Způsob, jakým mladí tráví většinu volného času, může v budoucnu ovlivnit jejich sociální a komunikační schopnosti. Vysvětlování a napomínání jen prohlubuje propast mezi rodiči a dětmi. Co tedy mohou tátové a mámy pro budoucnost svých potomků udělat?
„Už mi to jde na nervy!“ Hedvika kouří rychlými tahy a ruka se jí třese. „Přijde si, kdy chce, slova nepromluví a okamžitě se zavírá do svého pokoje. A když se zeptám, co bylo ve škole, něco na půl huby utrousí, ani mu pořádně nerozumím, a zmizí. Co tam pořád dělá? Já vím, co tam dělá! Sedí u počítače a zírá do něj. Ani s námi nevečeří, že si to prý sní u sebe. Je tam jak v dobrovolném vězení. To já v jeho věku jsem se snažila být pořád někde venku s holkama a klukama. Hráli jsme v parku na kytary nebo jsme jen tak klábosili. Moc ráda na to vzpomínám. A on zatím…“
Původně se Hedvika přišla poradit, co si má počít s údajně nevhodným chováním svého dospívajícího syna, ale teď to vypadá, že si potřebuje spíš ulevit. Slova se z ní valí jako voda při povodni, je čím dál víc rozčilená a roztěkaná. Raději odvedu řeč jinam. Debata o holčičích tématech jí evidentně zvedla náladu. Pro tentokrát.
„Stěžovala si na mě, že jo? To teď máma dělá pořád, přitom vůbec nemá na co. Do školy chodím a po nocích se netoulám. Teto, nemůžeš jí to nějak vysvětlit? Aspoň kdyby se mě pořád tak nevyptávala. Zajímají ji jen moje výsledky ve škole. Nic víc. A že prý nechodím ven někam s kamarádama. Ona vůbec nechce slyšet, že mám z Facebooku mnohem víc informací o svých kamarádech a oni o mně, než kdybych je celé dny soustavně obíhal. Doba se prostě změnila a máma to nějak nechce pochopit.“
Mám proti sobě dva mně blízké lidi, kteří očekávají, že něco udělám. Oba chtějí, abych toho druhého změnila k požadovanému obrazu.
Změnit můžeme jen sami sebe
Michala znám už od dětství a jeho důvěra mě potěšila, ale také zavázala. Vlastně když si tak vzpomínám, také jsem víc prozradila sousedce pod námi, než své mamce. Sousedka se totiž nevyptávala, ale poslouchala (někdy možná i s úžasem). Nehodnotila, ale naopak byla plna účasti. A to jsem přesně potřebovala.
Takže mám proti sobě dva mně blízké lidi, kteří očekávají, že něco udělám. Dobrá rada je těžká a pro přátele ještě těžší. Můžu vyslovit jen svůj poctivý názor, ale to se uleví jen mně. Odškrtnu si, že jsem splnila úkol a navrhla řešení jejich problému. Nic víc.
Radu po mně vlastně ani nechtějí, chtějí, abych toho druhého změnila k požadovanému obrazu. Těžko jim teď můžu vysvětlovat, že můžeme měnit každý jen sám sebe.
Proto jsem si vybrala jinou možnost: odkázat je oba na nezávislý zdroj informací, co se v mozku dospívajících děje. Nové poznatky neurověd v této oblasti velmi výstižně shrnula Sarah Blakemoreová ve své práci The Social Brain in Adolescence. Mozek se podle ní v dospělosti mění, rozvíjí se jeho sociální funkce, kterou vědci zahrnuli pod pojem „sociální mozek“.
Slova? Jen okrajový zdroj informací o druhých…
Sociální mozek ve skutečnosti neznamená určitou definovanou část mozku, ale vzájemné sesíťování jednotlivých částí mozku, které využíváme k porozumění ostatním (vyhodnocování jejich psychického rozpoložení z výrazu tváře, gest a celkové řeči těla, vytvářením předpokladů, co si ostatní myslí nebo cítí, co hodlají udělat a jak je třeba se s nimi domlouvat). Tedy vyhodnocováním VIDITELNÉHO a SLYŠITELNÉHO chování ostatních.
Rozeznávání mimiky, řeči těla a tónu hlasu jsme se intuitivně naučili už jako batolata a tuto dovednost kultivujeme i v dospělosti. Co se v ostatních odehrává, vyhodnocujeme z 55 procent z jejich řeči těla, z 38 procent z tónu hlasu a jen 7 procent informací získáváme ze slov, pokud je opravdu posloucháme a nebo pozorně přečteme.
Po pubertě a během adolescence se zvyšuje výskyt depresí, úzkostí a duševních poruch, objevují se poruchy v přijímání jídla a užívání různých látek měnících stavy vědomí.
Podle Blakemore by měli být adolescenti v porovnání s dětstvím více společenští. Vzájemné vztahy mezi vrstevníky se pro ně stávají stále důležitější a jsou mnohem citlivější na přijetí či vyloučení z kolektivu. A právě rozvoj sociálního mozku je jednou z mnoha příčin, které mají vliv na chování dospívajících.
Dospívání je zároveň období zvyšujícího se tempa antisociálního a rizikového chování a mentálních onemocnění. Po pubertě a během adolescence se zvyšuje výskyt depresí, úzkostí a duševních poruch, objevují se poruchy v přijímání jídla a užívání různých látek měnících stavy vědomí. Tento abnormální vývoj může být geneticky určen, ale je evidentní, že jej velkou měrou ovlivňuje i vnější prostředí, mezi které rozhodně patří vztahy v rodině a ve škole.
Záměrně píšu VZTAHY, protože vztahy nevznikají jen výměnou informací (a vzájemná výměna slov tvoří méně než jednu desetinu), ale právě dovedností ve vyhodnocování chování ostatních a vzájemným porozuměním.
Období dospívání má podle neurovědců velký vliv nejen na prožívání adolescence tady a teď, ale i na kvalitu života potom, v dospělosti.
Zkusme jim naslouchat
Jak tedy rozvoj mozku ovlivňuje okolní prostředí? To byla jedna ze základních otázek, jimiž se Sarah Blakemoreová zabývala. Pokusy na krysách ukázaly, že pokud mladé krysy vyrůstaly v kolektivu v prostředí bohatém na podněty měly vyšší synaptickou hustotu ve vizuálním kortexu. Jinými slovy, měly víc sesíťovaný sociální mozek než krysy, které dospívaly v prostředí chudém na podněty.
(Synapse je spojení dvou neuronů (nebo smyslové buňky a neuronu), sloužící k předávání vzruchů. V dnešní době je považována za „jednotku“ aktivity mozku namísto neuronu.)
Využívejte celý web.
PředplatnéObdobí dospívání má tedy podle neurovědců velký vliv nejen na prožívání adolescence TADY a TEĎ, ale i na kvalitu života POTOM, v dospělosti.
To, že se naši už skoro dospělí miláčkové zavírají ve svých pokojích, může mít nějaký závažný důvod, pocházející právě z vnějšího prostředí.
Na nás rodičích leží rozhodnutí, zda je v tom necháme podle zásady „co tě neporazí, to tě posílí“, nebo jestli rozvoj sociální dovednosti jejich mozku podpoříme. Třeba tím, že jim budeme příkladem. Přestaneme se vyptávat na to, co NÁS zajímá, a začneme naslouchat, co JE trápí.
