31. 1. 2023
Běhám. Po konzultacích, po přednáškách, po náročných situacích. Po probdělých nocích. Po setkáních, ze kterých mám plnou hlavu myšlenek. Běh je moje superzbraň proti všemu. Dává mi nadhled, možnost odstoupit, srovnat si myšlenky. Stejně tak je pro mě i chemickou drogou. Zbožňuji ten pohyb, čerstvý vzduch, svobodu, volnost, lehkost. Běh mi dává radost i sílu poprat se s čímkoliv, co mi do života přišlo. Nebo alespoň donedávna dával.
Před pár měsíci moje tělo, moje koleno, běh jako zvládací strategii odmítlo. Tohle už je vážně moc. Takhle dál nemůžu. Na běh ti kašlu… To mi vzkázalo moje tělo. Únavou praskl meniskus – velmi komplikovaně. Dle ortopeda: „Častý úraz u vrcholových sportovců. Prostě to nevydrží ten zápřah.“ Moje koleno muselo unést všechny překážky, které mě v posledních patnácti letech potkaly, a že jich nebylo málo. Mé mysli to fungovalo, tělo ale protestovalo už dlouho. Jenže dokud nezačalo křičet, nechtěla jsem poslouchat.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné