Nastoupit do organizace s odlišným (nevědomým nebo na veřejnost neventilovaným) většinovým nastavením kolegů a nadřízených se může ukázat jako vstup do pasti se závažnými důsledky. Ráda bych vám anonymně a se svolením klienta představila pár situací, o kterých by si běžný člověk řekl, že snad ani není možné, aby se mohly stát.

Poslechněme si příběh Karla, který si při nástupu do práce nevšiml, jaké je v organizaci klima, zda jsou lidé orientovaní převážně na práci, nebo hlavně na vztahy a zachování statu quo, a zda usilovnou prací a pokrokem proti sobě nezažehne závist a nevůli nadřízených, kolegů i podřízených.

Kamarádění, nebo práce?

Orientací na vztahy v tomto případě myslím typ organizačního uskupení, kde je jasná a neměnná struktura nadřízených. Ti si nabízejí „kamarádství“ a od podřízených očekávají, že budou tuto hru respektovat. Především tito nadřízení očekávají, že podřízení nevyjdou ze svého stínu a ze své pozice – že zkrátka zůstanou na tom místě, kde jsou. A možná se nadřízení po čase diví podobně jako táta Lotrando, když se začne shánět po svém synáčkovi a ptá se, kde jsou plínky, zatímco mu zpod stolu vyleze dospělý synek.

Orientace na vztahy v takové organizaci znamená, že podřízení byli buď do této pozice „správně“ vybráni, anebo jim taková očekávání a požadavky vyhovují. Vědí, co se od nich očekává, a tato očekávání respektují jako pravidlo, aby neupozornili na sebe a potažmo na celou organizaci nadřízené.

Orientací na práci míním situaci, kdy každý z kolegů i nadřízených má určitou oblast kompetencí a těmi se zabývá a usiluje z jedné hřivny získat dvě a nezakopat ji, abych aplikovala jedno biblické rčení.

Pan Karel do podobné organizace nastoupil, zlákán vidinou mnoha možností vlastního růstu a práce, které organizace slibovala. Těšil se, že se konečně dostane ze svých osobních problémů – jak existenčních, tak vztahových. Karel nastoupil do práce s psychiatrickou medikací, poučen minulostí ovšem sice nelhal, ale o této skutečnosti nehovořil.

Zachovat řád

Karel se pustil ze všech sil do hory úkolů, které před něj nadřízení postavili, a průběžně oťukával kolegy na možnost přátelství a kamarádství, ale neúspěšně. „Kolegové“ (spíše významně služebně nadřazení) měli spoustu práce, úkolů a termínů. Uběhlo několik let a Karel dostal ještě přidáno práce, a to drobnou nadřízenou pozici, kdy měl na starosti tým nováčků a vlastně takový průtokový uzlový bod.

Jednalo se o nový projekt s nezakotvenými rolemi a přesahem do více organizačních subjektů se stejným personálním obsazením v různých rolích. Měl v sobě několik implicitně zakódovaných rovin, a to pravidlo: Zachovávej řád a řád zachová tebe. A také: Generál se vždy zastane svého důstojníka.

Po čase se Karel dostal do pasti. Ačkoli byl velmi pracovitý, práce bylo opravdu mnoho – šlo vlastně o více než dva úvazky ve čtyřech pracovních činnostech, a to nešlo dlouhodobě zvládat. I když i ostatní nadřízení měli takto podobně kumulovanou zátěž, Karlovi se jeho nereflektovanost, nepředvídavost následků a ochota nevyplatily.

Události na sebe nenechaly dlouho čekat a měly rychlý spád. Podřízení kolegové nováčci se začali mezi sebou hádat a Karel už neměl sílu to řešit. Rozhodl se požádat kolegyni, která byla současně i jeho formální nadřízenou, o mediaci sporu. Jaký byl jeho šok a překvapení, když byl kolegy obviněn z šikany a vulgarity a následovala stížnost podpořená jeho kolegyní k vedení.

Ano, on, který nikdy neřekl sprosté slovo, má být vulgární! On, kterému dokonce lektor nedávno na dlouhodobém kurzu osobního rozvoje řekl, že „je tak slušný, až ho to se*e“. Ano, on měl šikanovat, ačkoli měl menší plat než jeho podřízení, neměl právo rozhodovat o platu nebo o odměnách.

On, který umožnil spolupracovníkům stejné pracovní podmínky, jako měl on sám, a to volnou pracovní dobu, a vlastně ani netrval na žádankách o dovolenou. S kolegy se stýkal pouze jednou za 14 dnů na poradě. Karel se zhroutil a neměl sílu na cokoli reagovat.

Jeden musí z kola ven

Jeho nadřízení se rozhodli věřit, že tento noblesně se chovající Karel stejně pravdu neřekne, proto nemá cenu cokoli zkoumat, a že pravdu mají ty „nebohé děti“, které se vzepřely útlaku, ačkoli objektivně jejich pracovní podmínky (a to i finanční) by jim mohly závidět i pražské kreativní organizace.

Zajímavé by bylo položit si otázku: Podle jakých znaků, možná částečně fyzických nebo podobnosti s jinými osobami, usoudili na to, že se Karel chová výše popsaným způsobem? Možná to, že o sobě mnoho nehovořil, mohlo vést k fantazijním představám o něm? Jeho nesmělost mohla být považována za namyšlenost a nadřazenost?

Karel v době zhroucení uvažoval o invalidním důchodu, postupně ale dospěl k názoru, že ačkoli již dále v organizaci nechce být, není to momentálně „správné“, a vydržel vlastně ještě dalších deset let.

Popisoval, že s ním však v organizaci postupně přestali mluvit všichni kolegové i nadřízení, mezi sebou si pravděpodobně neformálně řekli, že je tyran a trápí malé děti – nováčky. Nikdo se s ním nechtěl bavit a nechtěl vyslechnout jeho verzi a celá organizace, včetně i nových kolegů, kteří nastoupili po oné události, se semkla k tomu nedat Karlovi již žádnou příležitost a dostat ho pryč z organizace.

Karel si uvědomil, že reakce druhých na něj, ale vlastně především i jeho původní reakce na jeho okolí, jsou reakcemi spíše na předpoklady o druhém a jeho roli než na reálné chování druhých. On sám svůj pohled a své vnímání změnit mohl, změnit však pohledy druhých se mu nepodařilo.

Nový život

Karel se v naší terapeutické spolupráci zaměřil na akceptaci nemožnosti v organizaci cokoli ovlivnit, změnit, vysvětlit. Postupně se začal věnovat nové oblasti života a pracuje v zahradnictví, kde pečuje o různé typy květin. Již není schopný pracovat 12 hodin denně 6 dnů v týdnu, rád si užívá přírody a cestuje a má konečně partnerku.

Naučil se zaměřovat svou pozornost na typ organizace a typ kolegů a nadřízených, na jakýsi nepsaný kodex v organizaci: jak lidé vnímají sebe, druhé a svět a co je převažující hodnotou jejich života, i když není vyslovená a pouze se implicitně objevuje v chování a reakcích druhých. Karel se stal vcelku opatrným až úzkostným člověkem, který více než jedenkrát měří, než udělá další krok.

Na konci naší spolupráce své působení v organizaci vyhodnotil jako úspěšné, protože neúspěšnému člověku by podřízení, kolegové i nadřízení nezáviděli a nebáli by se, že je „ohrožuje“.

A jako bonus zhroucení Karlovi pomohlo se dostat celkově z psychiatrické medikace, protože si řekl, že když je mu tak strašně špatně a možná za rok bude ležet v invalidním důchodě, že si začne plnit své sny. Také v dohodě s psychiatrem po čase zcela vysadil psychiatrickou medikaci a dodnes se k ní nevrátil.