Na popovídání s profesionální koučkou Ivetou Clarke jsem byla velmi zvědavá. Sama, dobrovolně a se záviděníhodnou energií na podzim loňského roku iniciovala projekt koučování ve školách s příhodným názvem Ježek v kleci. Podařilo se jí nadchnout početnou skupinu koučů včetně mě – dobrovolně a ve svém volném čase jsme se ochotně vrhli do práce. O průběhu celého projektu mám informací dost, ale vlastně nevím nic o úplném začátku: jak se z nápadu v hlavě realizuje sen, bez vnějších zdrojů a finančně silného partnera? Proto dnes otevřeme velké téma o tom, jak osobně přispět ke zlepšení tohoto světa.
Jak se vlastně zrodila myšlenka koučovat děti?
Koučování jako takové vždy zprostředkuje zážitek osobní svobody a pocitu, že všechno je možné, že si člověk nejen může nahlas uvědomit, o čem sní, ale že si i ujasní, co k uskutečnění takového snu vlastně potřebuje. To se stalo i mně. Můj sen se týkal nějaké významné věci: chci prostě mít pozitivní vliv na vývoj tohoto světa a společnosti, ve které žijeme a jejíž historii teď tvoříme.
Sny máme všichni. Proč jich většinu nikdy nezrealizujeme? Jak jste se svým snem pracovala, že se nakonec stal skutečností?
Základem je nezaleknout se velikosti takového snu a věřit, že do každého cíle se dojde postupnými kroky. Já se začala ptát sama sebe: Co volá po změně? Kde je pro mě k takové změně příležitost? Co v tom mohu udělat já osobně, se svými prostředky, zkušeností, vlastnostmi? Odtud už vše vedlo k odpovědi: Co kdyby taková změna spočívala v tom, jak se jako rodiče a dospělí vztahujeme k našim dětem, jak naše děti učíme, jak se vztahovat ke světu? Co kdyby podstatou takového „vztahování“ byla místo plnění očekávání druhých čirá osobní zodpovědnost za sebe a za to, jak jsem schopen reagovat na druhé a na situace, které mě potkávají? Odtud už bylo blízko k nápadu koučovat děti, jejich rodiče a jejich učitele.
Od uskutečnění snu nás většinou odradí překážky, které se zdají nepřekonatelné. Nakonec sami sebe přesvědčíme, že by to byla ztráta času a energie. Jak jste tyhle obavy překonala?
O všem jsem poctivě přemýšlela několik měsíců. Zdálo se to na první pohled jako příliš veliké sousto: Jak přesvědčit ty správné lidi? Kdo vlastně ti správní lidé jsou? Kde získat peníze a podporu? Jak do toho celého systému výchovy vlastně vstoupit? Člověk se zamotá do plánů a do definice všech možných překážek. Pak jsem si v jednom bodě uvědomila: Co je pro mě důležitější? Jen snít, nebo něco udělat, jedno co, hlavně, když jdu „tím mým“ směrem? Prostě začít po malých krocích.
Definovala jsem si skupinu a napsala mail – hledám spojence pro tuto myšlenku, koho z vás to zajímá, přijďte. A oni přišli.
Začít po malých krocích – co to pro vás konkrétně znamenalo? Jaký byl ten úplně první krok?
Začala jsem definicí mého světa. Koho v něm znám, kdo už v tom systému je. Šla jsem sama do několika škol, kde jsem znala ředitele nebo výchovné poradce. Představila jim, co umím. Pracovala jsem s několika třídními kolektivy, kamarády mého syna, učitelskými sbory. Mluvila jsem o svém nápadu s mými klienty, kteří jsou také rodiči. Sbírala jsem zkušenosti, nic oficiálního. Ty první zkušenosti mi ale potvrdily, že jsem na stopě něčemu zajímavému: že nejen já chci, aby naše děti a vnoučata vyrůstaly v jiné společnosti, že kolem mě je víc lidí, kteří přemýšlejí stejně. Rozhodla jsem se tedy hledat spojence.
Vyslovila jste klíčová slova: rozhodla jsem se. To se dobře říká, ale veřejně vyhlásit „Rozhodla jsem se, že změním svět, aby se v něm našim dětem a našim vnukům lépe žilo, kdo jde se mnou?“ není stejné jako vybrat si nahlas řízek v restauraci. Nebála jste se, že se vám ostatní můžou i smát? Vyslovit nahlas své nejniternější myšlenky s rizikem, že je publikum nepřijme, vyžaduje velkou odvahu a málokdo to dokáže. Kde jste nabrala sílu k přesvědčování ostatních?
Vždycky jsem si znovu připomněla svůj sen o lepším světě a uvěřila jsem, že je v něm spousta energie a zadostiučinění a možnosti propojení pro víc lidí. Uvědomovala jsem si, že to nechci a nemůžu dělat sama. Proč jen já jediná? Věřila jsem, že myšlenka má potenciál strhnout další lidi.
Dobře, věřila jste ve svou myšlenku, ale co dál? Co jste musela udělat, abyste ji postrčila správným směrem?
Musela jsem si položit konkrétní otázku, kde najdu ty lidi, které hledám. Jak budu vědět, že oni o to také stojí? Jedině tak, že se jich zeptám. Jak říká klasik, nejdřív jsem se zamyslela, „kde se pasou ty krávy, které potřebuji do svého stáda“. Definovala jsem si skupinu a napsala mail – hledám spojence pro tuto myšlenku, koho z vás to zajímá, přijďte. A oni přišli. Skupina lidí, kteří najednou zjistili, že usilují o totéž, a navíc že mají podobné prostředky, zkušenosti a možnosti jako já. A že v té větší skupině ten elán a nadšení sílí, živí se a roste.
Ať je myšlenka sebevětší, každý si ji musí zpracovat podle sebe, najít v ní své místo a své poslání. Musela jsem pochopit, že aby všichni v projektu zůstali, musíme se všichni slyšet a respektovat.
Máte tedy stádečko pohromadě, ale jsme lidi, silné individuality s vlastními představami. Když se podívám do naší skupiny, platí beze zbytku, že co člověk, to jiný názor. Sjednotit takovou skupinu vyžaduje pevnou ruku a silnou náturu. Často se sama sebe ptám, jestli jste použila nějaké tajné triky nebo jakými kouzly jste nás očarovala, že jsme za vámi tak nadšeně šli?
Je to vážně o tom, jak moc svému snu člověk věří, jak je přesvědčený, že to, co dělá nebo chce dělat, je dobré. Ať je myšlenka sebevětší, každý si ji musí zpracovat podle sebe, najít v ní své místo a své poslání. Musela jsem pochopit, že aby všichni v projektu zůstali, musíme se všichni slyšet a respektovat. Že každý má právo své myšlenky vyslovit a ostatní je nesmí vyloučit či odmítat, ale pečlivě vážit jejich přínos. Mé dosavadní zkušenosti, ač byly relevantní, byly totiž nepřenosné. Museli jsme si vytvořit svoji vlastní, kolektivní zkušenost.
Naši práci hodnotí sami studenti prostřednictvím dotazníků. Mají příležitost se vyjádřit anonymně a vlastně oni sami svými odpověďmi rozhodnou, zda má tato iniciativa smysl.
Kolikrát jsme se vlastně společně sešli, než jsme s projektem Ježek v kleci navštívili první školu? Máte to spočítané?
Vím to docela přesně. Vývoj našich schůzek měl zajímavý průběh. Sešli jsme se celkem čtyřikrát, diskutovali jsme mezi sebou, povídali si se zástupci učitelů i s některými rodiči, vyptávali jsme se svých dětí. Snažili jsme se oslovit všechny, kterých se to týká. Myšlenka, kterou jsem vypustila do světa, si začala žít svým osudem. Pro každého ze skupiny měla jinou barvu a bylo třeba najít společná slova. Při čtvrtém setkání jsme pochopili, že je na čase přestat slaďovat a začít něco dělat. Rozhodli jsme se, že společnou interpretaci NAŠÍ společné myšlenky musíme v určitém bodě považovat za hotovou.
Koučování studentů ve školách je krásná myšlenka, ale jak se dozvíme, zda skutečně přispíváme ke zlepšení našeho světa? Jestli má koučování studentů ve školách smysl?
To je důležitá otázka a často byla předmětem našich diskusí. Je třeba říci, že zlepšení našeho světa vidíme ve zkvalitnění vzájemných lidských vztahů a v tom, jak jsme schopni za ně jako jednotlivci brát odpovědnost. Tohle chceme vnést do škol. Zda to tak opravdu je, bychom rádi ověřili v pilotním projektu ve čtyřech pražských gymnáziích. Proto jsme si pozvali ke spolupráci socioložku, aby výsledky naší práce kvalifikovaně změřila. Naši práci hodnotí sami studenti prostřednictvím dotazníků. Mají příležitost se vyjádřit anonymně a vlastně oni sami svými odpověďmi rozhodnou, zda má tato iniciativa smysl, jak jim pomáhá a jestli ji máme rozšiřovat po celé republice.
Proč se projekt jmenuje Ježek v kleci?
Ježek v kleci je v Čechách symbol tajemství, je to hlavolam, něco, co vypadá zdánlivě neuskutečnitelně. A pak se stačí jenom soustředit na tu zatracenou ostnatou věcičku, stačí chtít změnit její polohu, a ono to jde.
Poděkovala jsem za rozhovor a když jsem odcházela, možná jsem i trochu poletovala. Ivetu znám rok, ale přesto mě její přítomnost znovu a znovu nabíjí. A tak věřím, že i já jsem se dobře rozhodla, když jsem své kroky přidala k těm jejím.
