Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Chcete zkusit drogu?

Kdybyste za mnou přišli a zeptali se, co si o tom nápadu myslím, pověděla bych vám svůj příběh.

„Vyzkoušet se prý má všechno, od toho jsme na světě. Ale na most taky nepolezeme jen tak bez jištění. Možná by to bylo dechberoucí, ale za jakou cenu? Při adrenalinovém sportu si můžete zlámat ruce či nohy. Při experimentování s drogou můžete ztratit sami sebe,“ napsala nám do redakce čtenářka Bety.

Každý den se setkávám s desítkami lidí, těmi úplně nepoznamenanými jakoukoliv zkušeností i těmi, kteří mají za sebou dobrou půlku života. Lidé jsou neuvěřitelně rozmanití, podléhají různým vlivům, doufají, přemýšlejí… ta různorodost mě vždycky překvapí.

Kdyby za mnou přišel kterýkoliv z nich (nemyslím ty úplně nejmenší) a ptal se mě, co si myslím o drogách a jestli je mají vyzkoušet, nenarazili by zrovna na zastánce experimentů. Vyprávěla bych jim můj vlastní příběh a nechala pak samozřejmě na nich, ať se rozhodnou.

Nejprve bych se Kačky, Ríši, Martina, nebo jak by se jmenoval, ptala po důvodech. Proč? Většina by mi asi řekla, že jen tak z blbosti, touhy vyzkoušet něco nového. Dobrá půlka těch Ríšů a Kaček už přitom má na své duši nějaký ten šrám a stín, většinou z domova, a vidí v drogách únik před touto skutečností.

Mladá a pitomá

Co bych jim tedy řekla ? Řekla bych jim, že když jsem byla prcek, tak jsem samozřejmě byla taky pěkně pitomá, což jsem tedy pořád, ale možná trochu míň. Chtěla jsem vyzkoušet nevyzkoušené, vždyť to dělají všichni, tak co? A moje proč? Oba uvedené důvody: zvědavost, ale také snaha uniknout z nekonečných školních povinností i z možných stínů a šrámů na mé duši.

Vůbec si nepamatuji, jestli jsem kdy s měkkou drogou měla hezké zážitky, pocity vznášení, splynutí s přírodou… pamatuji si jen ten horor, který jsem zažila, když jsem si chtěla udělat hezké odpoledne. A budu si jej pamatovat do smrti.

Všechno, od požití marihuany až po ocitnutí se uprostřed bílých stěn, mohlo trvat tak tři čtyři hodiny.

Byl hezký dubnový den, jeden den ze svaťáku. Odjela jsem na chalupu s tím, že dopiluju poslední maturitní otázky. Udělala jsem si čaj, ohřála oběd, připravila na stůl skripta, že zpracuju Karla Hynka. Jo, Karel Hynek, všechno to viděl, co přišlo potom.

Místo pohody pád do hlubin

Co ještě chybí k úplné pohodě? Nějaká dobrá nálada, ne? Tak trocha marihuany. Vše ale dostalo úplně jiný spád. Žádná povznesená nálada, žádná inspirace. Tvrdý pád do hlubin. Dodnes moc nevím, co se proboha dělo. Přišel úplný black out: chvílemi jsem se probouzela z bezvědomí a zjistila, že jsem úplně na jiném místě, než jsem byla před chvílí.

Pohybovala jsem se po chalupě a nevěděla o tom. Dost mě to vyděsilo – tý jo, nevím, co dělám, až se příště probudím, tak budu třeba kde? Na hraně skály? Támhle v lese? Co když mě tam pak nikdo nenajde ? Hodně mě to vyděsilo.

Mobily ještě nebyly, tak je to dávno, celých patnáct let. Jak se dostat k nějaké pomoci? Bylo mi jasné, že na chalupě a sama za takových okolností opravdu zůstat nemohu. Šla jsem za nejbližším sousedem a ten mi zavřel dveře před nosem, když jsem mu řekla o pomoc. Aha, tudy cesta nevede. Tak si někoho stopnu, aby mě odvezl do města. Uf, povedlo se.

Praktický venkovský doktor. Vysvětlila jsem mu, co se stalo a že chci o tom s někým mluvit, asi snad na psychiatrii, nebo co. Zeptal se mě, kde mám kartičku pojištěnce.

Už jsem ale neříkala, že potřebuji pomoc, jen že chci svézt. V autě jsem měla opět nepříjemný pocit, že padám někam hodně hodně hluboko, ale byla jsem v nějaké situaci, něco se dělo, a tak moje vědomí zůstávalo se mnou. Ve městě jsem šla do nemocnice, že se nechám hospitalizovat.

Ale ouha, praktický venkovský doktor. Vysvětlila jsem mu, co se stalo a že chci o tom s někým mluvit, asi snad na psychiatrii, nebo co. Zeptal se mě, kde mám kartičku pojištěnce! Chtělo se mi křičet: ksakru, já zrovna prožívám nejhorší můru svého života, vůbec nevím, co se sebou, a vy chcete co?

Bože, udělaly se mi mžitky před očima, tak holt jinak. Sehrála jsem scénku jak vystřiženou z filmu: „Pane doktore, já vidím myši a ony jsou bílý a všude tu běhají a je jich tu spousta!“ Asi byl můj herecký výkon dobrý – už neváhal a posadil mě do sanitky. Před námi padesát kilometrů.

Padesát kilometrů do blázince

V sanitce jsem měla spoustu času přemýšlet a ptát se sama sebe. Viděla jsem pohledy saniťáků, otrava v jejich očích, zase nějaký blázen, co pak jsme autobus? My tu zachraňujeme lidi z opravdových úrazů a ne z toho, když někdo blbne. Pomalu, ale jistě jsem se propadala studem. Jediným motorem byl ten neuvěřitelný tísnivý pocit, že se můžu propadnout a už neprobudit.

Fajn. Před branami blázince, či spíše za branami blázince. Bílé stěny, mříže, čekání. Čekání na co? Na Godota asi ne. Chlapík, zhruba po čtyřicítce, úsměv od ucha k uchu. No hurá, aspoň něco. Šel kolem do ordinace a jen tak nadhodil „áááá, tady někdo blbnul“. Ode mě žádná reakce, po takových událostech, kdy ještě musíte lhát doktorovi, abyste se někam dostali a všechno kolem, opravdu jsem na legraci neměla vůbec náladu. Tak mu zmrzl úsměv na rtech.

Co dál? Běžná procedura, zjištění stavu pacienta a vyhodnocení. Tak ze sebe sypu nějaký popis událostí, on ťuká do stroje. Jediné, co mě zajímá: jestli se to může opakovat. A on, že prý ano. Zatmělo se mi před očima, pravda vyřčená bez okolků mi připadala jako rozsudek smrti. No ale upřímnost se cení. A ještě otázka: „Nechcete mi něco říct?“ Věděla jsem, kam tím míří, ale svěřovat se, otevírat další rány? Ne, to opravdu už dnes ne, ale alespoň někdo měl zájem a zeptal se.

Kdo chce zůstat v blázinci, když do té doby byl za slušnou holčičku? Tenkrát jsem ještě neuměla ocenit nabízenou pomoc.

Všechno, od požití marihuany až po ocitnutí se uprostřed bílých stěn, mohlo trvat tak tři čtyři hodiny. Dlouhá doba, aby ze mě droga z toho nejhoršího vyprchala. A pozor, já měla velmi, velmi málo. Z léčebny jsem mohla odejít. Klidně prý mohu zůstat, byl totiž už skoro večer a nocleh daleko. Kdo ale chce zůstat v blázinci, když do té doby byl za slušnou holčičku? Tenkrát jsem ještě neuměla ocenit nabízenou pomoc. Chtěla jsem pryč, i kdyby tam venku mělo čekat třicet ďáblů.

Než zkusíš drogu, měl bys vědět

Pár let po téhle zkušenosti jsem jela autem a viděla toulat se po čtyřproudovce mladýho kluka. Auta na něj troubila a snažili se mu vyhnout. Představila jsem si sebe a bylo mi jasné, že to bude nějaký experimentátor jako já. Kdo z těch lidí okolo má ale šajn, co se v hlavě takových mladých lidí děje? Nikdo. Rozhodla jsem se, že mu zkusím pomoci.

Zavola jsem na policii a jala se jej nějak ze silnice dostat, ale jak? Jela jsem po jedné straně a on pitomec zrovna přeběhl na druhou. Tak jsem to zase otočila a jela mu vstříc, zastavila u kraje a šla k němu. Bacha na to, měla jsem v autě ještě někoho, kdybych byla sama, tak si na hrdinu hrát asi nebudu, člověk nikdy neví, co když se pletu. Ale touha pomoci podobně zbloudilému člověku, jako jsem byla kdysi já, byla silnější něž pud sebezáchovy. Kdyby tenkrát pomohl někdo mě, byla bych ráda.

No tak jsem jej oslovila a na očích mu viděla, že se pomalu probouzí. Agresivní nebyl, byl zmatený. Pomalu, klidně, vstřícně mu říkám, že potřebuji pomoc. To jsem si v tu chvíli vymyslela, nenapadlo mě nic jiného, jak jej zaujmout, aby přestal běhat po silnici. Můj mozek pracoval na 110 procent. Naštěstí se povedlo, chytil se. Šla jsem s ním k autu a otevírala motor, jen jsem si říkala, co dál?

Na očích kluka jsem celou dobu viděla ten stejný strach a nepochopení, co se vlastně děje.

Po chvíli přijela policie. Nevím vlastně, proč jsem zavolala policii a ne záchranku. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem neměla moc času uvažovat. Jediné, co jsem chtěla, aby ho nikdo nepřejel a aby neutekl někam do volné krajiny. Všechno dopadlo dobře, ale zarazila mě neochota lidí.

Za prvé mi v blízké hospodě nechtěli půjčit telefon, i když jsem jim říkala, že musím zavolat, kvůli klukovi, co se brouzdá po silnicích. Potom neochota někoho zastavit a pomoci mi něco dělat. I když přiznávám, je těžký něco dělat, když nevíte, proč ksakru se ten pitomec potuluje mezi auty.

Nakonec mě dostal ten policajt: zeptal se, jestli jsem do něj nějakým způsobem najela a jestli je to teda potřeba řešit přestupkově. No vůbec jsem tu reakci nepochopila. Na očích kluka jsem celou dobu viděla ten stejný strach a nepochopení, co se vlastně děje. Doufám, že to s ním dopadlo alespoň trochu dobře.

Využívejte celý web.

Předplatné

Milý Ríšo, Kačko, Martine. Kdybyste se mě zeptali, co si myslím o experimentování s drogami, řekla bych vám, že jeden nikdy neví, co se při požití drogy může stát. Můžete mít dobrou náladu, být v hezkém prostředí, ale droga si s vámi udělá jen to, co ona chce. Nikdy ten stav nebudete mít pod kontrolou. Je to jako když nastoupíte do auta bez brzd. Třeba se nic nestane.

Bety, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit s ostatními o svůj příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0