Foto: Thinkstock.com
odemčené

Civilisté v informační válce

Propaganda není věcí doby minulé. Stále nám lžou. Využívají k tomu i znalosti psychologie.

Petr Pražák

Petr Pražák
Kouč

12. 8. 2014

Psychologie má i temnou stranu. Aniž si to mnohdy uvědomujeme, stáváme se objekty psychologických operací, jejichž cílem je ovlivnit naše postoje, naše mínění i naše rozhodování. Metody psychologické války se používají v bojích politických, ekonomických i v horkých konfliktech, kde se v globální společnosti nebojuje pouze o území a zdroje, ale také o to, koho bude světová veřejnost považovat za hodné hochy a koho za padouchy. Je obtížné být proti psychologickým operacím zcela imunní. Jako civilisté v informační válce se však můžeme bránit zdravým rozumem, kritickým myšlením a znalostí manipulačních technik, které jsou proti nám používány.

Psychologické operace (PSYOPS) jsou plánované operace sdělující vybrané informace a ukazatele cizímu publiku takovým způsobem, aby ovlivnily jeho emoce, motivy, objektivní uvažování a v konečném důsledku i chování cizích vlád, organizací, skupin a jedinců. Tak zní definice psychologických operací ze součastného manuálu americké armády. Pro zajímavost, středisko psychologických operací má v rámci 103. centra CIMIC/PSYOPS i naše česká armáda.

Používání psychologické manipulace pro prosazení mocenských cílů známe již od starověku, přestože termíny psychologická válkapsychologické operace vznikly až v první polovině minulého století. Ve 20. století lidstvo zažilo více či méně úspěšné snahy totalitních režimů o absolutní kontrolu mysli vlastního obyvatelstva prostřednictvím nástrojů propagandy i široké využití psychologických operací ve válečných konfliktech. Nástup informačních technologií a internetu na přelomu tisíciletí změnil pravidla hry. Již nelze tak snadno kontrolovat a cenzurovat informační kanály.

Zároveň dochází k tzv. CNN efektu: konflikty a války se vedou on‑line v přímém přenosu, což má na veřejné mínění výrazný dopad. To, že nám média servírují až do našich domovů v reálném čase dramatické záběry z nejrůznějších událostí, však neznamená, že skutečně víme, co se tam děje. Moderní armády, vlády i protagonisté nejrůznějších konfliktů vnímají zvyšující se důležitost psychologických operací. Přesvědčit veřejnost o své verzi příběhu, získat veřejné mínění na svou stranu, je často důležitější než vítězství na bojišti.

Podle vojenské doktríny demokratických států nelze uplatňovat psychologické operace proti vlastnímu obyvatelstvu. Neznamená to však, že bychom byli proti psychologickým manipulacím z vlastních řad absolutně chráněni. Jak to?

  1. Vojenská doktrína armád NATO zahrnuje jako možné subjekty psychologických operací i spojenecké obyvatelstvo.
  2. Některé nástroje PR (vztahy s veřejností) a politických kampaní využívají stejné techniky jako psychologická válka, pouze s tím rozdílem, že cílové publikum jsou vlastní spotřebitelé či voliči.

Úkolem tzv. spin doktorů je zajistit, aby událost byla veřejností vykládána ze zadavatelem žádaného úhlu pohledu. Ve skutečnosti tato profese zahrnuje jakousi kombinaci krizového manažera a mediálního manipulátora. Spin je forma propagandy, jejímž cílem je poskytnout určitou interpretaci události nebo kampaní přesvědčit veřejné mínění ve prospěch nebo proti konkrétní organizaci nebo veřejné osobě.

Zatímco tradiční PR je založeno na kreativní prezentaci faktů, „spin“ využívá často falešné, podvodné a vysoce manipulační taktiky. Velmi výstižně popisuje práci spin doktora film Vrtěti psem, ve kterém je kvůli zakrytí sexuálního skandálu amerického prezidenta virtuálně zahájena malá válka. V době jeho uvedení v roce 1997 se mi film zdál být žertovnou nadsázkou.

Jak poznat manipulaci

Cílem psychologických operací je donutit nás, abychom jednali, aniž bychom předtím přemýšleli. Propagandou můžeme být oklamáni, když ji nedokážeme rozeznat. Útočí spíše na naše city než na náš rozum. Nástroje propagandy fungují nejlépe tehdy, když jsme líní myslet sami za sebe. Jsou svázány s emocemi, které nás nutí zaujmout vyhraněný a nekritický postoj pro něco či proti něčemu, ať už je to národ, rasa, idea, náboženství, politická strana, instituce či druh produktu. Pokud známe nástroje a metody, které propaganda používá, dokážeme s ní lépe zacházet.

Neurolog František Koukolík ve své knize Vzpoura deprivantů uvádí čtyři základní pilíře, na kterých každá dobrá propaganda stojí:

  • Jednoduchost. Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu. Propagované poselství musí být proto co nejjednodušší. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost jádra problému a možných řešení, o kterém propagandistické poselství mluví, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená, a dlouhodobá paměť většiny propagandisticky oslovovaných jedinců a skupin je špatná a snadno manipulovatelná.
  • Oslovení emocí. Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat naše city. Citově prostoupené informace (stejně jako informace, které je možné si snadno, pokud možno barvitě představit) se pamatují a vybavují snáze než informace citově neutrální. Nejlépe se v propagandě pracuje se strachem a projekcí.
  • Oslovení představivosti. Kromě emocí musí propaganda oslovovat představivost. Proto pracuje se symbolem, nálepkou, sloganem, obrazem.
  • Opakování. Opakování není pouze matkou moudrosti, ale také matkou lži. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou zní výrok, který je připisován nacistickému ministrovi propagandy Goebbelsovi. Jak konstatuje doktor Koukolík, chce‑li propagandista, aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jako to dělal Pavlov se svými psíky. Dobrý propagandista pak zazvoní a většina oslovených lidí začne myslet i cítit v žádoucím směru.

Pokud se chceme imunizovat vůči propagandě, je důležité rozpoznat zdroje původu našich informací. Naše postoje jsou totiž nejvíce ovlivněny zdroji, které považujeme za důvěryhodné. Ne vždy je všechno tak, jak se to snaží vypadat.

Stejnou skupinu lidí můžeme popisovat slovy povstalec, partyzán, bandita, terorista, separatista či bojovník za svobodu.

Francouzský sociolog Jacques Ellul rozlišuje podle původu zdroje informací tři druhy propagandy:

  • Bílá propaganda nese zprávu od otevřeného, určitého a uznaného zdroje. Původ zdroje lze tedy snadno ověřit. Tento druh propagandy neskrývá zdroj zprávy ani před světem, ani před nepřítelem. Tyto „bílé“ zprávy jsou ze své podstaty pravdivé a založené na objektivních faktech. Účelem tohoto druhu PSYOPS je za pomoci pravdivého sdělení přesvědčit publikum, že propagandista je ten „hodný“, důvěryhodný a má ty nejlepší úmysly. Pokouší se tak vybudovat důvěryhodný vztah s cílovým publikem, který mu bude užitečný v budoucnosti.
  • Šedá propaganda cíleně a záměrně šíří nepřesné a mylné informace za účelem zmást nepřítele či cílové publikum. Zdroj šedé propagandy je záměrně nejasný.
  • Černá propaganda vytváří dojem, že pochází ze známého zdroje, ale to je ve skutečnosti pouze zástěrka (a snaha podvést je i jedním z jejích účelů); nese silnější sdělení, snaží se ale skrýt své záměry. Manipulovaní si ani nemají uvědomit, že se je někdo snaží ovlivnit. Černá propaganda využívá polopravd, dezinformací, skandalizaci, fám apod. V současné době můžeme černou propagandu najít na sociálních sítích, kde je snadné podstrčit informaci, která se tváří jako důvěryhodný zdroj.

Propagandistická sémantika

Slovo je nejen nositelem informace, ale může v sobě nést také citový náboj (konotaci), který zároveň vyjadřuje určitý postoj, hodnocení a je nositelem určité emoce. Propagandisté i spin doktoři jsou si toho dobře vědomi a dokážou jazyk ohnout ke svým účelům.

  • Jednou z technik propagandy je cejchování. Cejch je druh citově zaměřeného slovního a myšlenkového krátkého spojení. Váže jedince, skupinu, národ, rasu či myšlenku k zápornému symbolu. Jedince, skupinu, myšlenku nebo způsob řešení problémů, které chce propagandista oslabit, vyloučit nebo zničit, označí krátkým, jednoduchým, výstižným, snadno zapamatovatelným slovním cejchem. Stejnou skupinu lidí tak můžeme popisovat slovy povstalec, partyzán, bandita, terorista, separatista či bojovník za svobodu. Někteří propagandisté dokážou zavirovat i slova s ryze pozitivní konotací. A tak ze slavného Havlova sloganu ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí vyrobili pejorativní cejch pravdoláskař.
  • Opakem cejchování je svatozář, která se naopak váže k symbolu kladnému. Smyslem svatozáře je člověka, myšlenku, stranu, skupinu nebo způsob řešení problémů přijmout, aniž bychom přemýšleli, koho nebo co přijímáme.
  • Propaganda také s oblibou používá eufemismy – slova, která působí méně ostře než jiná, často výstižnější a přesnější pojmenování nějaké skutečnosti nebo jevu. Cílem eufemismu je učinit skutečnost přijatelnější. A tak můžeme v propagandě místo slova okupace použít výraz bratrská pomoc, místo propouštění použijeme slovo optimalizace či snižování stavů, neřešíme státní dluh, ale deficit, místo oznámení, že jsme zabili 50 civilistů, sdělíme, že došlo k omezeným vedlejším ztrátám.

Americký politik Newt Gingrich ve své knize Jazyk: klíčový mechanismus ovládání zkoumal propagandu v souvislosti s jazykem jako jejím prostředkem. Vypracoval seznam slov vhodných k použití při očerňování protivníka a seznam slov užívaných pro pozitivní propagandu:

  • Mluvíte‑li o své politice a o sobě, užívejte slova aktivní, cenný, debata, děti, důvěra, chválit, iniciativní, jedinečný, hnutí, hrdý, konflikt, lidský, mír, mobilizovat, morální, my, naslouchat, naše, nedotčený, občan, oddanost, odolnost, odvaha, pečovat, povinnost, podnětný, právo, pravda, princip, prosperita, příležitost, reforma, rodina, sen, sdílet, síla, soutěžit, správný, stavba, světlo, svoboda, tvrdá práce, učit se, úspěch, vést, vize, volba, výzva, zachovat, zajímat, zdravý rozum, změna.
  • Mluvíte‑li o svých protivnících, užívejte slova byrokracie, destruktivní, důsledky, chorý, ideologický, krize, kolaps, korupce, lačnost, lež, meze, mělký, mrhání, nekompetentní, nejistý, nemocný, ničení, nucení, ohrožení, oni, pohltit, pokrytectví, přinutit, radikál, selhání, zánik, zneužití, zrada.

Schválně, projděte si volební debaty našich politiků – nezní vám něco povědomě?

Techniky manipulace v médiích

Dlouholetý editor britského Guardianu C. P. Scott ve svém slavném eseji o důležitosti svobodného tisku z roku 1921 prohlásil, že komentář je volný, ale fakta jsou svatá. V kvalitní svobodné žurnalistice bývá dobrým zvykem ověřovat fakta od nejméně dvou nezávislých zdrojů a oddělovat jasná fakta od dojmů a interpretací. Přesto tyto zásady přestávají být pravidlem.

Podle publicisty a bezpečnostního analytika Jana Schneidera je „podstatným rysem současného mediálního dění důraz na vytvoření prvního dojmu. Ten je rychle vydáván za bezpečný mainstream, aby nevzbuzoval nějaké rušivé pochybnosti, či dokonce otázky svědomí. Na tomto chimérickém základě jsou pak stavěna politická rozhodnutí, která – uvedena v praxi – mají bohužel již nevratné hmotné důsledky. A to vše se děje bez ohledu na to, že již druhý dojem, bližší prozkoumání původních informací, může ukázat jejich vratkost, nepodloženost, či dokonce vylhanost.“

Na druhou stranu si stále některé zpravodajské zdroje drží vysoký etický standard a zakládají si na pravdivosti faktů, které veřejnosti předkládají. V tomto roce například agentura AP ukončila spolupráci s nositelem Pulitzerovy ceny Narcisem Contrerasem poté, co zjistila, že u jednoho snímku syrského povstalce pro lepší estetický dojem vyretušoval kameru svého kolegy.

Jak často se v životě rozhodujete na základě touhy a jak často se podřizujete strachu? 10 pravidel pro správné rozhodování

Pokud chceme zkreslit realitu, abychom ovlivnili myšlení příjemce určitým způsobem, nemusíme nutně lhát, a přesto máme mnoho nástrojů, jak manipulovat s informacemi ve svůj prospěch. Jedním z důležitých nástrojů je tzv. nastolování agendy (agenda setting). Teorie nastolování agendy vychází z předpokladu, že důraz a význam, který je ze strany médií přikládán určitému problému, ovlivňuje způsob, jakým tento problém vnímá a přijímá publikum.

Média disponují mechanismy, které mají schopnost určovat, o čem publikum přemýšlí a které otázky vnímá jako nejdůležitější. Autoři tohoto konceptu Maxwell McCombsDonald Shaw došli k závěru, že média nastolují veřejnosti její agendu – konstruují vlastní realitu, říkají, o čem má veřejnost přemýšlet a čeho si má všímat a co považovat za důležité.

Manipulačních techniky při nakládání s informacemi, se kterými se můžeme setkat v médiích, můžeme rozdělit na několik základních typů:

  • manipulace pomocí účelového výběru předkládaných informací (zahlcení bezvýznamnými informacemi, záměrné vyzdvihování či ignorace určitých témat)
  • manipulace řazením (jedná se o řazení zpráv v určitém pořadí, kdy jsou některá sdělení záměrně odsunuta stranou a hlavní prostor je ponechán favorizovaným zprávám – v případě tisku se jedná např. o titulní stranu)
  • manipulace emocemi
  • manipulace výběrem komentátorů (výpovědi svědků nebo náhodných kolemjdoucích, které mohou mít významný vliv na celkové vyznění zprávy)
  • manipulace kontextem sdělovaných informací (informace vytržené ze souvislostí mohou mít zcela opačné vyznění)
  • manipulace pomocí sdělování nesrozumitelných zpráv
  • manipulace editací – zkrácením a vytržením výroku z kontextu

Kreativní úprava reality

Pokud realita není dostatečně výmluvná, aby přesvědčila veřejné mínění tak, jak potřebujeme, lze si ji trochu přibarvit. Historka o iráckých vojácích, kteří při napadení Kuvajtu v roce 1991 údajně vyhazovali nemluvňata z inkubátorů, se dodatečně ukázala jako propagandistická lež, kterou pustila do oběhu dcera kuvajtského velvyslance. Přesto pomohla mobilizaci veřejného mínění a vytvoření protiirácké koalice. Že tehdy v Kuvajtu docházelo ke znásilňování, mučení, svévolným popravám a loupežím, však nepopírají ani iráčtí vojáci, kteří se oné invaze zúčastnili.

Často je využívané naaranžování událostí pro fotografování či filmování.

  • Příkladem z poměrně nedávné minulosti je známá scéna stržení sochy Saddáma Husajna, k níž došlo v Bagdádu 9. dubna 2003. Na první pohled vše vypadalo jako spontánní výbuch emocí, při kterém početný dav Iráčanů asistoval americkým „osvoboditelům“ při ničení tohoto „symbolu zla“. Později však byla spontánnost události zpochybněna a vyšlo najevo, že celá scéna byla ve skutečnosti pouze naaranžována jedním z amerických důstojníků, přičemž onen dav radujících se Iráčanů byl z velké části tvořen placenými osobami nebo zahraničními novináři, kteří byli přizváni, aby tuto scénu zdokumentovali.
  • Trapasem skončilo naaranžovaní „senzačního objevu“ dvou starověkých amfor Vladimirem Putinem při jeho prázdninovém potápění v Černém moři v roce 2011.

Pod falešnou vlajkou

Nejhrubší manipulací s realitou v rámci psychologických operací jsou tzv. akce pod falešnou vlajkou. Historie nám ukazuje, že ne všechny příběhy proběhly tak, jak byly ve své době publiku předkládány.

  • Mezi nejznámější operace patří přepadení vysílačky v tehdy německých Gliwicích, které provedla 31. srpna 1939 speciální skupina příslušníků SS převlečených do polských uniforem. Poté útočníci vysílali v polštině výzvu k boji proti Němcům. Na místě přepadení zanechali těla vězňů z koncentračního tábora Dachau, které zastřelili a převlékli do německých uniforem. Akce se stala záminkou k útoku na Polsko a rozpoutání 2. světové války.
  • Dobře jsou zdokumentovány také akce pod falešnou vlajkou organizované Japonci, které vedly k válce s Čínou (tzv. mukdenský incident) či ostřelování ruské vesnice Mainila Rudou armádou, které bylo použito jako záminka pro zahájení zimní války s Finskem v roce 1939.
  • Plány na akce pod falešnou vlajkou připravovala i americká armáda v rámci Operace Northwoods, jejímž cílem bylo získat záminku k útoku na Kubu začátkem 60. let. Tato operace však nikdy nedostala od americké vlády zelenou.
  • Velké otazníky doposud visí nad tzv. incidentem (nebo masakrem – záleží na tom, která strana o tom mluví) v Račaku v Kosovu v roce 1999, který v rámci tehdejší jednoznačné interpretace vyústil v bombardování Jugoslávie letectvem NATO a odtržení Kosova od Srbska.

Na závěr si dovolím osobní poznámku. Na podzim roku 1989 jsem studoval třetí ročník fakulty žurnalistiky UK v Praze. Bylo to zvláštní období, plné strachu i nadějí. Jedním z předmětů byla teorie propagandy a agitace. Vyučující byl jeden z mála kovaných soudruhů, kteří v perestrojkové atmosféře stále drželi tvrdou ideologickou linii. Báli jsme se ho a nesnášeli jsme ho. Dne 21. listopadu 1989 jsme měli odevzdat teze ročníkové práce. Odkládal jsem vše na poslední chvíli a říkal jsem si, že mne může zachránit pouze revoluce. Přišla.

Od té doby vím, že prokrastinace se někdy vyplácí. V následujících týdnech a měsících jsme si v rámci studentské stávky a fungování tiskového střediska na naší fakultě zažili a vyzkoušeli propagandu a agitaci v praxi. Pak přišly čtyři roky, kdy jsem si užíval jako redaktor a reportér v novinách krásné časy zcela svobodného tisku, než mne život a mé zájmy přesunuly na jinou profesní kolej. Tehdy jsem si myslel, že propaganda je něco, co se náš již netýká. Mýlil jsem se. Stále je důležité rozumět způsobům, kterým se s námi někteří pokoušejí v rámci svých zájmů manipulovat.

Proč lidé ve jménu víry nebo vlasti zabíjí a umírají? Cena jejich života spočívá v jejich identitě: Psychologie terorismu

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

12. 8. 2014

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.