Online přednáška: Okno do nebe
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Konec psychopatů

Neměla by duševní porucha člověku komplikovat život? Je to složitější.

Zbyněk Vybíral

Zbyněk Vybíral

18. 6. 2019

Mezi psychology je čím dál rozšířenější shoda v tom, že by se neměly používat nálepky, které stigmatizují, tedy slova jako psychopat, anorektička, neurotik, narcis. Pokud tak psychologové činí, eticky selhávají. Správnější je hovořit o jedincích s psychopatickými rysy, pacientkách s mentální anorexií, lidech s narcistními rysy. Ne vždy je vhodné slovo pacient a někdy není nejvhodnější ani termín klient. I takový výraz může více odlidšťovat a vzdalovat psychologovi člověka, který má být „centrem“ jeho zájmu, než ho přibližovat.

Jak je však možné, že lidé, kteří často přispějí ke kolapsu života svého, své rodiny nebo třeba nadnárodní firmy, se mohou pyšnit tím, že je podporují zaměstnanci, voliči, že sklízejí obdiv? A je to ještě vůbec psychopatie? Ta stará a zřejmě přežilá klasifikační jednotka z tradiční psychopatologie? Vždyť psychopatie je dodnes duševní poruchou a každá porucha je definována mimo jiné tím, že patologické symptomy zhoršují v mnoha ohledech kvalitu života. Oni však existují i šťastní, se sebou naprosto spokojení a společensky úspěšní „psychopati“!

Touto otázkou se zabývá také Scott O. Lilienfeld, autor jednoho ze sebeposuzovacích dotazníků pro identifikaci psychopatických rysů. O lidech s psychopatickými rysy víme, že si více troufají, více riskují, jsou zpravidla velmi přizpůsobiví (rychle se adaptují na proměněnou situaci), jsou drzí až neomalení, nevyvede je jen tak něco z míry. Co si z toho má psychologie vzít?

Spokojený psychopat

Téma úspěšné psychopatie je dobrým příkladem, jak se při posuzování patologických, a naopak normálních rysů vytratilo ostré oddělení žádoucího od nežádoucího, přiměřeného od nepřiměřeného, normality od duševní poruchy nebo mentálního zdraví od duševní nemoci. V jedincích, kteří jsou sociálně úspěšní a zároveň mají psychopatické rysy, se spojuje paradox, s nímž si tradiční psychologie dlouho neuměla poradit.

Jak zdůraznili Sarah F. Smith, Ashley L. Watts Scott O. Lilienfeld v časopise The Psychologist (On the Trail of the Elusive Successful Psychopath, 2014), v psychopatii jakožto poruše osobnosti můžeme nacházet nejenom maladaptivní rysy člověka, ale – a to možná především! – rysy a způsoby chování v podstatě adaptivní. Takto se ale můžeme podívat na většinu psychických poruch a onemocnění. Zdá se, že člověk právě svými poruchami, a dokonce i duševními onemocněními adaptivně zvládá životní vklady a okolnosti, s nimiž je mu dáno se potýkat.

Prospěšný narcismus?

Dobrým příkladem je narcismus: vzhlížení k sobě samému s prožitky vlastní důležitosti, někdy doprovázené přesvědčením o vlastní grandiozitě.

Narcismus se používá jako diagnostická kategorie, nedávno se však odborníci pokusili prosadit rysový model. V takovém modelu jistá dominantní vlastnost (rys) neutváří kategorii lidí, ale vychází se z toho, že je přítomna v různé míře u všech či u většiny lidí. Kdyby se to podařilo, prosadila by se myšlenka, že se má posuzovat míra narcismu na škále od patologického po zdravý či prospěšný. 

Na příkladu narcistní osobnosti či narcistní poruchy osobnosti vidíme houževnatě přetrvávající nálepkování (labelling) a typové roztřiďování lidí, které kdysi vyšlo z psychoanalytických kazuistik a spekulací. Klinickým výzkumem se nepotvrdilo, že by samostatná narcistická porucha osobnosti existovala. Narcismus je soubor rysů, nikoli typ člověka. Přesto psychologové formující pohled veřejnosti především v rubrikách společenských periodik výraz narcis používají.

Další oblíbené nálepky

Jiným problémem je, že je dnes ve společnosti „přediagnostikováno“. Jak upozornili Sally Satel a E. Fuller Torrey, existuje sendvičový prostor mezi duševně zdravými a vážně duševně nemocnými – a v tomto meziprostoru se dle jednoho rozsáhlého průzkumu uskutečněného v USA nachází až 18 % dospělé populace. Ve Spojených státech tedy bezmála 44 milionů lidí.

Co to znamená? Že přibližně takový počet Američanů každoročně duševně onemocní, respektive si odnese po návštěvě psychiatrické ordinace diagnózu. Na přechodnou dobu, třeba jen krátkou, naplní kritéria pro udělení diagnózy dle oficiálních manuálů nemocí: od úzkostné poruchy přes poruchu spočívající v deficitní pozornosti až po poruchu příjmu potravy. Divíme se, že při takové poptávce vymýšlejí psychologové nové a nové nálepky a drží se těch mediálně oblíbených, jako jsou narcisové, psychopati nebo dítě s ADHD?

Ví se přitom, že s některými diagnózami se to přehání, například s diagnózou hraniční poruchy osobnosti. Je udělována i těm, kdo kritéria poruchy osobnosti nenaplňují.

Mimochodem podle Satelové i Fullera Torreye naplňuje pouze 17 % Američanů definici mentálně zdravých lidí, tedy těch, kdo se cítí v psychické, sociální a emoční pohodě. Bojím se, že jinde na světě tomu nebude o mnoho lépe.

Psychická zvláštnost

Na sociální síti Facebook označilo na přelomu let 2016 a 2017 několik psychiatrů ikonou „to se mi líbí“ názor svého kolegy Jiřího Horáčka: „Jak by měla vypadat psychiatrie za sto let? Měla by vypadat tak, že bude minimum psychických poruch a člověk, který již takovou poruchou onemocní, bude mít možnost z této zkušenosti benefitovat. Psychická porucha nebude vnímána jen jako zdravotní problém, nebo dokonce tragédie, ale také jako určité obohacení člověka. Doufám, že to nebude za sto let, ale za nějakých dvacet.“

Na rozdíl od přediagnostikování se v psychiatrii v poslední době objevily názory, že se na duševní poruchu nebudeme dívat jako na zdravotní problém, ale jako na obohacení člověka. Třeba i jako na dar. Což je pozoruhodná vize: je v ní obsažena demedicinizace psychických poruch. Psychická zvláštnost či ono „obohacení“ v člověku ovšem zůstanou přítomné. A pokud pro psychiatry řekněme nebudou zdravotními problémy, oříšky pro psychické zvládání asi často budou. Možná to povede k dalšímu rozšíření psychoterapie.

Ukázka z knihy prof. Zbyňka Vybírala Co je nového v psychologii. Redakčně upraveno.