Nádech, výdech, srdce mi buší. Snažím se nemyslet na dvacet věcí naráz, ale nejde to. V dálce duní vlak a já se rozhlížím kolem sebe. Není moc vidět, před chvílí se setmělo. Ale já víc nepotřebuju – stojím totiž v místnosti, která bude zanedlouho mým novým domovem. „Občas je tu trochu zima,“ slyším kamaráda, ale nevnímám. Tohle je ono.
Po tom, co jsem se po rozchodu rozhodl udělat další krok vstříc světlejším zítřkům, nabraly věci rychlý spád. Musel jsem si najít nový domov, podruhé během měsíce se přestěhovat a začít přemýšlet nad vybavením bytu. Asi mi to uniklo někde mezi regály v Ikea, ale blesklo mi hlavou – kolik je opravdu potřeba udělat pro to, aby nastala změna? Přemýšlím nad délkou kroku, který nás přenese o míle daleko.
Moje myšlenky se stáčí k pocitu, kterým jsem trpěl při osamocených večerech nebo při procházkách po nábřeží. Srdce toužilo po změně, ale hlava nevěděla, jak to provést. Přemýšlel jsem nad možnostmi úniku před světem, a upřímně – hlavně před sebou, ale žádná z nich nevypadala jako ta správná. A pokud už přišlo řešení, brzy jsem rozklíčoval důvody, proč nebude fungovat.
Z myšlenek mě vytrhne šťouchnutí – táta mi nakládá novou a voňavou postel do auta a chce pomoct. Potom nakládáme rošty, skříň, povlečení, polštáře a spoustu dalších nezbytností. Dokázal jsem to! Povedlo se mi udělat tak velký krok, že jsem přeskočil všechny nesnáze a řeším teď vlastní bydlení ve vlastním bytě na vlastní adrese s vlastním balkónem. Samozřejmě, že to nebylo tak jednoduché, pokud se vám škodolibě honilo hlavou. Krása života je v tom, že nám zkoušky posílá velmi záhy po tom, co jsme se něco nového naučili.
Uprostřed skládání a utahování skříně jsem zjistil, že ji sám nesestavím. Velmi ojedinělá konstrukce vyžadovala přítomnost druhého člověka, který ji bude udržovat v rovnováze. Chvíli jsem nad změtí prken stál a přemýšlel, jak to jen provést, když mi začala vrnět kapsa. „Ahoj… Kupuju si teď matraci a nerozumím ani slovu. Co znamená pru‑zi‑nou‑vá?“
Povzdychnu si a začnu vysvětlovat, že ty latexový jsou asi lepší. Přichází seznam českého nábytkového slovníku a já se začnu usmívat. Jsme ňoumové – spolu být neumíme, byť je nám takhle hezky, bez sebe jsme ale úplně nešikovní. Spásu přinesl tatínek a já skříň zdárně dokončil. A někde v Praze přibyla nová latexová matrace.
Nad propastí
Připomíná mi to stání nad propastí: další krok je nesnadný, protože ho nevidíme. Ale právě víra v to, že nespadneme dolů, nás dokáže přenést na druhý břeh. Nic menšího než smysl v tom, že po dalším kroku přijde změna (spása, úleva, klid – dosaďte libovolně), není potřeba.
Bál jsem se, občas až úzkostlivě, co přijde a co se stane, až se osvobodím. Ta myšlenka je tak těžká a neuchopitelná, že vám v hlavě zůstane viset dlouho i potom, co uděláte rozhodnutí. Udělal jsem správně? Co když jsem dělal něco špatně já? Co můžu příště udělat jinak? Co kdybych napsal jen jednu zprávu? Sami víte, jaká je správná odpověď.
Uvědomil jsem si, že pro samý strach a obavy nejsem schopen přemýšlet racionálně a neviděl jsem možnosti, které se kolem mě rojily. Dokázal bych vyjmenovat sto důvodů, proč něco nebude fungovat, aniž bych vymyslel alespoň jeden správný.
Nevyčítám si to. A pokud jste se kdykoliv ocitli v podobné situaci, tak byste také neměli. Pokud někdo lamentoval nad podobnými starostmi, dokáže pochopit, jak svízelně tyto situace vypadají. Důkazem vám může být, že právě teď ležím ve své nové a voňavé posteli, do oken mi svítí pouliční lampa, v dálce brzy začne hučet vlak a skříň ještě nespadla.
Jak skočit přes propast?
- Buďte v sobě, najděte sebe a zkoumejte své pocity. Pojmenujte pocity, které se vám honí hlavou a které trápí vaše srdce.
- Zkoumejte terén, kde se právě nacházíte, měřte detaily, které by mohly hrát roli, a zjistěte, co všechno budete při seskoku potřebovat.
- Věřte sobě, svým schopnostem a své síle. Nikdo jiný totiž není lepším důkazem, že jste zvládli horší šlamastiky, než vy sami.
- Hop!
A jak to dopadlo? Třeba příště.
