„Jak tohle můžeš dělat, ty, tak inteligentní člověk,“ divili se známí. Inteligence s tím nemá nic společného. Nevím, proč když jsem odcházel do obchodu pro rohlíky, salám a sýr, jsem se za čtvrt hodiny vracel s lahví vodky a studenou mattonkou na zapití. „Nechceš, nechceš pít,“ křičel zoufale vnitřní a hlas a jeho společník s tváří Jekylla se bohorovně usmíval se slovy: „Nemuč se, dej si, dnes ještě naposledy a potom uvidíš…“
Pár tabletek ve vlhké dlani, a horká láva vodky v jícnu je chladivě spláchnuta perlivou vodou. Teplo ze žaludku se pomalu rozlévá do okolí, do prstů… Tělo se uvolňuje a ustal i virbl neznámého bubeníka v hlavě. A po hodině už nechápu, čeho jsem se tak bál.
„Svět přece není místem deprese a splínu… slunce zase svítí… a přede mnou je všechno, všechno to pěkné, co mi zatím protékalo mezi prsty,“ lžu si, když vrávorám po místnosti, a tam někde vzadu v hlavě vím, že si lžu. S klesající hladinou v láhvi se jen rozšiřuje moje surrealistické vidění i vize. Je to bezvadný, úžasný… lupnu si ještě dvě desítky Diazepamu, ať je vše ještě lepší.
Probuzení do beznaděje a temnoty. „Hajzle, hajzle zasranej,“ křičím na sebe mezi slzami. Nejraději bych skočil z okna, pověsil se na strom, lehnul si na koleje. „Možná se to vyřeší samo,“ napadá mě, když už potřetí zvracím krev. Paradoxní je, že mi nezáleží na sobě, ale najednou vidím své tři dcery, jak v černých šatečkách absolvují tu štafetu s lopatičkou a hrudky hlíny jen dutě naráží na víko rakve… Mám je moc rád, nemohu je tady nechat, a ještě s takovým dědictvím.
Čas začaly nekonečně odkapávat kapky infuze při chemoterapii, plný invalidní důchod… a z pomyslného „velikána“ je invalidní mrzák, který chlastá.
Perspektiva invalidního mrzáka
Hlavou mi začal běžet film, asi ne nepodobný tomu, o kterém se říká až se ti život promítne. A já se viděl jako premiant na devítiletce, na průmyslovce to bylo horší, ale zase mi tleskaly tribuny při tenisových zápasech. Fakultu už jsem opouštěl s doporučením, že jsem ideální „materiál“ pro další vědeckou práci. Revoluce, v prvních svobodných volbách mě pět tisíc lidí chtělo do čela obce, soukromá firma a já v obleku od Hugo Bosse obrážel veletrhy s pocitem, že mi svět leží u nohou.
A potom zlom… pozitivní histologie! Čas začaly nekonečně odkapávat kapky infuze při chemoterapii, plný invalidní důchod, ředitel z Bonnu mi oznamuje, že si mě jako člověka velmi váží, ale jsem dost inteligentní na to, abych pochopil, že moje současná hodnota na trhu práce je nulová.
Desetitisícové příjmy nenahradí sociální dávky a z pomyslného „velikána“ je invalidní mrzák, který chlastá. Manželka tak nechce žít. Rozvod a mé tři dcery mají oči jako smutné madony. Prodávám domek, který jsem dvanáct let rekonstruoval… a ještě si pamatuji závěrečný titulek z filmu. „Padnout MŮŽEŠ, ale vstát MUSÍŠ!“ A sám už to nedáš…
Ty čtyři měsíce v léčebně jsem měl možnost vidět, kam došli moji souputníci, bylo dost času přemýšlet o tom, kdo jsem, kam jdu, kam chci dojít, co chci a co nechci. Pro mnohé alibisty je vysvobozující fakt, že závislosti byly dány na mezinárodní označení jako choroba. „No tak hurá, já vlastně nejsem takový darebák, vždyť já jsem, lidi, vlastně nemocnej.“ Ano, je to nemoc, ale získaná vlastní nekázní.
Období přerodu je velmi bolestné. Fyzická i psychická závislost lákají zpět do bažiny chemického „krásna“ a člověk se tam bolestně vrací, byť ví, že se pomalu zabíjí, ničí sebe i okolí, rodinu, pracovní i soukromé vztahy, a ten dlouhý, velmi dlouhý Moodyho tunel před ním není vlastně ani tak tunel, ale stoka… Zkoušel jsem přestat, vstával jsem a padal… S každým dalším pádem hlouběji a hlouběji…
Chci hrát dál tu hru zvanou „život“, mohu si přát lepší karty, ale hrát musím s těmi, které jsou rozdané.
Často jsem přemýšlel, proč ti osmdesátiletí dědci mastí taroky u svých piv a panáků, každý den a už tak chodí dvacet let, a přitom se nestanou závislými? Proč někdo jo a někdo ne? A hned jsem si vzpomněl na primáře z onkologie, který mi říkal, že nejdestruktivnější otázka je ta: „Proč zrovna já?“ Proč je v této situaci nadstavbový luxus, který si závislý nemůže dovolit. Mám doživotní ztrátu kontroly nad pitím a benzodiazepiny. Asi je to v mé genetické výbavě. Je to prostě tak a jen s tím mohu do budoucna pracovat!
Ze škaredého světa jsem utíkal do (v mé mysli) pěknějšího, ale chemického. A dávno, dávno zapomenutý guru z jógy se objevil v mých vzpomínkách, aby zopakoval: „Ke krátkým cestám se uchylují lidé, kteří by chtěli úspěch, ale s minimálním úsilím a odříkáním. Je to výrazná kompenzace komplexu méněcennosti získaného patrně v dětství.“ No tak vida, něco mi daly sudičky, do toho geny, já… proč, proč, proč? Jednou provždy o tom nepřemýšlet! PROTO! A pokud se ohlédneš, zkameníš…
Patnáct let čistej
Chci do lepšího světa a nebojím se odříkání a námahy. Chci hrát dál tu hru zvanou „život“, mohu si přát lepší karty, ale hrát musím s těmi, které jsou rozdané. Začínám od nuly a s těžkou krosnou zase stojím pod kopcem. I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem, a jak začne ubíhat krajina toho pěkného, nového světa za tebou, máš paradoxně více a více síly jít dál, neboť vidíš, že to mělo smysl.
To se ví, zhrzený doktor Hyde občas zavolá, tu tiše, tu hlasitěji, ale já vím, že kdybych mu naslouchal, ztratil bych vše, co už jsem za těch patnáct let abstinence získal. A já už nechci začínat znovu, stát pod kopcem a kdo ví, zda bych další možnost ještě dostal. Člověku, který má žlučník v pořádku, těžko vysvětlíte, co je to žlučníková kolika. A proto jen já a mně podobní víme, jak je na světě krásně, když zvítězíme sami nad sebou, protože Já je nejsilnější soupeř.
Využívejte celý web.
PředplatnéJe těžké do jednoho článku vměstnat tu hrůzu, beznaděj a temnotu, kdy se člověk bojí podívat se sám sobě v zrcadle do očí. A přitom je to tak jednoduché! Přestat s tím. Co bylo, už neodčiním, a dlouho budu žít s tím puncem minulosti, až mi pomalu někteří zkusí věřit a možná za hodně dlouho na mě někdo dokonce zase vsadí.
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz
