Epidemie covidu se nám vymyká z rukou. Sledujeme však nejen ji, ale i epidemii názorů na epidemii. A ty mohou mít na počet obětí nakonec stejný, ne‑li větší vliv než virus samotný. Protože se ukazuje, že hlasujeme v tradici starého dobrého „not in my backyard“. Hlavně ne na mém dvorku, jinak si to řešte kdekoli.

Na bezprostředním dvorku našich životů je zatím víceméně bezpečno. Mnoho z těch, kdo covid chytili, ho prodělali s mírným průběhem. Přestali jsme se ho bát a o to více si myslíme, že se jedná o chřipečku. Takže opatření mířící i na náš milovaný dvorek vnímáme jako nerozumná a zbytečná: Omezí prolézačky, sušení prádla, tréninky. Proč? Ukažte mi ten důvod! Ukažte mi data!

Naše psychicky opevněné dvorky stále iluzorně září štěstím. Nechodíme se na JIP dívat na umírající pacienty. Smrt jsme dávno společensky i psychologicky vytěsnili, izolovali jsme ji do vymezených prostor, přenechali ji profesionálům a institucím, které sídlí na nám neznámém místě, bezpečně mimo naši zahrádku. Smrt je pro nás jen stoupající čára grafu na internetu. Věnovat se jí více nehodláme, protože pohodlné prolézačky na vlastním dvorečku nás lákají více. Hlavně, aby nám je nikdo nezakazoval.

Než přijdou špatné zprávy ze sousedních dvorků

Nepíše se mi o tom snadno. Ale bohužel se domnívám, že dokud se lidé nesetkají s těžkým průběhem a fatálními případy covidu ve svých širších rodinách, u známých svých známých, pokud na covid nezemře několik oblíbených celebrit, nebudou ochotni uvědomit si bezprostřední nebezpečí, které nemoc představuje.

Žijeme v době, kdy jsme natolik zahlcení – informacemi, úkoly, vlastními starostmi – že už nás zastaví jen bezprostřední otřes nebo silný mediální obraz. Nic jiného, zdá se, nedokáže pohnout neochotou základně pochopit, o co se zde vlastně jedná a co je tu v sázce.

O covidu hlasujeme nohama

I v případě covidu lidé hlasují především nohama. Tohoto úsloví se často používá v byznysu: Zákazník vám může v marketingových průzkumech navykládat cokoli, nakonec je ale důležité, zda k vám pro zboží přijde, nebo zda půjde ke konkurenci. Hlasuje nohama.

V covidové epidemii platí totéž. V principu o ní nerozhodují nařízení vlády. Rozhodují o ní lidé. Hlasují o jejím průběhu tím, kam jdou nebo nejdou, s kým se tam sejdou nebo nesejdou a jak se u toho chovají. Je to opravdu takhle jednoduché.

Za bagatelizací není rozumový deficit, ale deficit hodnotový a emoční

Nevěřím už dokonce, že příčinou neschopnosti pochopit rizika současné situace u většiny odpůrců covidových opatření je omezená intelektová úroveň či nedostatečné vzdělání o biologických, statistických či epidemiologických principech. Neschopnost (spíše neochota) pochopit základní principy protiepidemiologických opatření (chybějící kolektivní imunita, ohrožení chronicky nemocných a seniorů, nebezpeční přehlcení zdravotnictví a rychlého nárůstu smrtnosti kvůli nedostatku přístrojů a personálu) leží jinde.

Tyto principy totiž nejsou složitější než pochopit, jak funguje automobil nebo kotelna. Jsou myslím opakovaně odborníky vysvětlovány. V neochotě je na chvíli promyslet a uvědomit si, k čemu vedou a co to znamená, hrají roli jiné než racionální faktory. Sociální psychologie upozorňuje, že naše postoje jsou formovány nejen kognitivní (racionální) částí naší psychiky, ale také emocionální, hodnotovou a behaviorální (zvykovou) složkou osobnosti. A o tuto se jedná.

Slyším ty důvody neustále: „Ale já si kvůli opatřením nemohu zacvičit“, „Co děti, potřebují se přece vidět s kamarády“ a stovky dalších argumentů. Ty by samy o sobě byly důležitými připomínkami k zdravému, vyrovnanému životního stylu – pokud by ovšem na opačné misce vah neležela hrozba smrti stovek, dnes už spíše tisíců obětí.

Podstata emoční inteligence

Zde jsme totiž u hodnot a tolik diskutované schopnosti odložit bezprostřední uspokojení potřeb (a prožít aktuální nepohodu) pro vzdálenější nebo hodnotnější cíl v budoucnu. Psychologové to nazývají kultivací hodnotového systému či emoční inteligencí.

Jejich nedostatečná úroveň je důvodem, proč se cpeme dalším zákuskem, i když vážíme sto kilo. Proč se znovu pohádáme se sousedem, i když víme, že to náš vztah jen zhorší. Ale také proč nejsme ochotni uskromnit se, omezit se, neuspokojovat všechny nabízející se potřeby svého já:

• abychom neškodili přírodě
  
• abychom zbytečně nespotřebovali nenahraditelné zdroje
  
• abychom se nezodpovědně nezadlužovali spotřebitelskými úvěry
  
• abychom neprodukovali mnoho odpadu (ať už fyzického, nebo třeba toho na sociálních sítích)
  
• abychom nepodporovali chudobu v zemích třetího světa (třeba svým lačněním po tunách značkové módy produkované dětmi v bangladéšských manufakturách nebo v koncentrácích Severní Koreje).
  

Společenský přístup ke covidu je ukázkou přístupu ke všem globálním problémům

Jak už upozorňovali jiní autoři, naše postoje ke koronaviru (a schopnost společensky se mobilizovat) jsou ukázkou naší schopnosti mobilizovat se proti jiným, ještě méně viditelným a méně blízkým, ale o to nebezpečnějším ohrožením.

Společný jmenovatel psychologických a sociologických faktorů, ústících v neochotu omezit se v případě covidu, je naprosto stejný jako v případě globálního oteplování, ekologických hrozeb nebo třeba trápení slepic v klecových velkochovech.

Není jím rozumový nedostatek v pochopení, že planeta je zahlcena nepořádkem a že slepice s orvaným peřím trpí. To pochopí pětileté dítě. Principem je, že jiné emoce, potřeby a obsahy jsou pohodlnější, rychlejší a příjemnější – a proto jim dáváme ve svých duševních volbách přednost.

Jedna vlaštovka jaro udělá

Nechceme myslet na to, co je nepříjemné. Raději ukonejšíme chuť a žaludek dobrými a hlavně lacinými míchanými vejci. Nemyslíme na to, odkud jsou. Pokud nás někdo upozorní na důsledky našich rozhodnutí, máme připravený nevývratný argument:

• „Ale prosím tě, jak dvě vejce, která tady sním, mohou ovlivnit to, že vláda nezakáže ty škodlivé klecové chovy?“
  
• „Jak jedna PET láhev, kterou jsem právě koupil, může ovlivnit ta strašná plovoucí smetiště v oceánech?“
  
• „Vysvětli mi, když jsi tak chytrej, jakým způsobem fakt, že Prymula zakázal Honzíkovi zájmový kroužek, omezí covid ve světě? Ukaž mi ta data!“
  

Už rozumíte? Argumentujeme tvrzením jedna vlaštovka jaro nedělá a zapomínáme na fakt, že v každé totožné kopii našeho vlastního dvorečku, v miliardách privátních hnízd světa schováváme po jedné rodině vlaštovek. Vždy jedna rodina ptáků, která je tak nepatrná, že na počitadlech globálních statistik neznamená vůbec nic. A přesto znamená všechno. Pak už se jen konkrétní kulisy naší argumentace mění. Principy alibismu vlastní zahrádky, jen dvou vajíček z klecového chovu, jen jedné PET lahve, jen jednoho zájmového kroužku jednoho Honzíka jsou stejné.

Co s tím?

Dovolím si spekulovat. Nečtěte proto prosím tyto další řádky jako expertní názory, ale jako mou osobní hypotézu:

1. V tuto chvíli se musíme smířit s tím, že cesta s nejmenším možným počtem obětí je nereálná. Nezvolili jsme ji. Nikoli vláda. Každý z nás, který šířil frustraci, nespokojenost s opatřeními a příliš snadné názory narcistických celebrit, které rozumí všemu, jen ne epidemiologii. Každý z nás, který má příliš mnoho emocí, příliš málo zodpovědnosti a nad starostmi příliš mává rukou.
   
2. Ekonomicky dlouhodobě nejlevnější a teoreticky nejlepší by v tuto chvíli bylo na několik týdnů zmrazit většinu hospodářských aktivit, radikálně omezit pohyb osob, omezit hraniční styk, jako jsme to udělali na jaře. Ale to je společensky nerealizovatelné, většina lidí by taková opatření pravděpodobně obtížně respektovala nebo odmítla. Jedině tak by současný růst klesl zpět na udržitelná čísla.
   
3. Nevěřím tomu, že současná opatření (která mají začít platit v pondělí 12. října 2020) jsou schopna tento růst radikálně zpomalit, protože stále ještě nejsou dost radikální. Vedou k mírnému omezení sociálního styku a to je málo.
   
4. Nejsme ochotni k opatřením tam, kde mohou mít skutečně vliv. Například: Srovnejme si léto (dobu s malým šířením viru) a rychlý epidemiologický nárůst od prvního září. Tento přelom je vysvětlitelný pouze začátkem školního roku, tedy setkáváním školáků a studentů. Protože i v létě (a v létě často více) lidé pořádají párty, stýkají se, chodí do hospody. Není to tak, že by se úderem prvního září hromadně přesunuli z Chorvatska do Prahy a z venkovních zahrádek do vnitřních prostor restaurací. I během léta většina lidí chodí do práce. Navíc jsme nenosili roušky ve vnitřních prostorách – a přesto docházelo k šíření viru méně. To, co se změnilo, je začátek školního roku.
   

Zásadní a přehlížený faktor zářijového šíření nemoci tedy vidím v provozu školní docházky (byť šíření může jít v této souvislosti cestou mnoha nepřímých a napojených hygienicko‑sociálních faktorů, nejen přímo infekcí dětí). Ochota zcela omezit školy i u mladších dětí však není. Proto bude jejich vliv na epidemii pokračovat. To je jen jeden z příkladů naší neochoty omezit oblast (asi) podstatnou pro šíření viru, ale také významnou pro nespokojenost voličů.

Připravme se na neradostný podzim

Jakkoli bych si přál opak a chci se mýlit, domnívám se, že současná nová opatření růst zásadně neomezí a bude potřeba přijímat postupně další omezení a přitahovat šrouby. Je možné, že se tak bude dít až do doby, než bude k dispozici očkování nebo než dojde k dostatečnému promoření společnosti a nárůstu kolektivní imunity – což si ovšem vyžádá velké množství obětí ať už se zahlcením zdravotního systému, nebo bez něj.

Je také možné, že vláda čeká s radikálnějším omezením ekonomiky a pohybu osob na pozdější dobu, kdy se ochladí a zhorší se počasí, ve kterém jsou lidé méně motivovaní chodit ven, a tím snadněji poslechnou nařízení.

Toto pomalé přitahování se nakonec ukáže ekonomicky i počtem obětí jako nikoli nejlepší řešení. Jiné však, zdá se, bohužel nedokážeme společensky realizovat. Rozhodli jsme o tom sami svými lajky, svými postoji a hřejivou radostí vlastních dvorků.

Připravme se tedy spíše na těžký podzim.