odemčené

Tělo plné emocí

V těle se projevují emoce, o kterých hlava ještě neví, říká psycholog Martin Sedláček.

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná
Publicistka

Martin Sedláček

Martin Sedláček
Psycholog

9. 10. 2023

Ve svých emocích máme celý svět, do velké míry neprobádaný. Některé emoce se hlásí o pozornost samy, jiným musíme trochu pomoci, vyjít jim naproti. Třeba tak, že si budeme všímat svého těla a jeho prožitků. Změnou chování pak můžeme zpětně ovlivnit i vlastní emoce.

Schválně se zeptám trochu naivně. Proč potlačujeme emoce? Proč je projev emocí často vnímán jako selhání a jejich potlačení, domnělé ovládnutí, jako nějaká výhra?
Vnímám to tak, že na individuální úrovni je svět emocí často hodně neprobádaný. Mnozí z nás šli do života s nedostatečnou výbavou schopností nakládat s vlastními emocemi. V podstatě jsme se naučili jenom dvě věci: „nebul“ a „nevztekej se“. A navíc si ani neuvědomujeme, že ta výbava není dostatečná. Druhá věc je, že oba tyhle imperativy jsou zaměřené na potlačení. Na to „nedělej něco“, protože velká část našich emocí je považována za nevhodnou. Pak je tady část emocí, které jsou žádoucí. Měli bychom být příjemní, usmívat se na lidi, vyzařovat dobrou energii. Ale drtivá většina z nás cítí emoce na mnohem širší škále: býváme naštvaní, rozmrzelí, unavení, otrávení nebo se bojíme. Tohle všechno prožíváme, ale naučili jsme se to příliš nekomunikovat. Je to něco, co nepatří do vnějšího světa, člověk si to má zpracovávat sám. Jako byste si čistila nos na veřejnosti.

Když ještě zůstanu u příkazů, o kterých jste mluvil, „nebul“ a „nevztekej se“, nejspíš v nich také bude nějaký genderový rozdíl. „Nebreč“ se říká klukům a „hodné holky“ se zase nesmějí zlobit.
Ale může to být i obráceně. Nedávno mi jedna studentka svěřila, že jí rodiče říkali větu, která v ní zůstala: „Pláč princeznám nesluší.“ Tahle věta ji provázela životem. Když byla smutná, nedokázala plakat, protože by hrozilo, že by nemusela být princezna.

Ale zdá se mi, že se situace mění. Zejména po pandemii covidu se duševnímu zdraví věnuje velká pozornost a spolu s ní přichází i větší citlivost, větší ochota akceptovat emoce vlastní i jiných lidí. Co myslíte vy?
Řekl bych, že ta otázka má dvě roviny. V mediální sféře určitě ano, tam se to mění hodně. Mnohem víc se píše o tom, že emoce jsou důležitá součást vnitřního života, že bychom je měli přijímat, že není třeba je popírat nebo se za ně stydět. Ale pak je tady rovina hlubší, která se dotýká toho, v čem jsme byli vychováni a co v nás stále zůstává. Tak se může stát, že žijeme v určitém rozporu. Přečteme si článek o emocích, souhlasíme s ním, ale když dojde na nás samotné, objeví se ty staré vzorce, které převezmou kontrolu. A pak nejednáme podle toho, co jsme si právě přečetli, ale podle toho, co jsme si osvojili v dětství. V tom vnímám hlavní rozdíl. Ale společnost jako celek se už posouvá a to je velmi nadějné.

Víš, co cítíš?

Lidé asi často také emoce navzájem zaměňují. Někdo se třeba bojí nebo je smutný, ale říká, že je naštvaný, protože to se mu zdá přijatelnější.
Někdy je pro nás těžké rozlišovat, co cítíme. U druhých někdy emoce dokážeme rozpoznat lépe, ale u sebe tak šikovní zdaleka nejsme. Proto míváme tendenci zaměňovat jednu emoci za druhou. Někdy je to taky tak, že emoce, kterou pojmenováváme, je jenom ta vrchní slupka a pod ní je ještě další vrstva.

A co se tedy s emocemi, o kterých uvnitř sebe nevíme, vlastně děje? Co nám způsobují?
Část našeho prožívání emocí se odehrává v nevědomí. Tu emoci tam máme, žije nějakým vlastním způsobem a skutečně s ní vůbec nemusíme být v kontaktu. Nevíme o ní, ale ovlivňuje naše chování. Někdy dávám takový příklad. Když se vás partner zeptá: „Děje se něco? Není ti nic?“ A vy vztekle zavrčíte: „Nic mi neni! Nech mě bejt!“

Podle mých zkušeností člověk, tedy hlavně žena, takhle odpovídá ve chvíli, kdy moc dobře ví, co se děje. Ale nechce o tom mluvit, nebo chce, aby na to partner přišel sám.
Ony vlastně existují různé stupně toho, jak se emoce dostává do vědomí. Pojmenovala jste ten stupeň, kdy už emoce ve vědomí je a já nechci, aby partner o ní věděl, nebo toužím, aby byl mnohem empatičtější a „přišel na to sám“. Ale může to být ještě o jedno patro níž. Podobně, jako bychom se vztahovali k partnerovi, u kterého si nepřejeme, aby o té emoci věděl, můžeme se vztahovat ke svému vlastnímu vědomí. Zkrátka, emoci máme uvnitř sebe, ale nějaká naše část ji do vědomí nepustí, protože je ohrožující, nepřijatelná, nepřípustná.

Co ta emoce, která se nedostane do vědomí, v nevědomí dělá?
Jako ilustraci si představuji komiksový obrázek, na němž emoce sedí na křesílku, pokuřuje dýmku a tahá za drátky. Nicméně i když o dané emoci nevíme, v našem těle probíhají procesy, které jí odpovídají. Ovlivňuje naše chování a rozhodování.

Jak se tedy dopracujeme k tomu, že emoci nějak vědomě uchopíme?
Jako dobrý screening může posloužit otázka, jestli existují nějaké pocity, které jsou pro mě nepřípustné. Jsou určité pocity, které je pro mě těžké cítit? Ocitám se v situacích, kdy bych takové pocity cítit mohl? Některé hluboko zasuté nevědomé emoce jsou spíš tématem na psychoterapii, kde s námi někdo sedí a pomůže nám dostat je ven. Nicméně to, co můžeme udělat sami, je nepotlačovat emoce, které jsou trošku na povrchu. Dokážeme o nich komunikovat, umíme je dát najevo. Když se ocitneme v situaci ztráty, nebojíme se být smutní, dovolíme si ten smutek prožít. Můžeme zkrátka podpořit sami sebe v prožívání emocí. Hluboce nevědomé emoce jsou spíše tématem na dlouhodobou psychoterapeutickou práci. V první řadě je důležité, aby pro nás vůbec bylo legální emoce mít. Tedy něco jako „mohu mít emoce“ či „to, co prožívám, je v pořádku”. Dále pak hledáme cesty pro bezpečné projevení prožití emocí. „Ostatní mohou o mých pocitech vědět. Mohu o nich mluvit, mohu je prožívat, aniž bych tím ubližoval sobě nebo okolí.“

Tělesné prožívání emocí

A jak v tom zkoumání vlastních emocí mohou pomoci tělesné pocity?
Jsme stavění na to, že emoce prožíváme skrze tělo. A v některých případech se emoce v těle manifestují dřív, než vstoupí do vědomí. Ještě „nevíme, co vlastně cítíme“, ale v těle už pozorujeme určité změny. Příkladem může být, že v určitých situacích přestáváme dýchat. Ne že by člověk nedýchal tak dlouho, až se začne dusit a zmodrá. Ale na chvíli zadržíme dech, zůstaneme v tom nádechu, nedodechneme… Už jen takováhle drobná věc může být signálem, že je přítomen nějaký pocit – možná obava, úzkost, nejsem ve své kůži. Dalším somatickým ukazatelem mohou být ramena, která v situacích nekomfortu a stresu vyjedou nahoru. Často dávám příklad žáka v autoškole: když člověk poprvé drží volant, má ramena až někde u ušních boltců a uvolní se teprve za delší dobu. Takových míst v těle, která můžeme sledovat, je relativně hodně. Například čelist, je‑li uvolněná, nebo zatnutá. S čelistí se často spojuje zlost a vztek, když „nemůžeme něco překousnout“. Citlivost k tělu je velmi užitečná, může být dobrým vodítkem k tomu, co prožíváme po psychické stránce. A zase to jde trošku proti tomu, jak jsme byli vychováváni: „Tolik se nepozoruj, ty se pořád sleduješ…“

Jestli tomu dobře rozumím, prostřednictvím těla můžeme zpětně zapůsobit na emoce…
To jednoznačně. Právě na tom principu funguje psychosomatika: emoce, myšlenky a jiné vnitřní obsahy mají schopnost ovlivňovat tělesnou realitu a obráceně. Když něco změníme na těle, může se změnit to, jakým způsobem se cítíme. Když začneme například prodlužovat výdech, můžeme se uklidnit. Když uvolníme čelist, můžeme být schopni lépe komunikovat se svým okolím a sdělovat mu svoje potřeby.

Vážně? A co skřípání zuby ve spánku? To také souvisí s psychickými stavy?
Rozhodně. Napětí v čelisti vede k tomu, že v noci máme tendenci skřípat zuby. Na jednom školení jsem měl takovou debatu s učiteli a jedna paní učitelka vyprávěla: „Změnila jsem zubaře a podle stavu mých zubů poznal, že jsem učitelka. Prý jsou určitým specifickým způsobem obroušené.“

Svět kolem nás

Před chvílí jsme mluvili o tom, že přístup k emocím se mění. Generace, která nyní dospívá, už je k nim otevřenější…
Určitě, je to tím, že mnoho učitelů i rodičů vnímá emoce jinak a klade větší důraz na psychickou pohodu.

Vnímáte souvislost se současnou krizí duševního zdraví, kterou pozorujeme zejména u mladých lidí? Skutečně takovou měrou přibývá úzkostí a depresí, anebo může jít i o to, že mladí lidé jsou k těmto věcem citlivější a pojmenují jako duševní onemocnění i stav, který by starší člověk nazval spíš jenom nepohodou? Jinými slovy, není nárůst úzkostí a depresí především nárůstem jejich diagnóz?
Dám šalamounskou odpověď: je to obojí. Pozornost zaměřená na duševní zdraví a na to, jak se psychicky cítím, je nyní daleko větší, než bývala. Existují mnohem lepší terapeutické i psychiatrické systémy. V našem světě je to luxus, který si můžeme dovolit a předtím jsme si ho dovolit nemohli. A výsledkem toho skutečně může být více diagnóz. Na druhou stranu žijeme v době, která je nesmírně turbulentní. Devadesátá léta, během nichž dospívala současná generace rodičů, byla v něčem plná optimismu. Všechny grafy směřovaly vzhůru. Dnešní vyhlídky takové nejsou, ve společnosti je mnohem víc strachů, obav a nejistoty. A na mladé lidi to hodně doléhá. Generace jejich rodičů rozhodně neřešila věci jako klimatický žal nebo obavy o budoucnost planety. V něčem jsme to měli jednodušší. Na současné mladé lidi více doléhají globální trable, které na individuální úrovni nemají snadné řešení.

V poslední době se také setkávám s opravdu velkým zájmem o psychologii. Lidi čtou populárně psychologické příručky a pro každodenní pocity a situace používají odborné termíny. Někdo říká, že má „trauma“, protivný šéf je „psychopat“, kamarádka je „narcistní“ a manžel má „vyhýbavou citovou vazbu“. Připadá vám, že nám to pomáhá porozumět sobě samým…, nebo spíš naopak?
Myslím, že v něčem to pomáhá, ale není to samospásné. Můžu si přečíst štos knížek o běhu, ale pokud nezačnu doopravdy běhat, moc mi to nepomůže. Člověk má pocit, že už tím, že takovou knihu čte, se nějak transformuje. Výjimečně to tak může být, ale většinou to tak není. Takže populárně naučná psychologická literatura nemusí úplně škodit, myslím, že je dobře, že informace jsou k dispozici. Ale tu samotnou práci na sobě její četba rozhodně nenahradí.

Asi je uklidňující, když si můžu dát pocit do nějaké škatulky, opatřit jej nálepkou nějaké diagnózy.
To určitě je uklidňující a hodně to pomáhá. Když zjistím, že tento problém nemám jenom já, že se netýká jenom mě, ale je to něco, čím se už někdo zabýval a má to tohle jméno, tak vždycky dojde k nějaké úlevě. Trošku se diagnostikovat je fajn. Někdy může taková diagnóza pomoci se sebeurčením, je to jako návod k použití sebe samého. Najednou se můžu s něčím identifikovat. Jenže někdy je to také přesně naopak.

Sama si všímám, že když čtu populárně psychologický článek popisující nějaké duševní stavy nebo poruchy, okamžitě je pozoruju sama u sebe. Jako hlavní hrdina v knize Tři muži ve člunu, který si podle lékařské encyklopedie diagnostikuje všechna onemocnění kromě sklonu k předčasným porodům.
To je přirozená věc. Když cokoliv čteme, srovnáváme to se svojí zkušeností a jenom čekáme, kde se to potká, abychom na to s velkou chutí skočili a nějak si to přivlastnili. Ale ne nadarmo ty diagnózy skutečně dávají odborníci. Příkladem toho, jak snadno rezonujeme s nějakou zkušeností, kterou v nás něco vyvolá, mohou být různé kognitivní chyby. Jednou z nich je, že nahodilým událostem máme sklon připisovat zvláštní význam. Stane se například, že na někoho intenzivně myslíte a ten člověk vám v tu chvíli zavolá. Na to spousta lidí silně reaguje, považuje to za synchronicitu. Ale mnohem častěji se děje to, že na někoho intenzivně myslíme a nezavolá nám nikdo. S četbou psychologických knih to může být podobné: člověk má tendenci ztotožňovat se s příznaky, které jsou tam popisované, ale ignorovat to, v čem se s diagnózou neshoduje. Navíc i na poli psychologie a psychoterapie existují módní trendy, které se ve vlnách vracejí.

Jakou radu byste dal jako alternativu tohoto trochu „přemoudřelého“ přístupu?
Rád bych podpořil všechny, aby věnovali emocím větší pozornost. A aby ta pozornost byla laskavá a shovívavá. Ve svých emocích máme pozoruhodný svět, který čeká, až bude objeven. Pokud k němu budeme přistupovat s úctou a vážností, odmění se nám harmonií a štěstím.

Zaujal vás rozhovor s Martinem Sedláčkem? Můžete spolu s ním přemýšlet dál – natočili jsme pro vás jeho přednášku o strachu, který blokuje naši přirozenou cestu životem: Poznej svůj strach…

Články k poslechu

Klíč ke vztahům

Naučte se stavět na vzájemném respektu a porozumění. Jednoduše, prakticky.

14 min

Vysoce funkční deprese

Navenek vše zvládáte, máte spoustu aktivit, dobré vztahy. Uvnitř se ale cítíte úplně jinak.

12 min

Nespravedlnost v práci

Míň peněz, horší podmínky, neférové hodnocení. Jak se bránit?

11 min

Důvěřuj procesu

Změna se děje, i když není vidět. Mnohdy pomůže nechat věci jít jejich cestou.

16 min

Nemůžu tě mít

Vídáme se, jsme kamarádi. Nebo cítím něco víc? Jenže druhý už vztah má.

14 min

9. 10. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.