zdrojů, zprocesovala je, okořenila vlastním pohledem – a vyšlo mi, že je to s tou asertivitou všechno jinak.

Že koncept Američana Andrewa Saltera a jeho následovníků, vedoucí lidi ke spontánním reakcím a přímému vyjadřování vlastních potřeb, má daleko od bezohledného, dravého prosazování vlastních záměrů.

28. – 31. července 2022

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Že má naopak překvapivě blízko ke konceptu, kterému věřím já – konceptu sebepoznání, sebeakceptace a autentického a přitom empatického sebeprojevu. A že je ta asertivita mnohem širším a mnohem více humanistickým pojmem, než jsem si myslela.

Že opravdová asertivita nevyžaduje ostré lokty a nemá přinést vítězství nad tím druhým. Že je mnohem více projevem poznání a pochopení druhých a sebe sama. Že kdybychom všichni jednali asertivně v pravém slova smyslu, tedy ne agresivně nebo manipulativně, výsledkem by byla hladká komunikace lidí, kteří znají svou cenu a nepotřebují všelijak zakrývat své potřeby a úmysly.

Kdo se nebojí říkat si o to, co považuje za nevyhnutné, ten pak stejně lehce umí i ustoupit, pokud by jeho nároky ohrožovaly důstojnost a svobodu toho druhého. Schopnost zabojovat, ale i couvnout, když bychom měli pocit ztráty důstojnosti či autority. Lze s takovýmto „návodem na lidi a svět“ nesouhlasit?

Znalost a citlivé používání onoho šedesát let starého Salterova „asertivního desatera“ nám může pomoci nejen v komunikaci, ale i v hledání a prosazování si vlastního, autentického a smysluplného místa ve světě.

No ano, lze. Samozřejmě mohu a asi vždycky budu polemizovat o cestě, která z nás udělá takto komunikačně a vztahově příjemné, asertivní osobnosti. Nácvik dovedností a tří‑ či desetibodové algoritmy jistě nebudu považovat za základní prostředek osobnostního růstu.

Zřejmě nebudu nikdy souhlasit s tím, že stačí lidi naučit několika málo komunikačním trikům a asertivním pravidlům a bude se nám tady všem spolu lépe žít.

Ale myslím si, že znalost a citlivé používání onoho šedesát let starého Salterova „asertivního desatera“ nám může pomoci nejen v komunikaci, ale i v hledání a prosazování si vlastního, autentického a smysluplného místa ve světě. V práci, ve škole, ve společnosti či doma mezi nejbližšími. Posuďte sami:

  • Mám právo sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce a nést za ně i jejich důsledky sám zodpovědnost.
  • Mám právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy, ospravedlňující mé chování.
  • Mám právo sám posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný za problémy druhých lidí.
  • Mám právo změnit svůj názor.
  • Mám právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
  • Mám právo říct „já nevím“.
  • Mám právo být nezávislý na souhlasu ostatních.
  • Mám právo dělat nelogická rozhodnutí.
  • Mám právo říci „já ti nerozumím“.
  • Mám právo říci „je mi to jedno“.

Přeji vám ve společenské hře s názvem Osud mnoho sebedůvěry a důvěry v druhé, mnoho síly prosadit se a mnoho pochopení pro druhé, pro jejich svobodu, jejich důstojnost a právo na vlastní sebeprosazení!
 

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Můj prostor

Jedni se tiše krčí v koutě. Druzí svou energií zaplní každý prostor. Učme se od …

8 min

Zdravá sebeúcta

Co spolehlivě zlepší váš život? Buďte sami na sebe hodní. Proč je to tak těžké?

14 min

Deprese ve vztahu

Člověku s depresivním naladěním na vztazích velmi záleží. A v tom je ta potíž.

12 min

Ideální já

Co se stane, když je realita příliš vzdálená od toho, jací bychom podle sebe měli …

15 min

Člověk bez role

Lékařská věda nám umí život prodloužit. Na nás je, abychom našli jeho naplnění.

14 min

28. 11. 2011