Psychoterapeut není plastický chirurg, který vám na požádání zvětší sebevědomí o dvě čísla. Není ani jasnovidcem, který vás prohlédne a navždy vás zbaví břemene rozhodování a zodpovědnosti. Co tedy můžeme od psychoterapie reálně očekávat a s čím je dobré počítat?
„Ty jdeš studovat psychologii? No to je výborné, to k tobě budeme chodit! Beztak se říká, že každý bude za chvíli potřebovat svého psychologa!“
Nadšené reakce mých známých v době, kdy jsem začal studovat psychologii, dávaly křídla mým iluzím o tom, že za těch pár let, než začnu pracovat ve vysněné oblasti psychoterapie, bude „chození k psychologovi“ běžnou záležitostí, lidé se nebudou stydět za to, že vyhledávají pomoc odborníka, a budou vědět, co mohou od psychoterapie čekat.
Nyní, když už nějaký ten rok jako psychoterapeut pracuji, tuto iluzi kvapem opouštím a říkám si, jak by bylo možné psychoterapii přiblížit lidem, kteří by o ni měli zájem, ale stydí se a potýkají se s nejistotou ohledně toho, co vlastně mohou od psychoterapie čekat a jaká očekávání se jim naopak nesplní. Doufám proto, že tento článek pomůže jejich nejistotu rozptýlit.
Jsem snad blázen, abych chodil k psychologovi?
Obava z reakcí okolí nebo z toho, že nejsem dostatečně zdravý/á a kompetentní řešit své problémy jsou nejčastější brzdou vyhledání psychoterapeutické pomoci. Je tedy chození na psychoterapii ostudou, nebo odvahou?
Záleží na tom, co si kdo pod pojmem psychoterapie představuje. Pro mě je to dobrodružná cesta k lepšímu porozumění sobě samému a tomu, co mé prožívání, myšlení a vztahy s ostatními lidmi ovlivňuje.
Někdy k psychoterapeutovi přicházejí lidé na pokraji sil, kteří si nevědí rady s intenzitou svých emocí a prožívají krajně vypjaté stavy. Zároveň se však na psychoterapeuta může obrátit i člověk, který se cítí docela „v pohodě“ a rád by se jen lépe poznal.
Úkolem psychoterapeuta je dobře vnímat, co dotyčný člověk potřebuje, a pomáhat mu v místech, kde klient tápe, neví si rady, nebo je prostě natolik zahlcen emocemi, že nevnímá na své cestě žádné ukazatele. Psychoterapie je cesta, po které může jít úplně každý.
Psychoterapeut jako plastický chirurg duše
„Dobrý den, mám malé sebevědomí. Můžete mi ho zvětšit?“ Tuto větu neřekl nikdo z mých klientů, ale mám za to, že ilustruje častou představu psychoterapeuta jako speciálního druhu plastického chirurga.
Za plastickým chirurgem přichází pacientka s konkrétní mírou prsou, s níž není spokojena, a požaduje upravit prsa na konkrétní míru, s níž spokojena bude. Stejně tak si můžeme myslet, že přijdeme‑ li s konkrétním problémem, psychoterapeut „něco udělá“, aby problém zmizel, nebo sebevědomí zvětšil ze stupně dva na stupeň čtyři.
V praxi to tak úplně nefunguje. Psychoterapie je proces, který vyžaduje spolupráci obou zúčastněných.
- Jeden z účastníků má k dispozici znalosti o obecných principech fungování lidské psychiky, zkušenosti s psychikou svých předchozích klientů, lidí ve svém okolí a se svou vlastní duší. O duši člověka, který za ním právě přišel, ale neví zatím vůbec nic.
- Druhý z účastníků možná nemá výše zmíněné znalosti a je často v zajetí silných emocí provázejících jeho potíže, ale je největším expertem na to, jak funguje ta jeho psychika, jeho konkrétní, originální a nezaměnitelná duše.
Vidíme tedy, že oba – jak psychoterapeut, tak klient – nemohou nic změnit bez vzájemné spolupráce, lépe řečeno bez vzájemného vztahu, ve kterém musí oba svoje světy a přemýšlení navzájem přiblížit.
V psychoterapii nemůžeme použít jednoduché, přímé a efektní řezy, zbavujících druhého člověka všech tíží a problémů. Naším pracovním nástrojem není skalpel, ale vztah mezi mnou a konkrétním člověkem, který zaklepal na dveře mé pracovny. Vztah mezi námi dvěma a jeho kvalita je tím pilířem, se kterým každá psychoterapie stojí a padá.
Vztah, vzájemná důvěra, porozumění, schopnost psychoterapeuta naslouchat klientově jazyku a psychoterapeutova schopnost přijímat klienta přesně takového, jaký je, a zároveň klientova schopnost vzít za řešení svých problémů zodpovědnost a schopnost otevřít druhému člověku své nitro je onou tajuplnou směsicí toho, co při psychoterapii funguje.
Šaman s křišťálovou koulí
- „Ty jsi psycholog? No tak to si musím dávat pozor, co před tebou řeknu!“
- „Tak už za vámi chodím dlouho, tak teď mi konečně můžete říct, co si o mně doopravdy myslíte.“
To jsou jedny z mnoha vět vykreslujících psychoterapeuta jako pána nad jakoukoli lidskou duší, který o vás ví všechno. A pokud se s ním nějakou dobu setkáváte a on vám to všechno ještě neřekl, je to proto, že to zamlčuje z nějakého tajemného důvodu, který on sám dobře zná. Takový psychoterapeut vás má prostě v hrsti.
Může být vlastně docela lákavé chodit k někomu, kdo vás má skrznaskrz prokouknutého. Takový člověk o vás ví všechno a taky ví lépe než vy sami, co je pro vás dobré – a proto vám poradí s jakýmkoli problémem, který vás trápí.
Lidská touha po bezpečí je nekonečná, a tak není divu, že často žízníme po všem, co nám takové bezpečí a jistoty nabízí – stesk po životě v totalitním režimu, který takové jistoty uměle vytvářel, touha poznat svou budoucnost z rukou různých kartářek a věštců, to vše vychází z této potřeby. Návštěva psychoterapeuta je variantou pro ty „racionálnější“, kteří kartářkám a věštcům nevěří, přesto by ale také rádi zažili ten pocit, že je tu někdo, kdo jim dá radu na každou svízel. A to je další z mýtů o psychoterapii.
Ve skutečnosti je psychoterapeut také jen obyčejný smrtelník, který rady z klobouku na požádání netahá. Kdyby to tak bylo, byla by psychoterapie možná nejvýnosnějším obchodem na světě a lidé by k psychoterapeutům podnikali výpravy jako do bájné delfské věštírny.
Psychoterapie, abych použil dřívější metaforu, je cestou, po které putují oba – jak klient, tak psychoterapeut. Psychoterapeut unavenému poutníkovi může pomáhat jako šerpa, který ví hodně o horském terénu a potenciálních nebezpečích v něm, může pomoci s vynesením nákladu v podobě těžkých emocí, může cestovatele povzbuzovat ve chvílích beznaděje… ale tu cestu musí ujít každý člověk sám.
Psychoterapeut také nemůže udílet jednoduché rady. Je to tak v pořádku. Bylo by to, jako by šerpa vynesl poutníka přes celou cestu na vlastních ramenou – poutník by v bezpečí přežil celou cestu, ale byl by od ní odtržen a vzdálen. Pokud jste někdy vylezli na nějaký kopec či horu, hodně jste se při tom nadřeli a na vrcholku se pak kochali výhledem, víte, o čem mluvím, když řeknu, že ujít cestu i při velkých útrapách je úplně jiný pocit, než se nechat vynést.
Člověk tak prožije pocit plnosti a uspokojení, že to bylo těžké, ale zvládl to sám. Při příštím těžkém období už bude vědět, že v sobě má kapacity to zvládnout, protože už to jednou dokázal. Zatímco člověk, který byl vynesen, při pohledu na nejbližší další kopec znejistí a bude se ohlížet po šerpovi znovu a znovu, až pro něj bude na cestě zcela nepostradatelný při jakékoli nerovnosti.
Využívejte celý web.
PředplatnéUkázali jsme si a vysvětlili některé mýty, mýlky a stereotypy, které o psychoterapii a psychoterapeutech panují. Doufám, že vás předchozí čtení naladilo k tomu, abyste i nadále chtěli na této dobrodružné cestě porozumění lidské duši pokračovat.
Čtěte dál: Komu svěřit svoji duši
