Když nám někdo padne do oka, pocítíme motýly v břiše a brzy je jasné, že nám něco leží na srdci. Co na srdci, to na jazyku, ovšem jen do chvíle, než máme protějšku plné zuby. To nám spadne kámen ze srdce, když dotyčný sejde z očí (sejde z mysli), protože co oči nevidí, to srdce nebolí.

Hovorové obraty, co s nimi? Jazykovědci George Lakoff a Mark Johnson se domnívají, že způsob, jakým mluvíme o světě, přímo souvisí s mentálními kategoriemi. V řeči se odráží fungování naší mysli.

Jak tedy podle kognitivních lingvistů naše mysl funguje? Na principu metaforického přenášení významu: znalost konkrétních a hmatatelných jevů pomáhá orientovat se v abstraktnějších a komplikovanějších záležitostech včetně těch citových.

Zkušenost stovek generací, vtělená do jazyka, nám říká, že oči jsou nádoby emocí (máme v nich radost, smutek i něhu – ne náhodou nám sympaťáci padají právě do oka) nebo že život je cesta, která má svůj začátek, peripetie a cíl.

Podle Lakoffa nejde o nahodilé slovní hříčky, ale o mnohonásobnou síť analogií, která se ustavuje kolem obtížně uchopitelných pojmů na základě společných významových rysů.

Například ve složitých teoretických konceptech se vyznáme díky nevysloveným předpokladům, že teorie jsou

• budovy (mají základy, pilíře, stabilitu, zastřešení)
• živé bytosti (otec kvantové mechaniky, zrod teorie relativity)
• rostliny (myšlenka se dočkala plného rozkvětu či přinesla plody)
• zboží (bezcenná myšlenka)
• ostré nástroje (pronikavý koncept)

Nebo takový hněv – ten si napříč jazyky a kulturami my lidé představujeme jako množství hmoty, která se vyznačuje barvou, teplotou, žárem, tlakem a třasem. Když náš hněv roste, dostáváme se do varu, vzteky zrudneme a můžeme vybuchnout.

Člověče, zas to na mě padá

Inspirována Lakoffem a Johnsonem jsem se rozhodla prozkoumat, jakým způsobem máme ve zvyku hovořit o různých psychických nesnázích a co to asi vypovídá o našem vnímání těchto stavů.

Úzkosti, chmury nebo sklíčenost na nás obvykle padají či nás přímo přepadávají. A my trpíme – nespavostí, depresí či nejrůznějšími syndromy.

Vypadá to tedy, jako by tyto potíže byly něčím, co má samostatnou existenci mimo nás, co k nám může přijít, přemoci nás, ztrpčovat nám život.

Jinou taktiku představuje snaha návštěvníky, byť nezvané a nevítané, přijmout. Přijetí je jako první krok ke změně současnými psychoterapeuty doporučováno často – a stejně často je mylně chápáno (třeba já jsem se nějaký čas domnívala, že přijmout něco znamená tvářit se, jako by to neexistovalo).

Jsme‑li plní představy boje kdo s koho, jeví se nám přijetí jako rezignace, jako stav, kdy se dobrovolně poddám a nechám se přemoci. Nemůže to být jinak? Co když koncept přijetí prostě jen odmítá vidět problém jako něco vůči nám vnějšího?

Paradoxně znějící návrh přijmout své trápení může docela obyčejně znamenat: akceptuj své pocity jako svou součást. Měnit můžeme ostatně jen to, co spadá do naší kompetence, a to naši nepřátelé či protivníci rozhodně nejsou.

V naší moci

U různých náhlých událostí se doporučuje vyrovnat se s nimi. Vyrovnat – jako bychom měli dvě nádoby, v nichž je různá hladina. Nebo jako bychom vyrovnávali účet či dluh.

Vyrovnání je aktivní přístup, kdy využiju nastalých okolností k nalezení kompromisu, rovnováhy. Proměňuji a sama se měním. Vyrovnat se s něčím neznamená trpně se přizpůsobit, ale spíš dorůst novým požadavkům.

Neváháme strávit desítky minut hledáním toho nejpřiléhavějšího vyjádření svých pocitů, jako bychom věděli, že vyslovením pravého jména můžeme zkrotit lecjakou původně nepřátelskou sílu.

Jednou z nejsilnějších lidských potřeb je svoje prožitky pochopit. Toto sloveso má společný základ se slovy jako uchopit, chopit se něčeho. To, co dokážeme pochopit, máme ve své moci.

Nástrojem této moci je správné označení, správné jméno. Neváháme strávit desítky minut hledáním toho nejpřiléhavějšího vyjádření svých pocitů, jako bychom věděli, že vyslovením pravého jména můžeme zkrotit lecjakou původně nepřátelskou sílu.

Slova mají v péči o duši výsadní postavení a jsou zdaleka nejčastějším prostředkem psychoterapie. Vyplatí se přemýšlet, co pro nás doopravdy znamenají. Co si napíšeme na recept.

Literatura:

• Lakoff, George – Johnson, Mark. Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2002.
• Lakoff, George. Ženy, oheň a nebezpečné věci: co kategorie vypovídají o naší mysli. Praha: Triáda, 2006.