Docházejí síly. Dochází dech. Při běhu poslouchám rozhovor s psychiatrem, který říká, že poslední dobou se lámou i nezlomní optimisté. Už není kde brát energii. Mnoho týdnů a měsíců jsme nedělali, co nás baví. Nejde to. Nemáme kde načerpat energii. Děsivě narůstá míra domácího násilí, užívání antidepresiv, léků na úzkost, alkoholu a dalších drog. Stále více lidí trpí depresemi, úzkostmi i psychotickými poruchami. A nebude líp, říkají odborníci.
Když slyším takto mluvit psychiatra, říkám si, jak si máme tedy vlastně počínat. Ti, kteří by nám měli dodávat sílu a energii, říkají, že pro psychické zdraví je situace víc než kritická. Běžná doporučení, jak nepropadat úzkostem, strachu, depresím či prostě a obyčejně špatné náladě, už nefungují. Udržujte režim, ustelte si postel, před spaním se nedívejte do mobilu ani na televizi, zavolejte kamarádovi, udělejte si koupel, choďte na procházky do lesa. Nestačí to. Všechno to jsou běžná doporučení, která fungují v běžném životě, ale toto je situace zcela nová. Náročná tak, jak jsme ještě nezažili.
Adéla žije sama. Nikdy si nemyslela, že jí to bude vadit. Její byt, její prostor, její svoboda. Teď je jí ale úzko. Nebo tak nějak nedefinovaně špatně. Každý den je vlastně vězením. Rutina je otravná a nudná. Pracuje z domu a je to to jediné, co musí. Práce ji bavila, ale bez kolegů a osobních setkání to nemá šťávu. Nikdy by neřekla, že jí bude chybět ráno vstávat a jít do práce.
Ještě donedávna vídala své kamarády alespoň venku, na procházce. Teď to nejde. Navíc, ať chce, nebo nechce, má strach. Kdokoliv se může nakazit. Říkají to všude. Ve zprávách, na internetu, na sociálních sítích. Stále více mladých lidí je na JIPce. Nemocnice jsou na pokraji zhroucení. Tak je raději doma.
Telefonáty ji už spíš otravují. Ví, že by měla kamarádkám volat, ale ona neumí do telefonu mluvit tak jako naživo. Chybí jí objetí, úsměv, dotyk, společný smích. Otráveně kouká na seriály a jedinou jistou radostí je jídlo. Stejně je jedno, jestli ztloustne, když nikam nesmí jít. V noci nemůže pořádně spát a ráno je unavená. Vlastně je unavená celý den, ačkoliv nic nedělá.
Už si ani nepamatuje, kdy jí bylo dobře. Možná ten koronavirus už má? Nakazila se od krabice z dovážky jídla? Umyla si pořádně ruce? Adéla má strach. Má také strach, že přijde o práci. Stále méně se dokáže soustředit a neustále překlikává z pracovních tabulek na sociální sítě.
Kdysi nic neřešila a byla bezstarostná. Jednou týdně chodila na spinning, v pátek na víno s kamarády, čas od času na koncert, do baru, do divadla, do kina. Ráda seděla v kavárně, četla si knížku, ale teď nic z toho nejde. Už ani neví, kdy se cítila dobře. Doma sílu nenačerpá. Má spíš pocit, že z ní každý další den v domácím vězení vysává poslední zbytky energie. Jídlo a víno jsou ale záchrana…
Stres se sčítá
V roce 1967 američtí psychiatři Thomas Holmes a Richard Rahe vypracovali tzv. stresovou škálu, která obsahuje výčet životních událostí. Každá tato událost je obodována: úmrtí partnera = 100 bodů, rozvod = 73 bodů, výpověď z práce = 47 bodů, změna zaměstnání = 39 bodů, smrt blízkého přítele = 37 bodů, změna finanční situace = 38 bodů, změna životních podmínek = 25 bodů, změna spánkových či stravovacích návyků = 15 bodů… Čím více bodů v průběhu jednoho roku člověk nasbírá, tím větší je pravděpodobnost vzniku psychického nebo tělesného onemocnění: kolem 300 bodů je už riziko velmi vysoké.
Škála slouží jako orientační, ale ráda bych se zde s vámi o ni podělila. Záměrně jsem vybrala události, se kterými se mnoho z nás aktuálně potýká; plný seznam najdete třeba tady. Plno změn či ztrát (někdy i blízkých osob) je najednou součástí našeho života. Zaběhlý rytmus, který jsme měli rádi, včetně času pro koníčky a relaxaci, se vytratil. Častokrát plíživě a postupně.
Různá omezení se nestala najednou. Postupně jsme se přestali vídat s blízkými lidmi, příbuznými a kolegy. Podobně jako Adéla jsme přestali chodit do práce, omezili jsme svoje koníčky, a pokud nemáme zrovna v lásce běh, vynechali jsme většinu sportů, které jsou skvělým prostředkem, jak odbourat stres.
Když se nám ze života vytrácí radost plíživým krokem, někdy si toho ani nestačíme všimnout. Pak už jen cítíme, že je naše nálada dlouhodobě pod bodem mrazu. Je možné, že jsme se za poslední dobu vyrovnávali s větším stresem, než jsme ochotni si připustit. Možná jsme za poslední rok „nasbírali tolik bodů“, že se začínáme hroutit.
Kolik z vás má možnost vykonávat svoje koníčky? Kdo jste ztratili blízkého člověka? Kdo jste zažili výraznou změnu zaběhlého životního stylu? Kdo nemůže zajít do kavárny, kde měl svoje nejoblíbenější pracovní místo? Kdo se nepotýká s narušeným spánkem? Kdo se beze strachu obejme se svými přáteli? Kdo nezměnil svůj jídelníček? Komu nebyl narušen domácí klid?
Ačkoliv jednotlivé události jsou poměrně běžné (chvíli nechodíme do práce, chvíli se nevidíme s blízkými přáteli, chvíli bydlíme sami…), v této míře a v tomto rychlém sledu je toho najednou moc. Mnoho z nás má ale pocit, že bychom to vše měli zkrátka zvládnout.
Říkáme si: samozřejmě, že zvládnu být najednou stále doma. Být několik měsíců bez svých koníčků. Pečovat o sebe, o děti, partnera, domácnost. Být sám, sama se sebou. Samozřejmě, že si najdu po deseti letech novou práci. Zvládnu dělat nákupy prarodičům. Nebát se o sebe, o své blízké a přátele. Být bez koníčků, odpočinku, relaxace několik měsíců. Samozřejmě, že se nebudu litovat, když jsou na tom jiní daleko hůř.
A pak to přijde. Jsme frustrovaní, rezignovaní, naštvaní, apatičtí, podráždění. Zhroutíme se pod návalem toho všeho, co jsme si dali za cíl vydržet a překonat. Chtěli jsme zatnout zuby a říkat si: „Ono to za chvilku bude zase dobré, ono to přejde.“ Teď ale víme, že nepřejde. Že to ještě potrvá dobrých pár měsíců a možná i let, než to bude dobré. Než se budeme moct vrátit do zaběhlých kolejí. Co ale teď? Jak dočerpat sílu a nepropadnout zoufalství?
Máme právo se litovat
Jsou lidé, kteří nemají co jíst. Jsou lidé, kteří jsou bez domova. Jinde ve světě zuří válka a hladomor. Já si přece nemůžu stěžovat jen proto, že nemůžu jít plavat… Můžete a měli byste. Měli byste být naštvaní nebo smutní, že už několik měsíců nemůžete dělat to, co máte rádi. Ještě nikdy jste se v podobné situaci neocitli. Životní standard máme vysoko a na dobré se zvyká lehko, to ano, nicméně i tak máme právo se politovat.
Máme právo se naštvat nebo cítit křivdu, že už hodnou chvíli nemůžeme dělat mnoho věcí, které nás těší a baví. Které nám doposud umožňovaly odreagovat stres, vztek a tlak. Nemusíme ihned vyzařovat pozitivní přístup, když jsme frustrovaní a naštvaní. Klidně běžte na odlehlé místo a křičte. Vyplačte se, vypovídejte se, bušte do polštáře. Pokud v sobě máte tlak, je dobré, když může jít někudy ven.
Bod po bodu, den po dni
Představme si, že jsme právě dostali seznam okruhů a otázek ke státnicím. Desítky knih, skript, prezentací. Nevíme, kudy kam ani kde začít. Zdá se, že zkoušku není možné udělat, že nemá cenu se snažit. Situace je bezvýchodná. Můžeme mít podobný pocit strachu a úzkosti jako Adéla, která už v žádné své činnosti nevidí smysl. A pokud se budeme na celou situaci dívat jako na jeden obří neřešitelný problém, zaplaví nás bezradnost.
Zkusme si ale to, co nás tíží, rozkouskovat na miniaturní body. Každý den jednu otázku. Každý den jednu činnost, kterou vykonám. Nic velkého. Malé úkoly, které můžu zvládnout. Ať už pracovní, nebo osobní. Celá situace s koronavirem může být obřím balvanem, který nás zavalil. Nebo jej rozložíme na drobounké kamínky, které postupně odkládáme pryč.
- Co budu dělat dnes?
- Která věc mě pálí nejvíc? Která je nejdůležitější?
- Co můžu ze seznamu na chvíli vyškrtnout?
- Která věc mi zlepší náladu, když ji vykonám?
- Kdy ji vykonám?
- Komu můžu říct o pomoc?
- Čím se odměním, když danou položku splním?
Čím víc malých konkrétních bodů si pro sebe uděláme, tím lépe se nám budou zvládat. Nespěchejte na sebe a nezapomeňte na odměny. Možná se právě teď vyrovnáváte s největším tlakem, který jste doposud zažili. Začněte tedy postupně odkládat kamínky z nůše, kterou si nesete na zádech.
Odpojte se
Skupina vědců v čele s Mahbubem Hossainem publikovala v roce 2020 článek shrnující mnoho poznatků ohledně vlivu pandemie na lidskou psychiku. Jedním z důležitých závěrů je, že psychickému zdraví nepřispívá přílišné sledování médií ani sociálních sítí. Naopak: je to jeden z rizikových faktorů. Čím méně, tím lépe.
- Kolikrát jste se rozčílili při sledování televizních zpráv? Kolikrát vás dopálila tisková konference? Kolikrát jste se rozčílili nad příspěvkem na Facebooku?
- A naopak: Jak jste se cítili, když jste celý den neměli příležitost číst nebo vidět zprávy? Uteklo vám něco? Jaký pocit jste měli, když jste byli v přírodě bez mobilu?
Stojí za to občas na chvíli „vypnout svět“. Chvíli neposlouchat, chvíli se nedívat. Pokud máte velký strach, že o něco přijdete, vyčleňte si na to konkrétní čas a ten neprodlužujte. Nenechte se zahltit jako Adéla, která přiživuje svoji úzkost všemi pesimistickými zprávami, které na ni internet a televize chrlí. Snižte množství času, který věnujete zprávám či brouzdání na internetu. Zkuste se odpojit. Náhradní činnost je jen na vás: kniha, procházka, jóga, vaření, uklízení, spánek, cokoliv, co vám udělá dobře na těle či na duši.
Cvičení vděčnosti
Je v pořádku se čas od času řádně politovat. Nemáme to lehké. Potřebujeme si zanadávat, poplakat si, vyřvat se. Emoce potřebují jít ven, jinak napáchají paseku. Co ale dělat tehdy, když se nedaří je dostat z těla ani z mysli? Jednou z technik, které doporučuji vyzkoušet, je každodenní cvičení vděčnosti.
Udělejte si soukromý rituál, kde poděkujete za to, čeho si ve svém životě vážíte, a víte, že jste díky tomu tak trochu klikaři. Osobně každé ráno při pozdravu slunci věnuji vesmíru poděkování za zdravou dceru a skvělého manžela, rodinu, úžasné přátele a pejska. Jsem klikař, že to mám.
- Co máte v životě vy?
- Co neberete jako samozřejmost?
- Co je pro vás tak trochu zázrak a vážíte si toho?
- Co i v těchto těžkých dobách funguje a nikdy byste o to nechtěli přijít?
Pokud necháme vděčnost projít naší myslí, rozlije se v nás pocit, který může být dobrou náplastí na ztráty, které nás potkaly.
Zaměřte se na druhé
„Starajíce se o štěstí druhých nacházíme své vlastní.“ Moudrý výrok, v psychologii mnohokrát potvrzený, je připisován Platónovi.
Adéla se uzavřela do svého světa a nechala se zahltit na sebe zaměřenými emocemi. Ty víří neustále dokola a zaplavují její mysl tak, že už tam prakticky není prostor na cokoliv či kohokoliv jiného. Strach o své zdraví, lítost nad nedostatkem kontaktu, vztek na vládu a pandemii.
Co ale dělá její sousedka? Zvládne si nakoupit? Dlouho už za ní nikdo nebyl… Co její kamarádka, která je sama na dvě děti? Možná by uvítala třeba doučování ratolestí online. Adéla by jim určitě zvládla pomoci s angličtinou. Alespoň by využila toho, co moc dobře umí. Možná by mohla zajistit nákup svým prarodičům? Jak se asi cítí?
Nemusí se jednat zrovna o samaritánství nebo dobrovolnictví v nemocnici. Vděčnost a štěstí druhých nás může vytáhnout z našich vlastních negativních a stále se opakujících myšlenek na utrpení vlastní.
Pokud ale cítíte, že na nic z toho už nemáte energii, sílu ani náladu, nebojte se zavolat o pomoc. Nebojte se svěřit do péče odborníkovi, který vám může pomoci odvalit ten balvan emocí, strachu, úzkosti či deprese a vidět svět zase z trochu zdravější a šťastnější perspektivy.
