Mám přátele, které ráda vidím, ale občas je pro mne obtížné s nimi vydržet. Jsem vděčná, pokud mi druzí vypráví o něčem, co mě zajímá, ale stále hůř se smiřuji s rolí pasivního posluchače jejich monologu. Jsem divná? Stárnu? Ztrácím toleranci?

Až pečlivým studiem knihy neurovědce Davida Rocka Jak pracuje váš mozek jsem pochopila, jak to se mnou opravdu je. Oblasti mozku aktivované k pochopení ostatních jsou podle sociálně kognitivní neurovědy v mnoha případech shodné s oblastmi k pochopení vlastního já.

Takže pokud chci porozumět jednání ostatních, měla bych začít u sebe. Ujasnit si, proč je pro mě občas tak důležité mlčet a vnímat jiskření sněhu na horách, u moře se kochat azurovými zátokami a v restauraci vychutnávat dobré jídlo.

Bdělé vědomí – režisér mého života

Abych věděla, co vlastně chci a proč, měla bych se co nejvíce poznat. Podívat se na sebe očima nezávislého pozorovatele a uplatnit tzv. bdělé vědomí, mindfullnes (překládáno též jako bdělá či čistá pozornost, vědomá přítomnost, všímavost – pozn. red.).

Vědecké pojetí bdělého vědomí není ničím novým, jedná se starou buddhistickou filosofii žití „v přítomnosti“, uvědomování si prožitků odehrávajících se v reálném čase a přijímání světa. A právě tu část vědomí, která je schopna zaujmout pohled třetí osoby, nazval David Rock pracovně režisérem.

Tato v reálném čase probíhající a na cíl orientovaná modulace chování je klíčem k dospělému zralému vědomí.

Bez jeho řízení je divadelní hra pouhými otrocky přednesenými dialogy a lidský život bezmyšlenkovitým a nepozorným automatem, řízeným chamtivostí, strachem nebo zakořeněnými návyky.

Jsi tam, kde jsou tvoje myšlenky/prožitky

Je důležité si uvědomit, že každý z nás používá k pozorování sebe sama dva zcela odlišné způsoby:

1. přemýšlíme
2. využíváme smyslového vnímání

První způsob vylučuje ten druhý, a tak mezi nimi více či méně neustále přepínáme. Často intuitivně. Sílu svého režiséra poznáme v okamžiku, kdy se zastavíme a všímáme si, co se děje v naší hlavě.

Chtěla jsi na hory, buď na horách. Z krásného prostředí můžeš obohatit svůj energetický účet. Pokud ovšem na horách řešíš ekonomickou situaci našich politiků, uvědom si, že opouštíš své tělo a nemůžeš čerpat energii z okolí. A jestli se u toho ještě rozčiluješ, energii naopak ztrácíš, upozorňuje můj režisér.

V proudu slov anebo přímým prožitkem

Už od narození vnímáme svět způsobem, jako když se splétá síť. Ve velké matici se v ní propojuje naše minulost a budoucnost, naše myšlenky o sobě a o ostatních lidech, naše vzpomínky a zkušenosti, plány a přemítání, denní snění a celý příběh života, který ve vnitřním dialogu vyprávíme potichu sami sobě anebo nahlas svým přátelům. Monologů je plná.

David Rock tento způsob nazval tzv. vypravěčským obvodem. Aktivujeme jej, když přemýšlíme sami o sobě. Potřebujeme ho, pomáhá nám k učení a k růstu (nebo k problémům). Vypravěčský obvod je aktivní po většinu doby, když jsme v bdělém stavu, a nevyžaduje příliš úsilí. To je v pořádku, ale jsme‑li zabráni do myšlenek či vyprávění, méně vidíme, slyšíme, cítíme i vnímáme a tím si omezujeme prožívání svého života.

Vypravěčský obvod je aktivní po většinu doby, když jsme v bdělém stavu, a nevyžaduje příliš úsilí.

Proto existuje ještě druhý, úplně odlišný způsob prožívání, který je v překladu knihy Davida Rocka nazýván tzv. přímým prožitkem (v ideálním případě požitkem, pozn. autora) všemi smysly. Při něm neuvažujeme ani o sobě, ani o druhých, není v něm místo pro minulost ani pro budoucnost. Informace, které přijímáme prostřednictvím smyslů, nijak nevyhodnocujeme ani jim nepřiřazujeme žádný význam, jen je registrujeme jako nezávislý pozorovatel. Jsme, a to je všechno.

Vnímat štiplavý mráz v nose, chuť vloček tajících na rtech, zvuky probouzejícího se města v realitě všedního dne, křupání sněhu pod nohama i bílou krásu na střechách má pro mne podobný účinek jako soustředění pozornosti při meditaci.

Poznávání světa prostřednictvím smyslů – zraku, sluchu, čichu, hmatu a chuti – mi umožňuje vstoupit do užšího kontaktu se skutečností tady a teď.

Začínám to chápat. Poznávání světa prostřednictvím smyslů – zraku, sluchu, čichu, hmatu a chuti – mi umožňuje vstoupit do užšího kontaktu se skutečností tady a teď. Dělá mi to dobře. Líbí se mi to. Nabíjí mě to. Ztrácejí se úzkostné myšlenky, jsem pozornější, cítím se svobodná, méně mě spoutává minulost či budoucí očekávání a jsem schopna snáze přijímat události, jak přicházejí.

Horské prostředí nebo mořská pláž mé smysly přitahuje, smyslové prožívání je snazší, ale pro mne vzácnější. Proto těžce snáším, když si někdo vynucuje pozornost svým nekonečným monologem. Cítím se jako žíznivý poutník u chladné studny a potřebuji se napít.

Režisér na scénu

Aktivovat režiséra znamená víc si všímat vlastních prožitků a naučit se přepnout. Když mi hlava brní z přemýšlení a vyčerpává mě aktivita vypravěčského obvodu, stačí se třeba jen hluboce nadechnout.

Soustředěním se na vzduch (jak prochází nosem do plic, jak voní, zda je chladný a jak otvírá hrudník) si odpočinu od urputných myšlenek a najednou jako mávnutím proutku se mi aktivují všechny smysly.

Být si vědoma svého režiséra je dovednost, kterou je třeba trénovat.

Pokud mi dojde, že bych si místo bezmyšlenkovitého pročítání mailů měla pořádně rozplánovat priority, právě v okamžiku uvědomění si, v bleskové poradě s mým bdělým vědomím – virtuálním režisérem, skutečně řídím svůj život. Za několik málo vteřin se dokážu na původně katastrofický scénář podívat i z jiného pohledu, a to je dobrá zpráva.

Mám také jednu špatnou zprávu. Nezapomínat na to, abych byla bdělá, je obtížné. Být si vědoma svého režiséra je dovednost, kterou je třeba trénovat. Podle Davida Rocka je tato v reálném čase probíhající a na cíl orientovaná modulace chování klíčem k dospělému zralému vědomí. Super, ale jak to říci mým přátelům?

Všichni jsme zároveň žáci, praktikanti i učitelé

Žijeme svůj život na cestě, abychom putováním pochopili smysl svého života. Učíme se od těch, kteří šli před námi, sami od sebe, ze svých chyb i od partnerů, kolegů a přátel, kteří jdou s námi v houfu. Někteří lidé říkají, že cestování je jejich láskou, že milují svůj život.

Používají nesprávné slovo. Láska je vztah mezi lidmi. Potřebujeme je kolem sebe, abychom to, co jsme se naučili, předávali dál, pomohli jiným, tak jako nám bylo pomoženo. Jen tak můžeme být doopravdy šťastni. Až když pochopíme, v čem má náš život smysl v každé jeho vteřině.