Psychiatrická osvěta jede už léta na plné obrátky, zakládají se nadace, točí se srdcervoucí filmy zobrazující utrpení lidí s duševním onemocněním, chodí se Mezi ploty, ale v práci jsou všichni „nějak divní“ lidé zpravidla nadále označováni jako magoři.

Největšímu tlaku jsou psychicky křehcí lidé vystaveni v profesích, kde se už v inzerátech na prvním místě vyžaduje odolnost proti stresu, jede se pod tlakem, do práce se chodí se čtyřicítkami i nechodící sádrou, zhrouceným nepostradatelným vyrvou notebook z rukou násilím až na JIPce a kdo neběží s námi, běží proti nám.

Nemoc člena týmu prostě „pozůstalým“ komplikuje život. V kolektivech úsporně nastavených na co největší zisk v co nejmenším počtu osob a namačkaných v openspacech se s takovým srabáctvím, jako je naslouchání potřebám svého těla, neřkuli nějaké pomatené duše, nepočítá.

Zatímco na sociálních sítích se lká nad ubohými vepříky tlačenými k maximálním přírůstkům s minimálním vkladem krmiva a nad olysalými slípkami odesílanými po první vlně intenzivní snášky do kafilérie, cesta z „pracovního velkochovu“ houkačkou na kapačky je něčím hrdinně běžným. A když už se náááhodou takové absence dopustíte, vracíte se na revers s úsměvem, domácími buchtami a ještě větším odhodláním. Případně uznáte, že na „masomlejn“ nemáte, a najdete si klidnější práci. Třeba úklid.

Tak pravil magor

Ano, jistě jste už poznali, že tyto řádky píše „magorka“, podle dikce dokonce „hysterická a zaujatá magorka“. Než se v oboru „proflákla“, do práce se vždy vloudila v jakési okouzlující manické fázi. Nějakým zázrakem přesvědčila, že s týmem hezky poběží, a v prvotní euforii ze spolupráce s těmi nejúžasnějšími opravdu běžela. Krásně běžela a všichni tleskali a ona doufala, že to tak už bude napořád. Všechny úzkosti, pochybnosti, deprese, nutkavé kontrolování a další nepříjemnosti byly najednou pryč. Je konečně zdravá, úspěšná, výkonná, je labuť! Ošklivé neurotické káčátko je minulostí, teď už jen samá pozitiva a životní jistoty!

Přišly první střety s realitou. Běh se zpomalil, humor vyhasl, labuť cítí, že opět šedne a šíří nesnesitelné neurotické vibrace. Říct, či neříct, že to prostě občas takhle má a že to při dobrém zacházení zas přejde? Olysalým slípkám z velkochovu přece taky stačí svetřík a výběh a zase začnou snášet.

Že opravdu není blbá, jen se nezvládá soustředit, když tři lidi telefonují a dva se dohadují hlasy jako cirkulárka? Když se jí sejde pět povinností, které by při troše organizačního talentu zástupu manažerů mohly být řešeny průběžně, propadne panice? Že jí reakce nadřízené evokují situaci, kdy se v první třídě počurala a v páté se ji nejzdatnější spolužačka spolu s tělocvikářkou za řehotu ostatních snažily vyvzpírat do výmyku na hrazdě?

Že v ní drobná chyba spouští podobnou emoční odezvu, jako by právě v pominutí smyslů vyvraždila jesle? Že by celodenní objem práce zvládla z domova s prstem v nose a ještě by stihla jít na zumbu? A že kdyby si mohla poručit, tak bude běžet nejrychleji ze všech, mít všechno správně, usmívat se a třeba i snášet zlatá vejce? Proč sakra většinu životní energie spotřebuje na to, aby v práci předstírala, že je labuť, když dobře ví, že je čistokrevný, i když celkem šikovný vrabec?

Jasně, musí to říct, ale raději svému psychiatrovi. „Není divu, že se cítíte špatně, s vaší vnímavostí (eufemismus pro přecitlivělost, pozn. silnějších) je stresové zaměstnání asi taková volba, jako když alergik na pyly jde na brigádu na žně. Nic jiného neumíte? Jinak než ve stresu se to vykonávat nedá? Na volné noze vyděláte ztuha na tržní nájem? Neschopenka to jen zhorší? Tak zas zkusíme antidepresiva.“

Neotravuj!

Média se rvou o příběhy statečných s holou hlavou po chemoterapii, kteří nemoci navzdory pracují, vedou firmy a tvoří. To jsou mistři, ti se perou se životem, podívej se na ně, tobě je prd a otravuješ! Mám také diagnózu, chodím k lékaři, na psychoterapii, beru léky… Ale zatím jsi nebyla v „blázinci“ ani tě nevezli houkačkou!

Rakovina to prostě není, to je ti snad i při tvé sobecké uskuhranosti jasné, že je to úplně jinej level! Tam jde přece o život, trpí se, zvrací, operuje! O co jde s neurózou, depresí nebo „bipolárkou“? Jasně, občas někteří pácháte sebevraždy, místo abyste statečně bojovali. Pak se okolí vyděsí, chvilku se zamyslí, zda náhodou něco nezkazilo, ale zpravidla si po prvotním šoku vystačí s pokrčením ramen a konstatováním, že to byl stejně „magor“ a holt „to nedal“.

K úvaze, že jednomu život přepálí tělesné pojistky a druhému ty psychické, ale porozumění potřebují oba, dojde málokdo. A tak se „hmatatelně“ nemocní většinou povzbudivě plácají po ramenou, kdežto „abstraktně“ nemocní jdou zpravidla jen na nervy, pokud se nepeskují a nenabádají k tomu, aby se sakra konečně vzchopili, než pomašírují o dům dál.

Kam jsme došli?

Vyspělá medicína na jedné straně zachraňuje lidi, kteří se už nikdy neobejdou bez pomoci ostatních ani při základních úkonech, na druhé straně společnost nálepkuje a vytlačuje ze svého středu ty, kteří vidí, slyší, chodí, myslí, pracují, umějí, vědí a upřímně chtějí… jen jsou bohužel trochu a někdy i hodně zvláštní.

Na invalidní důchod, chráněnou dílnu a někdy ani na pracovní neschopnost to není, vlastně jim mnohdy „vůbec nic není“, jen se v noci budí hrůzou, zda náhodou nezadali špatná čísla, v práci stokrát čtou e‑mail, zda jím někoho nepopudí, neumějí se účastnit kolektivních zábav, protože jim nedávají smysl, občas jim nedává smysl vůbec nic, ani vlastní existence, jsou přecitlivělí na hluky, na pachy, teplotu, tlak, rosný bod… Kvůli strachu z výtahu dusají do desátého patra pěšky, potřebují klid na soustředění, a když už náhodou někomu důvěřují, snaží se mu popsat nepopsatelné.

Angínu, zlomenou nohu nebo průjem měl v životě snad každý, většina lidí se setkala alespoň v okolí s infarktem, rakovinou, operací, havárií… Za tím vším se dá něco představit, ale deprese? Panika? Klaustrofobie? Nutkavé kontrolování? To je jen nekázeň, tam si přece stačí poručit, ne?! Miloš Kopecký s depresí taky hrál a nikdo nic nepoznal.

Tolerance? Tolerance!

Chápu, že je mnohem příjemnější sedět v kanceláři s optimistickým jednonohým kolegou než s uzlíčkem nervů, který na druhé přenáší paniku a mluví hlasem, jako by už měl na krku oprátku. Ale pokud takovému člověku dám najevo, že jeho potíže chápu, že si cením jeho práce, a umožním mu ji vykonávat v podmínkách, které pro něj budou zvladatelné…

Hahááá, jasně, a pak se začnou o svá práva hlásit další, protože to by se líbilo každému, dělat z klídku domova a za prachy jako v „masomlejně“. Toho, že se kvůli pár „magorům“ rozvolnila pravidla, využijí především flákači. Nebo ne?

Jak to bude vypadat, až doroste současná generace autistů a dětí s ADHD? Bude tu ještě někdo, kdo bude dril pracovních velkochovů zvládat? Nebo se konečně naučíme navzájem se tolerovat, věřit si, využívat svých silných stránek a nezneužívat tolerance?

Zatímco píšu tento článek, zní mi v hlavě věta z kamarádčina e‑mailu: „Nejvíc se svých práv dožadují ti největší sobci.“ Tak nevím…

Jak to vidíte vy?

Džejn, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku: napište nám na mail redakce@psychologie.cz