Jeden den v životě schizofreničky, tak zněl návrh zadání, když jsem redakci nabídla svůj příběh. A já s tím nejsem ztotožněná. Nejsem schizofrenička, ale člověk s onemocněním schizofrenie. Pro někoho možná slovíčkaření, ale pro mě podstatný rozdíl. Není to můj jediný a nejpodstatnější určující atribut. Jsem taky spoustu jiného. Žena, matka, dcera, partnerka a… psycholožka. Ano, stejně jako zubař může mít zubní kaz, i psycholog může mít duševní nemoc. Nejsme vůči tomu imunní. Bohužel.

Druhé zklamání asi bude, že můj den se ve většině případů příliš neliší od vašeho dne. Co bych měla dělat? Pobíhat po lese a číst myšlenky veverkám? Ovšem záleží na tom, jak hluboko do minulosti se podíváme. Pojďme si představit tři „obyčejné“ dny v mém životě.

V nemocnici

Mé dny, když nemoc propukla naplno, se od běžných lišily podstatně. Doteď si nejsem jistá, co byly výplody mé mysli a co skutečnost. Byla jsem hospitalizovaná celkem dvakrát. Podruhé jsem měla pocit, že mě v nemocnici šikanují a že hraju s personálem únikovou hru. Když rozluštím správně heslo, propustí mě. Takže jsem se snažila na ně usilovně přijít.

Taky jsem párkrát byla personálem zamčená v pokoji a bušila silně na dveře. Brala jsem to jako zkoušku. Až je moje bušení přestalo bavit, přikurtovali mě. Pamatuji si tu bezmoc a taky mé teorie, co bude následovat. Jestli vyhraju únikovou hru, když dostanu injekci na uklidnění.

Jednou jsem měla pocit, že už jsem klíč objevila a hru vyhrála. Završit se to mělo obejmutím ošetřovatele. Nevěděla jsem, jestli můžu, ale opatrně jsem ho objala. V té chvíli ze mě všechno spadlo. Ano, vyhrála jsem! Teď mi řeknou, že je to vše a můžu jít.

Jaké bylo moje překvapení, když ošetřovatel prostě odešel domů, jelikož mu skončila směna. Hodiny jsem pak čekala, až se vrátí a řekne, že je konec. Nepřišel. A má hra nebyla zdaleka dokonána. Čekala mě ještě spousta dní v léčebně. Byla jsem tam celkem dva a půl měsíce.

Období rekonvalescence

Dny po propuštění z nemocnice se taky dost lišily od vašich běžných dnů. Na řadu přišly negativní příznaky schizofrenie. Nikdo mě před nimi nevaroval a já do toho spadla po hlavě jako kdokoliv jiný. Nerozuměla jsem tomu, co se se mnou děje a neměla energii ani impulz, abych si půjčila nějakou knížku o psychózách a pochopila lépe svůj stav.

Připisovala jsem vše lékům, ne nemoci. A co že se to dělo? Den se střídal s dnem a já jen přežívala. Emoce byly plytké. Nepociťovala jsem smutek, radost ani nic jiného. Necítila jsem radost ze života, absolutně nic mi ji nepřinášelo. Ani to, že mám zdravou dceru. Den a život byl prázdný, zbytečný.

Neuměla jsem si naplánovat činnosti ani se do nich donutit. Neviděla jsem v ničem smysl. Proč bych si měla sednout a vybarvovat, luštit křížovku? K čemu je to dobré, komu tím prospěju? Žádné potěšení mi to nepřinese a jen tak zabíjíme čas a přibližujeme se ke smrti.

Ráno jsem dlouho ležela, protože jsem oddalovala ten okamžik, kdy budu muset něco dělat. Nechtělo se mi nic a měla jsem strach z nároků dne. Hlavní strašák pro mě bylo vaření. Nevěřila jsem si, že to zvládnu, a bála se toho. Trávila jsem celé dny na chatu psaním s různými lidmi, to jediné mě nějak zabavilo.

Nemoc také narušila můj vztah s partnerem. O hodně méně mi projevoval intimnosti a cítila jsem, že mě nemiluje. Upřímný rozhovor, který jsme vedli později, mi to potvrdil. Jeho láska se proměnila – té osoby bez energie s prázdným výrazem si nemohl vážit, tuhle si nevybral, k té nic necítil. Zbývaly jen střípky vzpomínek na člověka, kterým jsem byla předtím. Vrátí se někdy? Sama jsem nevěděla.

Jak se mi žije nyní

Pokud bych měla popsat svůj dnešní den, asi vás nijak nepřekvapím, nebo ano? Je podobný jako váš s několika detaily. Pracuji jen na poloviční úvazek, protože mi psychiatrička doporučila méně se stresovat. Chodím k psychologovi a taky na skupinovou terapii, abych pečovala o své duševní zdraví.

Setkávám se s přáteli, ale řeším, komu můžu o své nemoci říct, kdo mě neodsoudí. U lidí z komunity lidí se schizofrenií jsem se setkala s tím, že se s nimi kamarádi nebo kolegové přestali bavit, když jim sdělili svoji diagnózu. Toho se bojím. Bojím se změny pohledu na sebe, který by mohlo přinést odhalení mé diagnózy.

Proto to neříkám na potkání – a v práci už vůbec ne. V léčebně mi říkali, že jsou i praktikující psychologové s touto diagnózou. Bývalá šéfová o tom dost pochybovala, já jsem nyní důkazem. Kvůli předsudkům jsem ovšem musela změnit práci a jít tam, kde to o mně nikdo neví. Ač to v bývalé práci byl samý psycholog, s pochopením ani snahou vyjít mi vstříc jsem se nesetkala.

Co zůstalo nemocí poznamenáno, je můj vztah. Přítel se vyjádřil, že ho moje nemoc změnila. Vzala mu růžové představy o naší budoucnosti, zlomilo ho vidět mě v takovém stavu. A co bude dál? Pokud se ataka zopakuje, dal mi najevo, že hrozí rozchod. Nemá dost energie projít si tím se mnou znova. Možná mě dost nemiluje, aby to se mnou překonal.

To mě přivádí k dotěrné myšlence. Mám i jako člověk se schizofrenií stále stejnou hodnotu pro své blízké a pro společnost? Mnozí by mě asi viděli raději někde zavřenou. Ale já nejsem nebezpečná, chci žít co nejplnohodnotnější život, mám jen tuhle šanci a jinou nedostanu.

Někdo dostane do vínku roztroušenou sklerózu, někdo se potýká s rakovinou, jiný ztratí zrak nebo skončí na vozíku. Všichni máme jedno společné: více či méně úspěšně bojujeme s tím, co nám osud nadělil. Já nyní už bojuji za svůj lepší život, ale byly i momenty, kdy jsem na to energii neměla.

Obdivuju všechny, kdo jdou dál a perou se se životem. Taky jsem se do vašich řad přidala. Dum spiro spero. Dokud dýchám, doufám. A já nepřestanu doufat, že jednou bude schizofrenie zbavená předsudků s ní spojených a že si lidé s ní místo opovrhování vyslouží oprávněný obdiv. Nevzdáváme to s vámi, tak to vy nevzdejte s námi. Děkujeme.

Sandra, čtenářka Psychologie.cz, publikuje na svém blogu.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.