Když to konečně přebolí

Náhle, znenadání jsme v tom sami. Ze dne na den je prázdno. Malé zvyklosti, běžné vtípky a drobná škádlení, pošťuchování a zlobení se, ale i jemné pohlazení nebo vlídné slovo. To všechno je pryč. Osoba, která dosud zaplňovala tolik místa ve vašem životě, je najednou pryč. A zbyla po ní propast, kterou nelze tak snadno zaplnit.

Vyrovnávání se s rozchodem je podobně složité jako vyrovnávání se se smrtí druhého člověka. Dokonce i v momentu, kdy jste vy sami iniciovali konec vašeho vztahu a věřili jste, že šlo o nejlepší možnou volbu, může být přijetí takového stavu ve vašem životě obtížné.

Elizabeth Kübler‑Rossová vyvinula model vyrovnávání se se smrtí, poprvé publikovaný v knize O smrti a umírání v roce 1969. Původně byl určený personálu nemocnic a blízkým osobám umírajících, později platnost těchto fází rozšířila i na obecné ztráty (zaměstnání, svobody, vztahu); někdy se model dá použít i v rámci odvykací léčby.

Smíření neznamená, že se vám vrátí růžové brýle – jde o přijetí současného stavu a probouzení ochoty pomalu se posouvat dál.

Pět fází smutku

Pokud víme, v jaké fázi se právě nacházíme, může nám to pomoci snáze se vyrovnat s aktuální situací.

1. Popírání (denial). I když naše hlava ví, že vztah je už u konce, naše srdce tomu nechce uvěřit. Většinu dne strávíme představami, jak by to přece jen „mohlo“ fungovat. V dnešní technické době do toho spadá i profesionální sledování a stíhání každého kroku, velmi snadno lze sklouznout do nočního posílání tklivých zpráv.
2. Hněv (anger). V této fázi má hlavní slovo vztek, agrese a hněv. Není úplně důležité, na koho je směřován – zlobíme se na expartnera (jak to mohl/a udělat?), na sebe (proč jsem to jen dopustil/a), na svoje okolí, které nám dává buď málo péče, nebo až moc, občas se do toho připlete i celý vesmír a jeho plán (proč se mi tohle všechno děje?). V této fázi je pro nás podstatné hledat na „ex“ to špatné a hlásat do světa, proč to nefungovalo a jak jsme rádi, že jsme se té zátěže konečně zbavili.
3. Smlouvání (bargain). Po výrazné expresivní fázi se jedinec vrací do zapření celé situace, smlouváním se snažíme obrátit celou situaci a najít jakoukoliv možnou cestu, jak se do vztahu vrátit – může to být změna zaměstnání, bydliště nebo rovnou naší osobnosti.
4. Deprese (depression). Deprese, stejně jako hněv výše, se může projevovat různými způsoby: pocity únavy, nedostatkem energie, slzami na krajíčku, problémy se spánkem nebo naopak dlouhým vyspáváním. Může se také objevovat nadužívání alkoholu, drog, ale i přejídání jako náhražka „lásky“. V této fázi se nejvíc rozmáhá jev beznaděje, pocitu, že všechno, co jste v tuto chvíli udělali, nemá smysl, a to, co uděláte, nic nezmění. Beznaděj bere člověku mnoho sil a energie, protože s námi svádí každý den zápas o vlastní důvod bytí.
5. Smíření (accceptance). Konečně v této fázi jsme ochotni připustit, že je konec, a uzavřít se sebou mír. Tato fáze nepřichází náhle, vybírá si svůj čas. Smíření taky neznamená, že se vám vrátí růžové brýle – jde o přijetí současného stavu a probouzení ochoty pomalu se posouvat dál. Někdy se předchozí čtyři fáze mohou vzájemně promíchat, někdy se budou některé opakovat, důležité ale je nevzdávat se, byť to někdy vypadá, že se smíření nikdy nedostaví.

Tento model není ideální, neříká, kdy se jednotlivé fáze dostaví, a vlastně nám ani mnoho nepoví o tom, jak se dostat dál. Říká se, že sama autorka nesla své umírání velmi těžce a poslední chvíle strávila ve vzteku a nepochopení. Její model nám ale může nabídnout vzácný nadhled, že to, čím si zrovna procházíme, není nic ojedinělého, že jsme v tom všichni už jednou byli a musíme si tím projít.

Někdy je důležité se umět v daném úseku zastavit a rozhlédnout se kolem sebe – vnímat, co všechno už máte za sebou.

Stejně jako Kübler‑Rossová apelovala na rodinné příslušníky umírajících, dávám i já apel na okolí osoby po rozchodu. Jsou to totiž právě ti nejbližší, kteří nám dokážou pomoct svoji podporou a nadhledem, svým posouváním a přijímaním našeho stavu. Na druhou stranu, právě proto, že v tom nikdy nejsme sami, máme zodpovědnost za to, jak se s danou situací srovnáme. Dlužíme našemu okolí to staré já, to krásné a živé já, které se netrápí a které se směje. Nepracujeme na tom jen pro sebe sama.

Smyslem tohoto textu není podat návod, jak se s rozchodem vyrovnat do sedmi dnů. Ani přinést „deset zaručených rad, jak se vykašlat na vašeho ex“. Vlastně spíš naopak – připusťte si, že vaše situace je náročná, a připusťte si, že na ni máte nárok. Stejně jako máte nárok na všechen čas, který se vám zdá potřebný. Nikdo nemůže lépe posoudit, kdy je vhodný čas na další krok, než vy sami. Ale vězte, že ať se vám to zdá sebevíc nepřekonatelné, tím lepší pocit budete mít, až to všechno zvládnete.

Být znovu šťastný

12. ledna 2023

Svoboda ve dvou (přednáška)

Alžběta Protivanská

Zkuste si hojení ran po rozchodu představit jako výšlap na nějakou pořádnou horu. Ze začátku možná ani nevidíme, kde je její vrchol a kolik času a námahy nám cesta nahoru vlastně zabere. První dny a týdny výšlapu jsou opravdu náročné, to, co se zdálo jako chvilková záležitost, se najednou táhne už druhý měsíc.

Někdy je důležité se umět v daném úseku zastavit a rozhlédnout se kolem sebe – vnímat, co všechno už máte za sebou, a těšit se z toho, jak krásný život vlastně je, i když nám do cesty staví takové překážky. Časem si možná uvědomíte, že se už nesoustředíte na cíl, ale užíváte si cestu nahoru. A v ten moment, zčistajasna, se vám to zjeví. Jste nahoře, dýcháte z plných plic, užíváte si ten krásný výhled, štiplavý vzduch na vašich tvářích a hlavně, hlavně tu svobodu.

Ostatně vím, o čem píšu, když popisuju svoje po‑rozchodové bloudění jako náročný výlet na horu. Zpětně dokážu pojmenovat všechny fáze, dokázal bych i určit, kdy se opakovaly a proč jsem se do nich zase vrátil. V těchto dnech uplyne významné tříleté „výročí“ té nemalé ztráty. A nebudu přehánět, když to v tuto chvíli s úsměvem na rtech nazvu peklem.

Uvědomil jsem si, jak strašně si vážím toho, že jsme se vůbec potkali, že si vážím toho, co máme za sebou a co jsme dokázali, a že právě proto tebe a sebe propouštím dál.

První rok jsem strávil v zoufalém sebe‑zapření a nebyl jsem schopný nadhledu. Až po několika pokusech se k sobě vrátit mi došlo, že už to není možné, že tenhle rozbitý hrneček už prostě neslepíme. Snažil jsem se dostat dál, snažil jsem poznávat nové a nové lidi. Občas to na kratší dobu vyšlo, ale nebyl jsem ochotný připustit sám pro sebe jednu důležitou věc – být znovu šťastný. A když jsem před necelým rokem začal docházet na terapii, začala tahle nepoložená otázka v mojí hlavě rezonovat víc a víc.

Poslední půlrok si užívám onen výhled a štiplavý vzduch. Občas se zpětně podívám na cestičku, kterou jsem sám vyšlapal, a naplní mě obrovský pocit vděčnosti, protože lepší školou jsem zatím neprošel. Určitě nastanou i momenty, kdy si vzpomenu na to, co bylo dřív, to je úplně normální, ale uvědomil jsem si, jak strašně si vážím toho, že jsme se vůbec potkali, že si vážím toho, co máme za sebou a co jsme dokázali, a že právě proto tebe a sebe propouštím dál. Buďme šťastní.

P.S.: Nakonec mi moje „budoucí psycho‑ego“ nedá a neodpustím si jednu radu na závěr: ať se nacházíte v jakémkoliv stavu a cítíte, že si nevíte rady, prosím, vyhledejte odbornou pomoc. Někdy je průvodce na naší cestě to nejvzácnější, co můžeme mít. Ostatně ani Edmund Hillary to nezvládl sám.

Více k tématu:
Kübler‑Ross, E. (1993). O smrti a umírání. (Vyd. 1, 251 s.) Turnov: Arica.
O'Rourke, Meghan. Finding a better way to grieve.