Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Roztáhnout znovu křídla

Vystoupit z vyhaslého vztahu chce odvahu. Zase jednou stojíme na začátku.

Ze seriálu: Zápisník Lukáše Šaňka

Lukáš Šaněk

Lukáš Šaněk

25. 1. 2016

Dokázal bych popsat okamžiky, které vedly k rozpadu našeho vztahu. Bohužel, když se nám dějí přímo před očima, neumíme je zachytit. Uvědomil jsem si hodnotu toho, co jsem ztratil, až v moment, kdy jsem to nemohl dostat zpět. A to bylo už moc pozdě.

Před více než dvěma lety jsem sdílel, jak obrátit truchlení z konce vztahu v náš prospěch a vidět v tom příležitost. Teď jsem zase na začátku. Sedím u stolu, v pozadí hraje klavír a já se koukám do spících Strašnic. Přišel jsem o vztah zrovna ve chvíli, kdy jsem se ho snažil nejvíc zachránit. Nechtěl jsem pravdu slyšet – nebo si ji jen nechtěl připustit? Proč bych v tom zůstával, kdyby to nemělo smysl?

„Protože se bojíš být sám,“ odpověděla mi klidně maminka. Byl to jeden z těch hovorů, kdy jsem se právě s něčím trápil. Nebo někdo trápil mě. Zdálo se to jako jednoduché vysvětlení, ale trvalo dlouho, než jsem si to byl schopen připustit. Ale pak jednou…

Hlava mi pulzovala vztekem. Cítil jsem horkou vodu rozlévající se po mém hrudníku, nemohl jsem dýchat. Krk se mi sevřel vztekem a mozek bojoval o kyslík. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, ale čím víc jsem se snažil uklidnit, tím víc jsem se rozčiloval. Mnohdy jediným řešením bylo odejít z bytu a vydat se k řece, poslouchat racky a snažit se agresi vydechnout z těla. Ne vždy to ale byl vztek, co mi trůnil na ramenou. Někdy to bylo zklamání, smutek, lítost, osamělost.

Zase jsem se musel učit poslouchat, že se mi něco daří a že moje práce má smysl.

Bylo by mylné myslet si, že celé dva a půl roku byly špatné. Naopak, zažívali jsme společně momenty bouřlivého smíchu, vzájemného lechtání v posteli až do vyčerpání sil, dlouhé procházky spojené s debatami a lamentováním. Snídaně v kavárnách, kde jsme spolu jen tiše seděli, četli si a prstem píchli tam, kde se měl druhý začíst.

Hezké momenty jsou ale ošidné v tom, že nás dokážou snadno oslepit. Je pak těžké uvědomit si, že cena, kterou platíme za tak vzácné štěstí, je prostě příliš vysoká.

Vztah, ve kterém není dobře

Ze začátku to vypadalo, že odlišné věci vytvářejí prostor pro vzájemnou inspiraci. Jiná kultura spolu s jazykovou bariérou k pohodě ale nepřispívala. Zápasil jsem s větrnými mlýny, den za dnem, s nadějí, že se třeba něco změní. Třeba se jeden večer nepohádáme, nebo že jednou přežijeme víkend v klidu. Naučil jsem se v této válečné zóně pohybovat s opatrností špióna a jen čekal, odkud přijde zásah tentokrát. A změna nepřicházela. Nepřicházela dlouho.

Co to znamená, když si představuji život bez svého partnera, a cítím při tom úlevu: Na konci lásky

Trpěl jsem bolestmi hlavy, nemohl dobře spát a ráno se probouzel jako praštěný palicí. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale něco ze mě vysávalo energii, bralo mi elán a kreativitu.

Pokrok přineslo nové zaměstnání, ve kterém jsem našel uplatnění a pozitivní reakce na svou práci. Zase jsem se musel učit poslouchat, že se mi něco daří a že moje práce má smysl. Chodil jsem domů s malým tajemstvím, do práce jsem se vracel jako do svatyně, kde je klid od pozemských problémů.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Jestli hlava nechtěla poslouchat srdce, tak tělo naslouchalo bedlivě. Ne nadarmo se říká, že při problémech ve vztahu přibíráme, abychom získali štít proti trápení. S patnácti kilogramy navíc jsem ze sebe udělal nepřitažlivého, udýchaného člověka s nepoužitelným šatníkem. Odcizil jsem se sobě, přestal jsem s tolik milovaným během, na plavání nezbývala energie.

Krok do neznáma

Jednoho večera jsem ale přinesl změnu já. Věděli jsme, že to musím udělat, že musím začít jednat. Musel jsem zrovna škrábat brambory, když ze mě vypadlo, že se musím odstěhovat. Na rozchod jsme kývli už dávno, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, asi proto, jak jsme byli zbabělí. „Asi to tak bude lepší, aspoň si nebudeme ubližovat,“ slyšel jsem slova, jak narážejí do mé hlavy. Ve vzduchu byla cítit úleva.

Jestli bych něco změnil? Ne. Jsem vděčný za zkušenosti, které mi život přináší. Jen je potřeba je respektovat a posouvat se díky nim vpřed. Někdy zůstáváme v soukolí zraňujících okolností jen proto, že situace vypadá beznadějně. Nebo proto, že nevidíme řešení. Možná ho nevnímáme teď, ale stačí chvíli naslouchat a objeví se.

Nezůstával bych ve vztahu, ve kterém bych neviděl jeho přínos. I v posledních chvílích tam byl.

A jak to udělat příště jinak, lépe? Kdo ví. Klíč v rukou nemám, rad pomálu. Naše vztahy jsou specifické a odlišné stejně jako my sami. Zjistil jsem ale, že strach z kroku do neznáma je mnohem více škodlivý než takový krok neudělat vůbec. A svoboda, kterou takovým krokem můžeme získat, ta zůstane jen nám.

A já stále sedím u stolu, klavír dohrál, v dálce svítá. Přicházejí změny, a byť teď nedokážu odhadnout, co přinesou, těším se na to, kam mě posunou. Cítím, jak moje srdce pookřívá. Cítím, jako by mi někdo uvolnil záda a já mohl zase roztáhnout křídla.

Často jsem slyšel, že jsem jen svázaný a že se nemůžu dostatečně radovat. Ale nezůstával bych ve vztahu, ve kterém bych neviděl jeho přínos. I v posledních chvílích tam byl. Ale stejně jako růže, i její krása má při neopatrnosti příliš velkou cenu.

Kdy v historii vztahu nastává bod, o kterém nelze říct nic jiného, než že je definitivním koncem: Kdy se smíme rozejít?

Diskuse 0