Síla lásky má přece jenom kouzelnou moc, i když tomu rozum nevěří. Láska není ohněm pro myšlení, ale pro lidské srdce. To, co je pro rozum vhled, to je pro srdce láska, to je pro duši světlo. Vztahy a poznání k sobě nevyhnutelně patří.
Za hranicí vědomého světa se nachází živý psychický svět, který se domáhá uvědomění. Neprojevená psyché, kterou Jung kdysi technicky pojmenoval nevědomím, je sice neprojevená, ale to neznamená, že nepromlouvá. Musí se tedy nějak projevovat. A skutečně to dělá v bohaté symptomatologii.
Projevující se nevědomou psyché ve formě tělesných pocitů, smyslových vjemů, emocí, myšlenek, představ, snů, obrazů a fantazií lze číst přímo na těle a v nitru vhledem či nepřímo – mimo sebe v projekci na osoby a situace vnějšího světa. A protože nejuchopitelnější objekt, kam se neprojevená psyché promítá, je lidské tělo, směruji ohnisko poznání ponejprv k uvědomění bohaté fyzické symptomatologie.
To, co nazýváme zrcadlením, je promítáním nevědomé stránky nás samých do druhých osob. To, co vnímáme jako vnější svět a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých představ navenek.
Tělo je první brána vhledu
Uvědomění si sama sebe na úrovni fyzických pocitů se mi jeví jako první a nezbytný krok. Jde mi o to oživit vnitřní prostor těla a vnímání vlivu nevědomí na autonomní funkce lidského těla. To lze uvědomělou praxí vhledu. Vhled umožňuje směrování stávajícího vědomí k pozorování těla, a tak skrze tělo objevuje jevy v nerozvinuté (symptomatologické) formě. Jakmile jevy osvítíme světlem vědomí, začnou se projevovat, symbolicky vnímáno – rozvíjet jako poupě na slunci.
To je příměr, který naprosto přesně vystihuje povahu věci. Člověk se učí nahlížet – tedy zároveň pozorovat, rozlišovat a prožívat – fyzické pocity, které se v přítomné chvíli odehrávají v jeho těle. Tak se postupně svým vědomím propracuje i k nahlížení na pocity a emoce, jež náleží k přímým netělesným projevům psyché. Tímto způsobem vědomě rozvíjí prožívání, tedy i funkci cítění.
Nahlížením do nitra může začít člověk poctivě budovat vědomí, ze kterého nahlíží (reflektuje) na to, co se v něm odehrává.
Pokud je vědomí prožívání dostatečně rozvinuté, může adept začít s prožitkovou sebeanalýzou, ne dříve. Protože jak jsem již uvedl: analýza není výsledkem uvažování, nýbrž vyplývá z bezprostředně prožitého rozlišení jevů. Nahlížením do nitra může začít člověk poctivě budovat vědomí, ze kterého nahlíží (reflektuje) na to, co se v něm odehrává. To je ve (velké) zkratce osvětlení onoho pomyslného čtení v knize vnitřního života.
Čtení partnerských projekcí
A co projevy nevědomé psyché a vnější svět, potažmo partner? Nevědomí má specifickou schopnost přenášet se na druhé osoby, v partnerství zvlášť nepříjemně intenzivně. To, co nazýváme zrcadlením, je promítáním nevědomé stránky nás samých do druhých osob. To, co vnímáme jako vnější svět a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých představ navenek. Když se navrátí bolestné pocity, promítají se vně a my napadáme partnera za to, že nám je způsobil. Tím v něm vyvoláváme jeho vlastní emoční bolest a ona začne napadat zase nás.
Bolestné pocity nás nutí k opakovaným útokům a nutí partnera ke změně, ale je to jen zástěrka, která má přinést řešení vlastního utrpení. Číst sama sebe skrze partnerské projekce je dovednost nutná k probuzení z fáze vzájemného obviňování a napadání. Bez pochopení projekcí většinou vztah uhyne na věčné konflikty nebo lhostejnost.
Čím více jste zbloudili na stezkách vnějšího života, tím větší úkol vás čeká. Neuznaný vnitřní duchovní svět žije i přesto, že mu náš člověk nedává prostor a nechápe jeho smysl.
Existují tedy vždy dvě cesty sebepoznání. Cesta vnitřním i vnějším světem. Ztracené vědomí‑nevědomí lze tedy číst přímo (vhledem) a nepřímo (skrze projekce). Prožitková sebeanalýza je přirozenou součástí přístupu, nikoliv jejím základem.
Je jasné, že čím více jste zbloudili na stezkách vnějšího života, tím větší úkol vás čeká. Neuznaný vnitřní duchovní svět žije i přesto, že mu náš člověk nedává prostor a nechápe jeho smysl. Přesvědčil jsem se o tom, veškeré lidské snažení, i když to tak zvnějšku nevypadá, ve svém důsledku směřuje k tomu, abychom v sobě objevili kořeny prastaré víry v Boha, v univerzální vědomý princip, kterému je podřízen skutečný lidský život. Hledat a nacházet vnitřní svět, hloubku sama sebe, je velká práce. Je to skutečné dílo, o němž se mnoho namluví, ale málo dělá.
A jak vypadá samotný konec hledání ve vztahu Psyché a Érota? Pojďme se vrátit k mýtu.
I konala se Božská svatba
Stav sjednocení, čili propojení protikladů, je v nitru prožíván a nahlížen jako setkání s Jednotným či Bytostným já, tedy s vědomím, které přesahuje formu myšlení, cítění i těla. Je to stav nejvyššího citového uspokojení. Tyto stavy přirozeně provázejí uvědomělou praxi sebepoznání. V mýtu se Psyché a Éros shledávají v upřímné lásce. Sjednocují se. Zkouška, kterou si prošli, jim umožnila nejen poznat jeden druhého, poznat se navzájem, ale hlavně poznat sama sebe. Poznat se ve chvílích nejtěžších.
Když nežijete sami sebou, ale jen myšlenkami, ve skutečnosti jen překážíte sami sobě.
Síla lásky má přece jenom kouzelnou moc, i když tomu rozum nevěří. Láska není ohněm pro myšlení, ale pro lidské srdce. To, co je pro rozum vhled, to je pro srdce láska, to je pro duši světlo. Rozlišujme i tak. A stav nejvyššího citového naplnění je popravdě zasloužený, neboť nebyl budován násilně, ale postupným poznáním. Nový vztah není již založený na podmíněnostech, jimiž byl svázán před poznáním. Není tu snaha vnutit svojí vůli druhému, ani se podřizovat nesmyslným partnerovým požadavkům, ani žít pod vlivem rádoby starostlivé péče, která zastírala touhu mít svět a druhé v něm pod kontrolou.
Jejich vztah je založený na hlubokém citu a ne na slepé zamilovanosti. Ne představa šťastné budoucnosti, ale vědomí, že když se pohár společného života naplní, jsou ochotni vztah opustit, změnit formu a vydat se dál putovat neznámou krajinou a nechat se vést hlasem svého srdce. Vztahy a poznání k sobě nevyhnutelně patří. Jsou vzájemně propleteny. Vztahy jsou oním tajemným impulzem a výzvou k putování vlastním nitrem za dosažením citových hodnot, které se ego‑osobnosti nedostávají.
Neb ten, kdo je zpraven o zákonitostech své duše, ten je sám v sobě. S tím to je a bude vždy v pořádku. Ten, kdo nepěstuje vhled do vlastní duše, zůstává nevědomým, nepoznává sám sebe. Nevědomci se necítí dobře nikde. Jsou nespokojeni všude a mezi všemi lidmi. Ale kdo má srdce a hlavu na pravém místě, ten vidí sebe v druhých a je spokojen všude a s každým. Když nežijete sami sebou, ale jen myšlenkami, ve skutečnosti jen překážíte sami sobě. Člověk má sám sebe vidět ve všech věcech, a učí se svoji mysl navyknout na to, že všechno, s čím se setká, vychází z něj. Kdo je obrácen i do sebe, ten si toto naladění umí udržet. Když jste odděleni sami od sebe, jste odděleni i od všeho ostatního a kráčíte v osamělosti do náruče duševního otroctví.
