Mnoho lidí tvrdí, že prodělali regresi a vrátili se na počátek svého života. My ostatní můžeme jen fantazírovat. A proč ne, když i tenhle kratičký úsek našeho života je náš. Byli jsme to my, jen bez paměti. Z toho malého uzlíčku v nás doteď zůstalo mnoho. Mohli jsme se zeptat rodičů, jaké to tehdy bylo, jak jsme vypadali, co jsme dělali, jak to rodiče vnímali, jak se na nás těšili. Máme možná alba, fotky. Anebo také ne.

Spolupráce spermie a vajíčka vytváří skutečné každodenní zázraky. Zázrak se ale může udát nejen z lásky, ale i z jedné noci dvou neznámých lidí, z chtíče, nenávisti i z násilí. Každý si nejspíš přeje, aby jeho život vznikl z lásky, z příběhu dvou lidí, kteří se měli aspoň trochu rádi. I já bych si to přála a možná to tak přece jen bylo.

V děloze

Být v nějakém stavu změněného vědomí, možná bych vyprávěla, jak dobře je dítěti v děloze. V tom bezpečném prostoru, ve světě, co chrání, dýchá a vyplavuje emoce směrem k malému tvoru jako jeho neoddělitelné součásti. Dítě v děloze je součástí matky, stejně jako matka cítí, že dítě je součásti jí samotné.

Možná jsem tehdy během „pobytu“ vycítila i emoce neklidu a úzkosti. Možná se moje matka neměla až tak dobře a já vnímala vlny nervozity, stresu, strachu. Třeba už předem věděla, že s ní budu moct zůstat jen krátce. Její život byl pohnutý a její těhotenství nejspíš taky.

Ale všechno probíhá dál. Původní hmota se vrásní, vyzrává, roste, formuje a vyděluje ze společného prostoru samostatnou bytost a ta ho ve svém vlastním těle opouští.

Na světlo

O porodních traumatech se toho napsalo hodně. Nejspíš každý život takovým traumatem začne a nedá se tomu vyhnout. Dítě musí ven, i když o tom samo nerozhodlo. Kdyby se rozhodnout mohlo, nejspíš by v bezpečném světě zůstalo napořád. Nikdy by se neoddělilo a nevydalo na vynucenou strastiplnou pouť za oslepujícím světlem, zimou, nejistotou.

Ale na konci cesty ho přece jen čeká malý zázrak. Každé trauma skrývá i dary. A při tomhle vynuceném traumatu možná automaticky hned jeden obrovský dostaneme. To, co dítě cítilo zevnitř, vnímá najednou zvenčí. Je to jiné, ale stále bezpečné a příjemné. Pořád je tady, nezmizela. Cítí její vůni a teplo, může s ní zůstat. V té chvíli ví, že už se nikdy nechce oddělit.

I já jsem se takhle narodila a nejspíš prožila stejné pocity. Bezmoc vystřídala úleva, že se s matkou můžu spojit jiným způsobem. Byla šťastná, když mě viděla nebo měla jinou škálu pocitů, které si neumím představit? Nevěřím, že matka, které se narodí dítě, není dojatá a nepamatuje si to jako jeden z nejšťastnějších momentů svého života. Ale lidé jsou různí. Nejspíš jsou i matky zděšené a litující, psychicky zaskočené.

Na chvíli společně

Nevím, jestli existují děti, které matku po porodu odmítají. Příroda je mnohotvárná, takže možná nějaká nerovnováha způsobí, že dítě není na matku vázané. Většinou je ale matka středobodem života novorozence. Matka i dítě spolu cítí neoddělitelnou instinktivní symbiózu. Malý tvor potřebuje matčinu péči a výživu, stejně jako city a pozornost. Oddělení od matky pociťuje jako boj o holý život a také matka propadá naprosté bezmoci a zoufalství, pokud by jí dítě odebrali.

Chemická továrna pouští při výrazném narušení pouta do žil koktejl přivádějící k šílenství. I já jsem asi podobně symbioticky pobývala s matkou. I ve mně nejspíš kolovaly látky, které říkaly „Jen tady ti bude dobře“. A snad i ona v sobě měla instinktivní pocity, že novorozené dítě by mělo zůstat s ní. Přesto se asi po čtyřech měsících naše pouto přetnulo a už jsem ji nikdy neuviděla.

Filmová smyčka odloučení

Tahle nepříjemná filmová smyčka je pořád uložená v mé hlavě. Tvoří mozkové okruhy, které se doteď podvědomě zapínají a občas zajiskří (a často i zkratují) jako elektrický obvod. Nemůžu si ji ale vědomě přehrát. Přesto se ale zkouším vžít do čtyřměsíčního tvora, kterému jednoho dne z minuty na minutu odebrali bezpečné, hmatatelné, konejšivé zázemí. Bublina tepla a bezpečí kolem splaskla a nastalo předání do neosobní a syrové státní instituce.

Život napůl mrtvého dítěte

Zkouším si vyfantazírovat zašifrovanou smyčku. První, co mě nějak automaticky napadá, je, že úplně neznámí lidé museli vydávat cizí a nepříjemné pachy. Hledala jsem tu známou vůni, ale už tam nebyla. Stálé cizí náruče, cizí ruce, nové pachy. Obklopena lidmi, kteří z mého pohledu nejspíš všichni smrděli, jsem propadla naprostému zoufalství a dezorientaci.

Nikdo se se mnou nezdržel déle, než bylo nutné. Abych si mohla zvyknout na nový pach a zase přilnout. Byla jsem změřena, zvážena a jako zdravá předaná do instituce. Ta se o mě materiálně postará, protože moje matka toho není schopná. Postarají se, že přežiju, ale měla jsem ten dojem i já? To, podle čeho se dalo řídit, ten jediný životodárný záchytný bod zmizel. Pro mě nezmizela jen jiná osoba, zmizela část mě samotné. Tělo matky bylo pořád i mým; její fyzická blízkost, která mě dotvářela, než budu schopná se psychicky odpojit, zmizela bez varování. Zmizel mateřský prs symbolizující nekonečné hřejivé teplo a zmizelo mléko, co chutnalo jako med. Zůstala jsem v chladu se zakrnělým já viset ve vakuu bezmoci jako dítě už napůl mrtvé. Stejný pocit se mi ve vypjatých chvílích vrací celý život. I přesto, že je jeho zvládání už vybroušenější a dokážu mu líp předcházet.

Jaká byla první noc? Došlo mi po několika hodinách, že už se nikdy nevrátí? Kojenec si nic takového neumí vysvětlit, a tak v něm asi jednoduše postupně něco instinktivně odumře. Nějaká nezralá část „pochopí“. „Teta č. 5“ zhasla světlo. Několik brečících dětí leží vedle, je slyšet občasný vzlykot a záchvaty pláče.

Jak dítě vyhodnotí, že vedle něj pláče dalších deset dětí? Přidá se taky? Nejsou spolu všechny děti propojené určitou solidární bezmocí? Mám se taky přidat, protože my všichni jsme odsouzení k postupné duševní smrti? Ale prostě není čas konejšit dvacet dětí, musí si poradit samy. Nejspíš se utiší, až se vysílí nebo se něco v mozku přepne do stavu „je to zbytečné“. Ty otrkanější už možná ani nepláčou, protože neočekávají žádnou odezvu.

Poselství pro takové děti je jasné. Nikdo o tebe nemá zájem, ani se nesnaž nic dokazovat. I kdybys mělo nehty ze zlata, nikdo nepřijde. A možná zároveň i pro druhé neexistuješ. Samotná tvoje existence je bezcenná. Elektrické signály běží po nervových drahách a mozek dotváří svoji emoční architekturu. Pokud ji někdo co nejdříve neupraví, následky pro vztahy budou fatální.

Pro mé dobro

Nebylo mi dáno prožít poklidný čas v rostoucí úzkosti přecházející v lhostejnost a depresi, že takhle vypadá svět. Že existuje několik tet, co přijdou, nakrmí, postarají se, když na mě dojde řada. Že jen stačí čekat na nějaký stav, ve kterém už nebudu cítit nic. Do dvou let jsem se totiž v rámci dobře myšlených záměrů přesunovala do různých domácností. Na víkendy, na nějakou chvíli. Přišly nové pachy, postupně i viditelně noví lidé. Až do mých dvou let nebylo nikde stálé místo.

Nakonec přišla konečná etapa, ta nejprogresivnější, s největším potenciálem zažehnout konečně štěstí a nechat ho hořet v malém nevyzrálém úzkostném srdci. Získala jsem nový domov. Ale ani tam se to bohužel úplně nepovedlo. I když se toho i hodně vydařilo, bublinu bezpečí a svobody už kolem mě v dětství ani v dospívání nikdo trvale nenafoukl. Svoje potřeby jsem tak postupně do nového domova přestala promítat a duševně jsem se od něho v dospívání oddělila.

Touha po ztraceném ráji

Už nejsem dítětem a je to už dlouhá doba. To, co se stalo před několika desetiletími, je minulost. Přesto je tato minulost pořád přítomná. Je tíživá, protože nemá „reálnou existenci“ a je vpletená do mnoha dalších souvislostí v pozdějším životě. Je filmem běžícím na pozadí. Cítím, jako by mě kdysi dávno někdo „vyhnal z ráje“. A někde ve skrytu duše pořád po ztraceném ráji toužím. Možná proto se tak ráda koupu, voda je bezpečí, obejme mě a uklidní. Také všechny významné vztahy jsou pro mě jakýmsi návratem do hlubin a zároveň opakováním nekonečné úzkosti ze ztrát.

Zároveň ale věřím, že každé trauma skrývá dar. Jako když pevný vypouklý tvar na nějakém povrchu překlopíte do opačné strany. Trauma se neztratí, ale tvar se překlene jinam, do jiných souvislostí. K převrácení je potřeba přesně nasměrované energie, ne moc tlaku a žádné násilí, aby se tvar nepokřivil a nezdeformoval. Ráj je možné objevit jinak, jít jinou cestou a otevřít jiné brány.

Čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.