Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Co poradit dceři před svatbou

Dnes je to její chvíle, a tak mlčím. Všem nabízím pro zamyšlení svůj malý příběh o třech otázkách.

Lenka Nováková

Lenka Nováková

21. 9. 2012

Když se moje maminka (78) dozvěděla, že na svatbu její vnučky je pozváno 80 lidí, spontánně prohlásila: „Že za ty peníze raději někam nejede?“ Dcera si nenechala poradit a nikam nejela. Podle očekávání. Přiznám se, že dnes jsem jí za to vděčná. Pochopila jsem totiž, že svatební obřad je slavnost nejen pro snoubence, ale znamená i obřadné loučení rodičů se svou dcerou.

Začátky tohoto loučení sahají až do doby, kdy jako malá poprvé utekla na pískoviště (z bezpečí rodiny za neznámými dětmi), a právě dnes v její velký den vrcholí. Možná bych měla naposledy vyslovit pár maminkovských rad?

Neexistuje jiná rozumná forma výchovy než být příkladem – nelze-li jinak, tedy odstrašujícím. Albert Einstein

Proto mlčím. Dnes to není moje, ale její chvíle. Vlastní zkušenost je nepřenosná, a tak své dceři i všem dalším poutníkům, kteří se ruku v ruce v dešti rýže vydávají vstříc šťastné budoucnosti, vlastně i všem dvojicím, které si odemykají svůj domov stejným klíčem, nabízím svůj docela malý příběh o třech otázkách.

Kdo jsi?

Pokud chci vydržet s někým jiným, musím umět žít především sama se sebou. Kdo jsem? Co od svého života očekávám? Co jsem schopna obětovat a čeho se nikdy nechci vzdát? I když odpověď na jazyk sama naskakuje, v časech těžkých, když nevím, kudy kam, se mi osvědčilo ptát se sama sebe znovu a znovu. S každou myšlenkou, kterou mě moje intuice vede přijmout anebo odmítnout, se totiž mění moje hodnoty.

Moje rozhodování začalo už v dětství:

  • Čtení ano
  • útěky z domova ne
  • důvěřovat rodičům ano
  • lhát ne
  • sobectví ano
  • vzpírat se rodičům ne
  • chlapci ano
  • vzpírat se rodičům ano
  • samostatné bydlení ne
  • práce ano
  • přijímat rady rodičů ne
  • opustit rodiče ano
  • opustit manžela ne
  • mít děti ano.

Každý den a s každým ano a ne jsem jiná, než jsem byla včera.

Vzpomínám si, jak jsem trpěla mateřskou soutěživostí. Chtěla jsem být nejlepší matkou, což se v době nedostatku poznalo tak (jak jsem si myslela), že moje děti budou nejlépe oblečené. Čtení před spaním jsem občas šidila pohádkami z gramofonových desek, po nocích obkreslovala střihy z Burdy, ráno jsem vstávala nevyspalá, a když si to tak zpětně vybavuji, asi i netrpělivá a podrážděná.

Když mě oslepí emoční bouře a zapomenu, že můj manžel je jiný než já, naivně znovu a znovu očekávám, že se konečně změní. On zase předpokládá, že už jsem si konečně zvykla.

A kdeže jsou ty oblečky? Vítr je odvál a zůstaly dvě dospělé děti, co na duši nosí nějaký ten šrám nepochopení. Věřte, že jsem tenkrát dělala to nejlepší, co jsem pokládala za správné. Až teď vidím, že moje počínání pod heslem vše pro děti mělo v sobě skrytou mou vlastní potřebu se realizovat, mé vlastní sobectví. A jestli bych to teď udělala jinak? Těším se, že moje chvíle ještě přijde. Ne nadarmo se říká, že babičky svá vnoučátka rozmazlují.

Co víš o člověku, kterého sis vybrala?

Není třeba jmenovat všechny jeho vlastnosti, je důležité si zapamatovat jediné. On je odlišný.

Když mě oslepí emoční bouře a zapomenu, že můj manžel je jiný než já, naivně znovu a znovu očekávám, že se konečně změní. Že už nebude všechno nechávat na poslední chvíli anebo že je schopen splnit slib, že je to naposled. On zase předpokládá, že už jsem si konečně zvykla, protože přece je ještě spousta času.

Otázka, kdo bude chodit s košem, vypadá banální. Po třiceti letech manželství můžu potvrdit, že je nejtěžší.

Nikdy to tak nebude. I já jsem jiná. Celý život se učím tolerovat, že všichni jsou odlišní. Můj bratr, moji rodiče, moje nejlepší kamarádka a dokonce i moje děti. Člověk, se kterým sdílím stůl a lože, má jinou tvář, jiné povahové rysy a jiná tajemství, protože když byl malý, slýchával jiné pohádky.

Proto neumím odpovědět, kdo je ten člověk, kterého jsem si vybrala. Vím o něm, že je dobrý a že je jiný než já. A tak mi zbývá jediné. Znovu a znovu zkoumat svoji toleranci k jeho jinakosti. Zní to jednoduše, ale naučit se to je ještě těžší, než najít sama sebe.

Kdo z vás bude chodit s košem?

Třetí otázka vypadá banální. Po třiceti letech manželství můžu potvrdit, že je nejtěžší. Znamená to rozmyslet si, jakým způsobem chci dohromady s člověkem, který je jiný než já, žít svůj život. Tím nemyslím excelovou tabulku, kdy si koupíme auto, kdy pojedeme do Chorvatska nebo kdy si pořídíme miminko.

Důležité je hledat názorovou shodu: co obětujeme ze svého singl života, abychom jiné věci mohli dělat společně? Jak budeme hospodařit s penězi a kde bychom spolu chtěli být třeba za deset let? A třeba taky kdo bude chodit s košem, protože v čase krizí i na takových maličkostech hodně záleží.

Shodnout se, kam chtějí dva odlišní lidé společně dojít, je těžké. Jsou k tomu zapotřebí minimálně dvě dovednosti. Pečlivé formulování vlastních přání, pocitů a třeba i obav, a aktivní naslouchání tomu druhému.

Nikdy nepředpokládej, že tvá žena umí číst tvé myšlenky, že chápe, kdo jsi, nebo že ví, co si myslíš a jak se cítíš. Tohle předpokládat znamená říkat si o nesmírnou bolest. Richard Bach

Často se setkávám s monology jednotlivých párů, které si sice tolerují svoje zájmy, ale žijí jen vedle sebe. Jeden druhého neslyší. Dokonce jsem zaslechla, jak jeden pán říká své ženě: „Mluv na mě, až budeš mít pro mě něco, co ještě nevím!“ Podle všeho byl na sebe přitom pyšný.

Z vlastní zkušenosti člověka, který se stále pokouší o svůj rozvoj, můžu potvrdit, že naučit se naslouchat je umění a že v párovém soužití trvá láska tak dlouho, dokud se oba partneři zajímají, co si myslí ten druhý. Skutečné manželství nejsou dva lidé, kteří se ženou na most přes rozbouřené vody v záplavě rýže a stuh, ale je to objev, ke kterému dojdou až po dlouhé době. Najednou totiž zjistí, ten most spolu staví vlastníma rukama.

Ďáblův úpis a co z toho vyplývá

Využívejte celý web.

Předplatné

Žijeme ve světě, kdy se na nás z médií valí, že štěstí znamená materiální blahobyt. Ovšem krátkodobé uspokojení z toho, co všechno mám, anebo co už jsem dokázal/a, nemusí přinášet dlouhodobé štěstí. V každé pohádce je úmluva se Satanem vždycky stejná. Poskytnu ti krátkodobé potěšení výměnou život v pekle nebo za dlouhodobé strádání. Taková jednoduchá rovnice. Děti dobře ví, že to není příliš dobrý obchod. A dospělí?

Když je na jedné planetě tolik odlišných lidí s tak širokým spektrem myšlení, dá se očekávat spousta komplikací. A jestli by mě bavilo, kdybych věděla, jak se den po dni bude odvíjet můj život? Jak to všechno dopadne? A žila bych v takovém světě rok, dva, deset? A vás by to bavilo?

Diskuse 0