Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Chyba jako šance

K čemu je dobrý nedokonalý terapeut? Náhoda může vnést do terapie nové otázky.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

14. 10. 2014

Za celou mou praxi se mi to stalo snad třikrát. Lapsus. Selhání terapeuta. Nemám teď na mysli selhání v roli terapeutické. Mluvím o roli plánovače. O tom, že někdo počítal se sezením, ale byl bohužel se svým předpokladem sám – já jsem na něj zapomněla a nečekala jsem ho. Je vždy nepříjemné být v kůži toho, kdo někomu druhému zkomplikuje život. Toho, kdo slíbí, a nesplní. Natož když ten postižený má již tak problémů nad hlavu a kapacitu tolerance nešťastných životních příhod a náhod takřka vyčerpanou.

Ve dvou lepších případech jsem byla přítomna a situaci šlo zachránit, v tom jednom nejvíce nepříjemném jsem byla kdesi na sluníčku, s vypnutým mobilem a klidem v duši, že mám několik hodin pro sebe a své blízké. Zrovna v tom posledním případě jsem se necítila vinna, ale to není podstatné – druhá strana utrpěla i tak. A jela za mnou třicet kilometrů. A věřila stejně jako já, že to má v diáři správně.

Ale – dobrá zpráva! – psychoterapeutický proces je mimo jiné specifický tím, že i té největší nepříjemnosti, která se v rámci něj odehraje, lze využít ku prospěchu pacienta.

Nespokojenost pacienta s terapeutem nebo průběhem terapie bývá velmi často tím, co celou terapii posune vpřed.

(Budeme všem těm paním, slečnám a pánům v duševních nesnázích říkat pacienti a ne klienti, ano? Ne že bych je chtěla nacpat do role nezdravých čili ne- či bezmocných a dívat se na ně z role zdravotníka. Jen se mi zdá, že psychoterapeutický vztah obsahuje nevyhnutelně tolik lidského, nevyčíslitelného a neshrnutelného do algoritmů, kde na vstupu je zakázka a na výstupu zisk, že označit jej jako vztah klienta a terapeuta mi připadá být příliš velká redukce.

A nakonec, čistě lingvisticky – psychoterapeutický pacient musí být přeci stejně jako každý jiný pacient trpělivý, lat. patiens. Každá léčba a každá péče, která má mít dlouhodobý efekt, vyžaduje čas a trpělivost. Zázraky s čarovným proutkem v naprosté většině případů účinkují  přesně tak dlouho jako sugestibilita „očarovaného“. Zeptejte se těch, co si takové mávání proutkem zaplatili – ne včera, ale před lety.)

Freude, Freude… aneb příklady z praxe

Pardon, pardon, omlouvám se, tohle sem přeci vůbec nepatří! Pojďme rychle zpátky k rozpravě o tom, že i z pochybení terapeuta může mít pacient prospěch. Tak tedy: Tak jako úplně všechno, i plánovací chybu terapeuta a to, co ji doprovází a co po ní následuje, lze v terapii využít. A nejen tu plánovací.

Využít lze každé chyby. Opravdové i té domnělé, tedy takové, o níž si pacient myslí, že byla chybou, i když z terapeutického pohledu chybou nebyla. Nebo byla dokonce terapeutovým záměrem. On je to vlastně téměř imperativ – každé chyby se musí využít! Byla by věčná škoda zamést ji pod stůl a dělat, že se nic nestalo. Nereflektovat ji, nepodívat se na ni pod drobnohledem, nezkoumat souvislosti. Protože právě nespokojenost pacienta s terapeutem nebo průběhem terapie bývá velmi často tím, co celou terapii posune vpřed rázněji než dvacet důmyslných analytických interpretací momentů z pacientova života.

Zádrhel v terapii, včetně oné plánovací chyby, a to, co z něj dál vyplyne, co se odehraje ve vztahu s terapeutem (zastupujícím pro pacienta v podmínkách terapie významné osoby a vůbec svět), bývá totiž jednou z těch důležitých křižovatek, na kterých se terapeutický proces zvrtne smysluplným směrem. Odrazovým můstkem, ze kterého pacient skočí do duševních vod, které jsou pro něj bytostně přirozené a které více odpovídají způsobu, jakým se vztahuje k jiným lidem a k sobě samotnému.

V kritických momentech jednáme tak, jak je nám to vlastní. Životní nesnáze, zapeklitosti a krize všeho druhu představují šanci podívat se do zrcadla, poznat lépe sám sebe.

Nebo méně metaforicky řečeno: Reakce na terapeutovo pochybení, na jeho nedokonalost, bývá přínosem, protože se v ní aktivují pacientovy zažité vzorce jednání, stereotypy jeho komunikace, jeho vnímání a prožívání. Ještě jednodušeji řečeno: Když pacienta něco, co on vnímá jako selhání terapeuta, naštve, rozesmutní, zúzkostní nebo třeba rozesměje, donutí pohádat se nebo se naopak uzavřít, tak to celé zdaleka není jen aktuální záležitost mezi pacientem a terapeutem. Je to mnohem víc.

Zároveň to vypovídá mnoho o pacientovi samotném, o jeho povaze, o tom, jak komunikuje, jak se chová, co a jak ho umí naštvat, co znejistit, čeho se bojí, kde má hranice, jak umí odpouštět… A spoustu dalšího, z čehož velkou část bychom se bez onoho chybového katalyzátoru dozvídali jen pozvolna a pomalu, a něco bychom se třeba nedozvěděli nikdy. Jednoduše se z reakce na naši nedokonalost dozvíme o pacientovi hodně podstatného a taková situace nás často posune potřebným směrem.

Příklad. Slečna Zina. (Pro jistotu připomínám, že tak jako ve všech ostatních mých článcích, ani v tomto žádná z „kazuistik“, žádný z pacientských příběhů není skutečným příběhem jednoho skutečného pacienta. Jsou vždy poskládané ze životních peripetií několika lidí a docizelované mou fantazií. Snad si nemyslíte, že bych předkládala autentické a poznatelné životní osudy lidí, kteří do mě vložili důvěru, k obecnému cupování v populárně-naučném médiu!)

Otázka důvěry

Takže. Slečna Zina. Bojuje se spoustou duševních potíží od nespokojenosti se svým vzhledem, profesním a osobním životem přes potíže s příjmem stravy až po opakující se depresivní období s nechutí i jen hnout prstem. Na jednom ze sezení jsme se domluvily, že na tom příštím budeme relaxovat a vizualizovat. Za týden slečna přišla, a ač jsem si ještě několik hodin předtím promýšlela a plánovala, jak přesně to uděláme, vír událostí, do kterých se mezitím dostala a o kterých velmi emotivně referovala, mě unesl úplně jiným směrem. NÁS unesl, ale já jsem ta, kdo má všelijaké víry hlídat a umravňovat, pokud sabotují cíle terapie a její pokrok.

To neznamená, že je jakkoli dáno, o čem má pacient mluvit. Jen je o čemkoli, co je nápadné svým odklonem od plánu, únikem od něčeho, nebo co je vůbec jakkoli pozoruhodné, potřeba mluvit. To poslední jsem udělala hned na dalším sezení. A právě tehdy jsem se dozvěděla, jak moc Zina vnímala „nesplnění slibu“, jak velké zklamání pak několik dnů doma prožívala a jak zvažovala, má-li vůbec terapie smysl a zda ještě vůbec přijde. A samozřejmě, že v tom celém nešlo jen o ni, o mě a o zapomenutou relaxaci.

Když si Zina uvědomila souvislost svého zklamání z mé nedokonalosti se svými očekáváními od lidí, na kterých jí záleží, byla schopná od základu změnit svůj postoj ke vztahům.

Šlo o mnohem víc. O mámu, která před lety často slibovala, že večer, až dovaří, dopeče, dopere a douklízí, přečte pohádku nebo si pohraje, a pak nepřečetla a nepohrála si. A děvčátko Zinočka věřilo, že ho maminka nemá ráda, když s ním není. Také šlo o první lásku, která zklamala. I o nynějšího přítele, kterému nemůže úplně důvěřovat, protože občas kecá a občas ubližuje. A ještě o mnoho dalšího. Ne, že by se ta témata do té doby nebyla vynořila. Ale vzpomínky, úhledně srovnané ráciem do komínků jako svetry, se pod proudem čerstvých emocí poposunovaly a poodkrývaly tak, že od té doby bylo lépe vidět na jednotlivé kousky.

Skrytý hněv

Nebo pan Bořek. Úspěšný odborník na něco, čemu rozumí málokdo. Ztělesnění staromilské slušné výchovy. Galantní, chápavý, tolerantní, jemný. A pak jsem mu jednou neodpověděla okamžitě na mail, ve kterém žádal o změnu termínu setkání. A najednou jsme tady na nejbližším sezení měli Bořkův stín – přítomný v náznacích od začátku, ale nikdy nezvědomený – se vším všudy.

Zlobil se, verbálně i neverbálně, až mu z pusy směrem ke mně létaly jedovaté kapičky slin. A neuměl svůj hněv krotit. A když pak vychladl, vyprávěl o několika dalších situacích, ve kterých reagoval podobně a které byly pro jeho nynější život klíčové. Nemusím ani říkat, jak důležitá tato naše společná zkušenost byla. Pro nacházení souvislostí, pro hledání účinného „léku“, pro celkové uvolnění pana Bořka v další terapii a, což je nejdůležitější, v životě mimo mou pracovnu.

Milníky na cestě moudření

A kdybychom náš tematický záběr rozšířili z dění v terapii, ze vztahu pacienta s psychoterapeutem na veškeré dění v životě kteréhokoli člověka, na jeho vztahy s ostatními lidmi, mohli bychom se i na všechny ostatní chyby a „chyby“ těch druhých dívat jako na kritické momenty, ve kterých jednáme tak, jak je nám to vlastní. Mohli bychom chyby druhých, a v ještě širším kontextu i „chyby osudu“, životní nesnáze, zapeklitosti a krize všeho druhu vnímat jako šanci podívat se do zrcadla, poznat lépe sám sebe.

Nepříliš ráda slyším, když můj dobrý kamarád u všeho, co mu nevychází podle jeho představ, říká: „Proti mně se snad spiknul celý svět!“ Štve mě tím, protože si myslím, že se má ve svém životě nadprůměrně dobře a že si toho tak nějak neváží. A mám trochu obavu – a k tomu ani nemusím být fatalista, stačí věřit na zákon příčiny a následku a rovnováhy protikladů – že se mu to může vymstít a že by jednou mohl s lítostí vzpomínat na dobu, kdy si necenil toho, že měl sílu, zdraví, dobrou práci a šikovné děti.

Běžné trable a složitosti života přeci nejsou důvodem k zapšklosti a negativismu! Jsou nutnými kazy a chybkami na kráse plátna, na které malujeme své životy. A víc než o našich životních podmínkách a o světě vypovídají o nás samotných.

Z životních zklamání jste se odrazili a posunuli na cestě růstu a dospívání v lidi, jimiž jste dnes.

A to už jsme zase jedním velkým skokem u pozitivní stránky věci. Mám návrh. Zkusme se na situace, které považujeme za krizové, dívat z odstupu. Pozorovat vlastní reakci na životní peripetie, konflikty a nesnáze. A na chyby druhých, včetně našich negativistických přátel a špatně plánujících terapeutů. Zkusme v chybách a nedokonalostech ostatních nehledat potvrzení vlastní pravdy o tom druhém, vlastního pohledu na život jako takový, ale zkusme je vnímat je jako zrcadla naší psychiky, jako pomocníky na cestě sebepoznání.

A je velmi pravděpodobné, že když zvládneme tuto výzvu, nezastavíme se a půjdeme dál. A pak budeme krizové momenty a vůbec vše, co v našich životech představuje „chybu“, odklon od toho, co jsme očekávali a co jsme si přáli, považovat nejen za pomocníky na cestě sebepoznání, ale také za katalyzátory změny.

Asi tak, jako když si slečna Zina uvědomila souvislost svého zklamání z mé nedokonalosti se svými očekáváními od lidí, na kterých jí záleží, a díky tomuto uvědomění byla schopná od základu změnit svůj postoj ke vztahům. Asi tak, jako když si pan Bořek připustil a prožil svůj hluboký vnitřní hněv a postupně jeho velkou část uvolnil a se zbytkem se naučil pracovat. A přestal se zlobit i sám na sebe, když se mu to občas, dnes už jen výjimečně, také nepovedlo, čímž vystoupil ze začarovaného kruhu vzteku, který ho nutil být neustále ve střehu, aby ten skrytý vztek nikdo nepoznal. A díky tomu přestal potřebovat svou strnulou nepřirozenou slušnost a mohl být milý a pozorný zcela přirozeně a autenticky.

Využívejte celý web.

Předplatné

Asi tak, jako když jste tenkrát v dětství, možná pamatujete, možná ne, těžce nesli zjištění, že pohádky nefungují, že maminka není všemocná a že dárky o Vánocích nenosí Ježíšek. A z těchto zklamání jste se odrazili a posunuli na cestě růstu a dospívání v lidi, jimiž jste dnes.

Nezapomínejme: Cesta dospívání, zrání a moudření nemá konečný cíl. Učíme se a rosteme do konce života. „Dobrý farář se učí až do smrti,“ citovávala kteréhosi našeho praprapředka má babička, a já stále víc rozumím, co všechno tím myslela.

Diskuse 0