Jsem psychoterapeut. A někdy si připadám lapen a osamocen v terapeutickém křesílku, v projekcích o tom, jak by měla psychoterapie a její výsledky vypadat, v předsudcích, že základní rámce jsou dané a s lety se nemění. Nezpůsobuji tak ovšem bezmoc nejen sám sobě, ale i svým klientům či pacientům?

Právě v těchto dnech se rozhořely v diskuzích odborné veřejnosti plamenné debaty poté, co Americká psychologická asociace vydala prohlášení, ve kterém si stanovuje jako jeden ze svých cílů odstranění systémového rasismu v USA.

Cože? Opravdu můžeme vstupovat do veřejného prostoru a být agenty změny (což je v humanistické psychoterapii v podstatě totéž jako vyslovit jméno lorda Voldemorta), anebo bychom měli zůstat nepopsaným – nebo autentickým, ale přesto – plátnem, poctivě zvyšovat uvědomění klientů a do ničeho se reálně nemíchat?

Stará známá teorie pole nám říká, že člověka nelze poznat a posuzovat odtrženě od jeho prostředí: jsme v neustálé interakci s tímto prostředím a jsme jím utvářeni. A to pole je dynamické a funguje jako navzájem se ovlivňující celek. Ostatně i v bibli gestalt terapie (Perls, Hefferline, Goodman) se už v roce 1951 psalo, že „každé narušení je v poli“. A tatíček Freud ještě o něco dříve poznamenal, že patologie či její symptomy mohou být někdy zdravou reakcí na nemocné okolí. Nevybrali jsme si přitom obor, který se mimo jiné netají tím, že se snaží dělat ze světa lepší místo?

Z výše uvedeného logicky vyplývá, že individuální léčba se v některých případech musí míjet účinkem. A to je právě způsob, jakým zbezmocňujeme sami sebe i své klienty a pacienty: trváme na své neutralitě a fokus donekonečna vracíme na jednotlivce i v případě, že je problém venku a týká se celé společnosti nebo populace.

Covid. Klimatická změna. Záplava dezinformací. Vysoká rozvodovost. Migrace. Svět se radikálně proměnil, ale my ve svých dogmatech uvažujeme stále stejně. A přitom jak moudře pravila herečka Meryl Streep: „Nemá smysl leštit vázu, když se rozpadá dům.“

Když úzkost pomáhá

Domnívám se, že jako psychoterapeuti či psychologové obecně můžeme zastávat postoje, a dokonce být agenty změny, protože jinak paradoxně přispíváme k polarizaci: ti citlivější končí u nás v křesílkách v sebezpytu a pátrání po tom, „kde jsem v tom já“, zatímco ti otrlí (někdy až psychopaticky) končí v politice a na vedoucích pozicích a určují změnu a trend.

Nadále tak mimo jiné podporujeme západní způsob dichotomického uvažování: my versus oni, rozum versus cit, člověk versus příroda. Zkusme si ale představit idealistický myšlenkový experiment, kdyby se z našich pracoven skutečně staly malé revoluční buňky tak, jak o nich mluvil psychoterapeut James Hillman, a miliony lidí by se zvedly z křesílek a sedaček do akce.

Myslím si také, že bychom se jako psychologové měli transparentně klonit na stranu vědy a vědeckých zjištění a nebát se je proklamovat a zastávat. Ostatně i známý psychoterapeut Irvin Yalom v rámci svých sezení ostře vystupoval proti náboženství, homeopatii či reinkarnaci.

A co tedy říká věda? Například studie University of Bath nenalezla téměř žádnou korelaci mezi patologickou úzkostí a obavami o osud naší planety (tedy přesněji o osud nás samých). Nejedná se tedy o „úzkostlivé, hypersenzitivní, alternativně zaměřené a psychastenické jedince“, ale o přirozenou a zdravou reakci na reálné ohrožení.

Navíc se podle této studie jeví environmentální úzkost jako konstruktivní a adaptivní, protože je spojena s pro‑environmentálním chováním, které může pomoci odvrátit další destrukci našeho prostředí (pole, na kterém jsme přímo závislí a které nás určuje, protože planeta nás skutečně k životu nepotřebuje, ale my ji ano).

Budeme‑li ale s takovými lidmi pracovat jako s dekompenzovanými neurotiky, kteří by měli posilovat svou odolnost, a onálepkujeme je jako „slabé kusy“, potom z nich vyrobíme pacienty a vyřadíme je z akce. Zbezmocníme a připravíme svět o další jedince, kteří by jej mohli aktivně a směle zlepšovat či zachraňovat. Podobné dilema jistě najdeme v problematice covidu či migrace.

A více než padesátiprocentní rozvodovost prvních manželství v naší civilizaci? Jak říká americký psychoterapeut Robert Resnick: „Buďto má více než polovina z nás poruchu osobnosti a neumí udržovat vztahy, nebo se něco děje s institucí manželství jako takovou.“ Takže opět: buďto se manželští poradci ztrhají, aby zachránili pár desítek dvojic před pádem do propasti odloučení, nebo si dovolíme nahlédnout, že se něco zásadního děje v širším poli.

Psychologie v akci

„Svět změnit nemůžete, ale sebe a své uvažování o něm ano,“ říkají někteří z nás klientům a oni pocítí naději. Jistě, ona i naleštěná váza v rozpadajícím se domě na chvíli potěší. Jenže pokud nemůžu dlouhodobě ovlivňovat pole, jehož jsem součástí, prožívám bezmoc. A bezmoc je zdrojem i jádrem traumatu či pre‑traumatu (trauma pramenící z bezmocného očekávání neodvratné tragédie). Je to zamrznutí na místě, na kterém nemám žádné kompetence a nemůžu nic dělat.

Snad i proto vznikla Globální psychologická aliance (GPA) sdružující aktuálně více než 60 zemí světa. Vychází z přesvědčení, že problémy globálního charakteru nelze účinně řešit na regionální či individuální úrovni – vyžadují globální reakci. A také z vědomí, že pokud jsou některé problémy globálního charakteru způsobeny lidským chováním (klimatická změna, popírání pandemie, migrace, šíření dezinformací…), pak právě psychologové mohou svými znalostmi a dovednostmi přispět k jejich řešení. Je to výzva, před kterou bychom se neměli schovávat za mnohdy půl staletí stará dogmata a přesvědčení.

Českou republiku jsme s kolegou Miroslavem Světlákem připojili k této celosvětové síti letos na podzim prostřednictvím networku Česká psychologická aliance pro globální změny. Pravda, i při tomto úsilí jsme naráželi na skutečnost, že mnohé psychologické a psychoterapeutické organizace v České republice spotřebovávají většinu energie na své vlastní fungování a k poli se staví značně nedůvěřivě.

Nicméně povedlo se a máme nyní otevřenou možnost podílet se kreativně na celosvětovém dění, přičemž to funguje obousměrně – získáváme přístup k informacím a nápadům, ale také je můžeme sami vytvářet a šířit dál. Aktuálně jsme například obdrželi zprávu, že členové GPA úspěšně vystoupili na COP26 v Glasgow a na podporu využití psychologické vědy bude následně zrealizován workshop s příznačným názvem The Psychology in Action: Leading for the Climate.

Možná to zní aktivisticky. Možná to zní naivně. A možná to zní příliš abstraktně. Datum mého narození ovšem ukazuje, že nejsem dnešní a jsem si zcela vědom zneužitelnosti původně vznešených myšlenek a snah (jak už se to ostatně v rámci boje proti různým ismům děje).

To, jak vlády či jiné mocenské a movité skupiny zacházejí s problematikou covidu či klimatické krize, je ale jiná kapitola. Tato se týká toho, jak nebýt bezmocní a bezmoc nepředávat dál. Neboť jak napsal Dante: „Ta nejvíce horká místa v pekle jsou vyhrazena pro lidi, kteří si v časech velkých morálních krizí zachovávají svou neutralitu.“ Psychoterapeuty z toho nevyjímaje.