K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Charakter stínu

Co nám vadí na druhých = náš vlastní problém. Co by se stalo, kdybychom to konečně pochopili?

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

3. 10. 2012

Ze seriálu: Psychologie stínu

První, na čem snadno pochopíme, proč se stín jeví jako nepřátelský, jsou prožitky. Když důkladně zkoumáme cítění, zjistíme, že stín je prožíván méněcenně. Méněcennost je prožitkový doprovod stínu. Je to závoj, který halí jeho obsah.

Temné charakterové rysy jsou vždy prožívány jako méněcenné ve vztahu k osobnosti, za kterou se vydáváme. Takže tyto pocity jsou poměrně dobré vodítko, nejen pro terapeuta, ale hlavně pro člověka, který se učí rozlišovat stín ve vlastním nitru.

Pravděpodobně neexistuje žádný méněcenný komplex sám o sobě, existují pouze méněcenné pocity, které komplexy doprovázejí. Mezi nejčastěji prožívané méněcenné pocity v souvislosti se stínem řadím pocity studu, odporu, hnusu a trapnosti.

Při projekci se přenášené obsahy jeví, jako by patřily k druhé osobě. Přitom se nás osobně dotýkají, protože jsme to my, kdo je vnímá.

Dalším absolutně jasným vodítkem jsou emoce.  Stín jako takový má emocionální charakter sám o sobě. Nedělím tu nutně emoce na negativní či pozitivní, protože charakter a intenzita emocí, které výskyt stínu provázejí, hovoří o kvalitě a důležitosti jeho obsahu.

Nerozlišený stín má, stejně tak jako vše nevědomé, velkou autonomii. To znamená, že ovlivňuje cítění, myšlení a chování člověka tak, jak se mu zachce. Prostě stane se sám od sebe.

Dalším vodítkem pro rozlišení stínových aspektů je jejich povaha. Ta může být dvojí: rušivá či pohlcující. Obě dvě kvality povahy se od sebe liší mírou pohlcení vědomé osobnosti stínem. Méně intenzivní aspekty stínu já pouze ruší, jiné ho pohlcují.

Emoce a stín

Vraťme se však zpět k autonomii stínu. Nevědomé obsahy jsou přenášeny emocemi. Emoce jsou energetické nosiče. Emoce není činnost, ale spouští se vždy jako nevědomá, překvapující událost.

Během určitých událostí jsme neočekávaně neschopni reagovat jako rozumný civilizovaný tvor. Jsou situace, které se nás prostě dotknou, zahýbou našimi útrobami.

Emoce tedy není vědomá volba. Není to akt vůle. Stane se, přihodí se. Tomu se říká autonomie – tedy nezávislost na volním rozhodnutí. Emoce nepodléhají aktu vědomé volby s ohledem na jejich výskyt, ale pouze s ohledem na to, jak k nim přistoupíme. Výskyt a existence emocí má své zákonitosti.

Emoce se nám nikdy nedějí jen tak bez příčiny. Dějí se nám za situací, na které jednoduše nestačíme, které nezvládáme, protože jsme v nich z jakýchkoliv důvodů nedostateční či méněcenní. Emoce vždy ukazují na naše slabá místa. Navigují nás na příčinu toho, proč se nedokážeme přizpůsobit životu teď a tady.

Co lze vnímat jako snížené přizpůsobení, neschopnost adaptace na životní podmínky či jako slabé místo? Je to typ reakce, která se projeví v našem chování. Za určitých okolností a během určitých událostí jsme neočekávaně neschopni reagovat jako rozumný civilizovaný tvor. Jsou situace, které se nás prostě dotknou, zahýbou našimi útrobami, pocítíme je v břiše, v nohou či v hrudníku.

Člověk je v zajetí iluzorních vztahů. Skutečný vztah k okolnímu světu mu zůstává skryt pod nánosem sebeklamu.

Současně s tím prudce nastoupí emoce. Jednoduše řečeno, v takových situacích je nejupřímnější reakce ta primitivní. Nejradši bychom někomu skočili po krku nebo všechno kolem srovnali se zemí, prostě jako primitivové. Takových těžko kontrolovatelných událostí jsme všichni zažili a zažijeme ještě bezpočet.

Primitivní reakce je přirozená

Kámen úrazu je v tom, že ta tam je rozumnost. Nezpracovaná pudová energie vyletí jak granát, strhne nás spolu s emocí – a poraď si, jak umíš. A to právě v situacích, kdy to nejméně čekáme.

Jsou části osobního nevědomí, potažmo stínu, které jsou terapeuticky velmi dobře zvládnutelné. Přijmout je za své nevyvolává v člověku až tak velký odpor. Určité pocity trapnosti či studu se naučíme překonávat. K tomu nám napomáhají vhledy, otevřené srdce a dobrá vůle.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Vůči některým nevědomým rysům však vědomí klade tvrdošíjný odpor. Jsou morálně nepřípustné, a proto neuvědomitelné. Do této kategorie patří velké množství společensky odmítnutých představ. Přesto se však uvědomění domáhají. Jak? Setrvávají v projekcích na druhé osoby.

Psychologie projekce

Projekce je obecný psychologický mechanismus, jímž se přenáší subjektivní psychologické obsahy jakéhokoliv druhu na druhé osoby. Projekce je nevědomý akt, který se odehrává stále. Tak jako u emocí, neodehrávají se na principu vůle vědomí, nerozhodujeme se pro ně. Projekci nelze dělat vědomě, protože když víte, že si vytváříte iluzi o druhých, nepřisuzujete své vlastní obsahy druhým objektům.

Při projekci jsme přesvědčeni, že jsme konfrontováni s určitým zjevným faktem či vlastností druhého člověka. Ve skutečnosti se jedná jen o naši iluzi.

Při projekci se přenášené obsahy jeví, jako by patřily k druhé osobě. Přitom se nás osobně dotýkají, protože jsme to my, kdo je vnímá. Proto je to, co se nás dotýká, jistým vodítkem k poznání prvotní nerozlišené iluze.

Při projekci jsme přesvědčeni, že jsme konfrontováni s určitým zjevným faktem či vlastností druhého člověka. Ve skutečnosti se jedná jen o naši iluzi, protože se domníváme, že to, co na druhém pozorujeme a vidíme, není náš subjektivní vjem ani obsah, ale je to něco, co objektivně existuje vně nás samotných. Zkrátka a dobře, cosi tu chybí k tomu, aby si člověk uvědomil, že hledí do subjektivního zrcadla.

Pokud nalézáte podobnost mezi hlubinnou psychologií a buddhismem, nejste vůbec mimo. Je to totéž. I Buddha používal podobný princip k rozlišení iluze a pravdy.

Projekce je automatický, spontánní fakt. Jde o nevědomý mechanismus, a proto s uvědoměním končí. Když je v průběhu sebepoznání projekce zrušena, zjistíme, že to, co jsme dříve vnímali na druhých, patří naší osobní psychice. Tolik jazyk psychologie.

Mějme stále na paměti, že tu sice hovoříme o projekcích, ale ty mají svůj zdroj. Zdrojem projekcí v tomto případě je pořád část nevědomé psychiky, kterou není možné si uvědomit přímým vhledem. Vzdoruje odhalení, a proto je stále uvězněna v nevědomí a zůstává zdrojem projekce – zdrojem iluzí.

Nerozlišené projekce pak vedou ke stavu, ve kterém dotyčný sní svět, jehož skutečnost však pro něj zůstává nedosažitelná. Z toho vznikají pocity opuštěnosti a sklíčenosti.

Jestliže je zdroj tvořící projekce odmítán, je mu vědomě odmítána platnost, má volné pole působnosti a může uskutečňovat své cíle a záměry bez naší vědomé kontroly. Výsledkem je pak izolace od okolního světa. Člověk je v zajetí iluzorních vztahů. Skutečný vztah k okolnímu světu zůstává skryt pod nánosem sebeklamu.

Projekce tudíž proměňují okolní svět sice ve vlastní, ale neznámou podobu. Nerozlišené projekce pak vedou ke stavu, ve kterém dotyčný sní svět, jehož skutečnost však pro něj zůstává nedosažitelná. Z toho vznikají pocity opuštěnosti, sklíčenosti a pasivní neschopnosti. Ty jsou – pochopitelně zcela nesprávně, v duchu nadvlády sebeklamu – vysvětlovány objektivními okolnostmi a zlým světem kolem nás. Anebo úplně naopak. Člověk o sobě samotném sice vůbec nic neví, ale všechno ostatní ví nejlíp. Která z iluzí je vám bližší?

Na závěr položím ještě jednu otázku, na níž budeme hledat odpověď v příštím pokračování. Dá se stín “léčit”?

Psychologie.cz zve na workshop Pavla Špatenky Sebepoznání, projekce a klam ve vztazích. Sobota 3. 11. 2012 v Praze, registrace zde.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Psychologie stínu
Seriál

Seriál Pavla Špatenky o stinných stránkách lidské duše.

Pavel Špatenka

  • Štěstí