Zažila jsem nedávno něco, co mě poučilo o výletech, české povaze a drobných laskavostech.

Vyrazili jsme tehdy na vandr. Pár prodloužených odpočinkových přestávek, pár zacházek a vůbec všeobecná pohoda způsobily, že jsme k cílovým Koněpruským jeskyním dorazili za soumraku. Kolem ani noha, natož příhodné místo pro spaní. Sedíme na lavičce před zavřenou prodejnou vstupenek, lokáme vodu a smějeme se vlastní neschopnosti naplánovat trasu.

Vtom se ze strže pod námi začnou vynořovat nejdřív hlavy, pak celá těla a nakonec nohy. Nejsou to zombie. Jsou to místní jeskyňáři, kteří nás po krátkém rozhovoru bodře odnavigují ke své základně, kde máme rozbít tábor a udělat si oheň. Kdyby pršelo, můžeme se prý schovat na terasu. „A kdyby něco, zaťukejte.“

Jiné místo, jiný čas. Vyrážíme na holčičí vandr. Plán je kombinovat chůzi se stopem. Zastavuje nám druhé auto, na které máváme. Řidička nás seznamuje s faktem, že stopařům nikdy nestaví, ale když vidí dvě holky, říká si, že změna je život.

Vysadí nás o pár kilometrů dál, kde nás po několika málo minutách nabírají starší manželé. Vzpomínají na vlastní turistické mládí, popřejí šťastnou cestu, vysadí nás kousek od místa určení a ukazují cestu.

„Vždyť ty lidi nakonec nemůžou bejt tak strašný, ne?“ ptá se kamarádka. „To jsou ty výlety. Na výletech se vždycky dějou věci,“ odpovídám a napadne mě ještě jedna věc. „Vsaď se, že kdybychom se s těma lidma začaly bavit o politice, zas takovej mír a láska to nebude. Ale Češi jsou mistři drobných laskavostí,“ dodávám.

Ta myšlenka mi uvízne v hlavě.

Na výletech se dějí věci

Jestli se nebojím vypustit jedno obří zobecnění o Češích, pak je to následující: Češi jsou národ turistů. Možná proto se na výletech dějou věci. Nedokážu si ve svém okolí vybavit jedinou osobu, která nikdy v životě nebyla na vodě, cyklodovolené nebo prostě na vandru (čundru, výletě, túře, dosaď dle lokální hantýrky).

Z každého takového výletu jsem se vždycky vrátila s hřejivým pocitem. Lidi tady fakt nakonec nejsou tak strašný. Rozumí cestě. Chápou, co všechno se může podělat, že už člověk nemusí mít energii šlapat ještě dalších x kiláků, že mu došla voda, signál, nervy nebo ztratil nůž.

Nejsme jenom národ lokajů. Malejch lidí. Lakomejch hajzlů.

Vodák ochotně podá nůž, přihodí vlastního buřta a nabídne svezení na voru. Jeskyňář poskytne vlastní základnu. Cyklista přiskočí s pumpičkou a kolo nafoukne, ozkouší, poradí co dělat, kdyby zase náhodou. Starší pán ve vsi donese petku vody, povypráví o historii vesnice a na mapě vyznačí nejlepší cestu.

Máme to v sobě. Nejsme jenom národ lokajů. Malejch lidí. Lakomejch hajzlů. Neděláme velká gesta. Prokazujeme si drobné laskavosti.

• Deset lidí v tramvaji vyskočí, sotva nastoupí jeden senior, maminka s dítětem, těhotná žena (na to by se vám leckterej Ital pěkně vykašlal).
  
• V krámě vás člověk s narvanym košíkem pustí před sebe, protože přece máte jenom to jedno mlíko.
  
• Chlapi k sobě na ulici vzájemně přiskakujou a pomáhaj si přenést těžký břemeno.
  
• Řidiči nepojízdného auta na dálnici zastaví někdo další a ptá se, jestli nepotřebuje pomoc.
  

Jo, chtělo by se říct, že to jsou pěkný hovadiny, a ještě to tak nefunguje vždycky. Kolikrát se na vás lidi ani nepodívaj a jdou dál. Jo, chtělo by se říct, že pomáháme, jenom když to nás samotný zrovna nebolí. A dost možná to tak je.

Pomáháme, když máme volbu

Ale mně se teď chce říct něco jinýho. Jakožto národ turistů rozumíme cestě. Možná proto se tisíce Čechů vydaly pomáhat na hranice lidem na cestě. A možná proto se další tisíce Čechů zlobily, že se sem ženou davy cizích lidí, které neznají.

Ne snad že by je štvala nemožnost pomoci všem. Velká gesta prostě neděláme a vyhrazujeme si právo vybrat si, komu a kdy pomoci.

I tak z vlastní opakované zkušenosti vím, že v sobě máme zvláštně zakořeněnou sounáležitost s poutníkem.

• Možná jde o to, že se s ním nejdřív potřebujeme setkat, než mu ji otevřeně nabídneme.
  
• Možná nás rozčiluje, že by mu snad měla připadat samozřejmá.
  
• Zcela jistě nás děsí, kolik jich dneska je a že dělají nepořádek (přeneseně i doslovně).
  

Nevím. Ale jestli mi každodenní sledování drobných laskavostí něco přineslo, pak je to pocit, že to s náma Čechama ještě není úplně ztracený.

Tereza Antonová, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz