Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Nick Alm, www.nickalm.com

Blázním

Vždycky jsem jela naplno. Takže když to jednoho dne bouchlo, stálo to za to.

Začalo to letos v dubnu. Od obvodní lékařky jsem dostala antibiotika na zánět dutin. Byla jsem celkově přetažená – nový přítel, zamilovanost, nová stresující práce, perfekcionalistický šéf, nová diagnóza mého táty… Hodně věcí najednou.

Doma v posteli to na mě začalo padat. Nemohla jsem usnout, v hlavě se mi točily nejrůznější myšlenky, moje tělo přestalo stíhat moji hlavu – celé to ve mně vřelo, točilo se. Nepomohla ani procházka na čerstvém vzduchu, nepomohl ani přítel, který se o mě přijel starat.

Z nemoci jsem se jakž takž sebrala a zase na sebe zatlačila – tentokrát jsem se šla připravovat na doktorát do Klementina. Dneska si vzpomínám, jak jsem se v té knihovně klepala, jak se mi chodby točily sem tam…

Nakonec mě sebrala kamarádka a odjely jsme do Karlových Varů na „vejšlap“. Neusnula jsem ani tam, nepomohl Neurol, který mi obvoďačka napsala. Byla jsem vyčerpaná. A tak jsme se po telefonátech s krizovou intervencí a s mojí terapeutkou dohodly, že pojedu na ambulanci na psychiatrii do Bohnic.

Potřebuju se vyspat!

V Bohnicích jsem stále opakovala to samé: potřebovala bych se vyspat, nechte mě tu na chvíli odpočinout si… Doktoři mi ze začátku nechtěli věřit – při „výsleších“ jsem se usmívala i přesto, že jsem skoro tři dny nespala. Věděla jsem, že jsem jen ve špatné fázi a že se z toho rychle seberu. Nakonec to ale trvalo a trvá déle, než jsem si zpočátku myslela.

Z Bohnic mě kamarádka doprovodila na psychiatrickou ambulanci na Karlovo náměstí. Šoupli mě na to nejhorší oddělení, kde mi sebrali všechny osobní věci, ale to základní udělali – dali mi silnější prášek na spaní a já spala bůhvíkolik hodin. Konečně jsem si odpočinula. Pak jsem cestovala mezi odděleními, nakonec jsem skončila mezi depresivními poruchami.

Audio kniha ke stažení

Co se životem

Tematický audiobook ve formátu mp3. Uvnitř najdete články od Nely G. Wurmové, Jana Kulhánka, Radky Loja, Dalibora Špoka a Petra Pražáka k tématu hledání vlastní smysluplné cesty životem.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Co se životem

Tematický audiobook ve formátu mp3. Uvnitř najdete články od Nely G. Wurmové, Jana Kulhánka, Radky Loja, Dalibora Špoka a Petra Pražáka k tématu hledání vlastní smysluplné cesty životem.

Stáhnout

Na psychiatrii do mě ládovali hrsti prášků na uklidnění, které brzy začaly působit. Také nastavovali dlouhodobou léčbu – antipsychotika a stabilizátory nálady. Z psychologických testů vylezlo, že mám schizoafektivní poruchu a prodělala jsem superpsychózu.

Dnes je to zhruba osm měsíců od mé první zkušenosti s psychiatrií. Do minulosti už bych se nevracela. Byly to asi ty nejhorší časy, které jsem v životě prožila, a také ta nejtěžší životní zkouška – pro mě i pro mé blízké. Prošla jsem tříměsíčním stacionářem v psychosomatické klinice. Tam mi hodně pomohli. Jsou tam neskuteční odborníci, vnímaví, neodsuzující lidé, kteří pracují s citem a porozuměním.

Ve stacionáři jsem potkala mnoho nových lidí a po tříměsíčním stacionáři pokračuji ve skupinových psychoterapiích a terapii individuální. Jednou za měsíc také docházím ke své ambulantní psychiatričce – stále totiž musím brát léky: antipsychotika a slabou dávku stabilizátorů nálady.

Moje paní doktorka si myslí, že schizoafektivní poruchou netrpím. Myslí si, že mám spíše poruchu neurotického charakteru – úzkost. A co si myslím já?

Pomalé krůčky

Dnes je mi dvacet sedm let. Za těch dvacet sedm let se toho stačilo stát poměrně hodně – ve třinácti letech se mi rozvedli rodiče, kteří mají dodnes velmi chladné vztahy. S tátou jsem měla vždy komplikovaný vztah. V patnácti letech jsem si našla o sedmnáct let staršího muže, se kterým jsem byla celé čtyři roky.

Poté jsem se začala naplno věnovat škole a své práci – ve třetím ročníku jsem odjela na Erasmus do Bordeaux, v Čechách jsem spoluzaložila úspěšnou neziskovou organizaci, do toho všeho jsem chodila s klukem s maniodepresivní psychózou – inu, bylo toho hodně. Nakonec jsem dokončila magisterské studium ve francouzském Lille, psala jsem poezii… Vždy jsem byla zvyklá jet na sto padesát procent. A pak to všechno bouchlo – celková přetíženost organismu.

Asi nejvíce mě trápí úzkosti. Jsou to takové nepříjemné stavy, které sama neovládám, jsou tu, tíživé a plíživé. Někdy mě také trápí sebedestruktivní myšlení. Na všechno mi hodně pomáhá terapie, i když jsem po ní velmi unavená.

Využívejte celý web.

Předplatné

Skupinové psychoterapie bych doporučila každému, kdo se nebojí lidí a rád se ostatním svěří. Není to jednoduchá cesta, ale mně velmi pomáhá vědět, že jsou lidé, kteří mají podobné obtíže a že se jednou týdně můžeme prát společně. Pomáhá mi také sauna a pravidelný odpočinek. Vyhýbám se stresu.

Prozatím chodím do práce, ve které sice vydělávám málo peněz, ale zato jsem v klidu. Naštěstí mám pořád rodiče, kteří mě podporují, a také chápajícího přítele, který mi dnes a denně stojí po boku a je tu, když je mi nejhůř. Úzkosti se totiž v létě začaly projevovat i tělesně – po ránu je mi občas špatně od žaludku, občas se ze sebemenšího tlaku roztřesu.

Neklesám ale na mysli. Chodím do kostela, cvičím jógu, dýchám. S paní doktorkou postupně stahujeme léky, beru jich mnohem míň než během hospitalizace… Vše se zlepšuje, ale jde to pomalými krůčky. Někdy je hůř, jindy lépe. Tak jako v životě každého.

Tereza, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0