Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Láska jako droga

Pojďme společně pohlédnout na příběh lidské lásky filtrem sebepoznání.

Ze seriálu: Od návykových vztahů k citovému chápání

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

9. 1. 2013

Často si pleteme lásku s návykem. Většina vztahů je návykových a partnerství je pak legitimní drogou. Láska se totiž snadno v blízkých vztazích promění v nenávist nebo prázdnou lhostejnost, když „droga“ přestane zabírat. Když „láska odchází“, staré známé bolestné pocity odcizení či nenávisti se vracejí.

Mnozí z nás tento signál špatně přečtou a vydají se hledat další „drogu“. Ale to zabere vždy jen na chvíli, protože bytostná potřeba hlubšího pocitu Já, hlubšího poznání sama sebe, se nedá ničím přelstít. Intimní vztahy sice duševní bolest samy o sobě nezpůsobují, ale přivádějí ji na světlo vědomí. Nevědomý návyk duševní bolest odmítat však nutí mnohé z nás volit řešení, které člověka doslova otupují, aby nic necítil. Proto nevedou k uvědomění sama sebe. Tyto způsoby jsou sice společensky legitimní, ale ve skutečnosti ústí ve stále hlubší a hlubší odcizení.

Jako Éros a Psyché

Pojďme společně pohlédnout na příběh lidské lásky filtrem sebepoznání. Každému z nás láska alespoň jednou za život poplete hlavu a pak z našich duší zmizí, cit se promění, konflikty narůstají. Pak po dlouhý čas prožíváme utrpení, které nám tolik ztrpčuje život. A to jenom proto, abychom se vydali hledat ztracený ráj. A došli až tam, odkud k nám láska přichází.

Mýtus Psyché a Éros je nádhernou metaforou, reflektující přirozené události, které se dějí, když vyslyšíme a následujeme hlas svého srdce. Prastarý řecký příběh symbolicky poodhaluje roušku tajemné metamorfózy lidské psychiky zasažené probuzením a proměnlivým zráním citové funkce.

Obraz není partner a zamilovanost není láska. Je to všechno jenom klam. Nic netrvá věčně a prožívání se začíná proměňovat.

Ve staré řecké báji je Psyché (lidská psychika) personifikována jako mladá, nevyzrálá, ale zato velmi krásná princezna. Mýtus popisuje příběh jejího vědomého zrání, které podstupuje díky tomu, že ztratí svou lásku a vydá se ji získat zpět. Právě díky své kráse si vysloužila žárlivost bohyň. Hněv Afrodity na ni uvrhl pomstu. Musí si vzít nejodpornějšího muže na světě. Aby Afrodita svoji kletbu naplnila, musel její syn Éros – bůh lásky – zranit Psyché svým šípem tak, že zahoří láskou k nejohavnějšímu muži.

Éros se však při plnění úkolu svým šípem poranil sám a zahořel láskou k Psyché. Odvedl si ji do svého paláce a konala se svatba. Jenže celá věc měla háček. Éros přes den odcházel a vracel se domů pod příkrovem tmy. A tak milá Psyché nemohla nikdy svého manžela doopravdy poznat. Toto jejich ujednání však bylo součástí jejich svatební smlouvy, proto o tom dlouho ani neuvažovala. Její klid a mír je však brzy narušen nenávistnými sestrami, které způsobí, že se Psyché pokusí zjistit manželovu pravou podobu. Erós popálený olejem z lampy, kterou použila, aby ho spatřila, od ní odejde. Pokud chce Psyché získat svou lásku zpět, musí splnit tři úkoly, přičemž poslední z nich ji zavede až do podsvětí. Úkoly se jí podaří splnit a nakonec se stává sama, díky lásce, kterou získá zpět, nesmrtelnou bohyní.

K čemu potřebujeme citovou funkci

Cítění je jednou ze dvou úsudkových funkcí, která nám umožňuje rozlišovat jevy na úrovni „jaké to je“. Pokud se má člověk vědomě rozhodovat na úrovni dobra a zla, bylo a je jejich rozlišení vždy nejen otázkou tradičního uspořádání hodnot, ale hlavně otázkou subjektivního cítění. Cítění je funkce. Nejsou to tedy pocity samotné. Stejně tak jako myšlení nejsou myšlenky samy o sobě. Cítění se v průběhu života rozvíjí stejně jako myšlení. Pokud tak činíme vědomě, narůstá citové chápání a tím i vědomí Bytí.

Vědomí, které je ochuzeno o niterné cítění, není zasaženo růstem, ale naopak zakrňuje v myšlenkových formách. O to více je člověk spoután a podmíněn nevědomými vlivy.

Pokud je citová funkce neuvědomělá, tedy více či méně zakrnělá, je život sebeodcizující. Člověku chybí důležitý nástroj pro rozlišování, jehož absenci nelze ničím nahradit. Člověk citovou nedostatečnost bohužel většinou nevnímá, protože je zastírána a kompenzována myšlením a přijatými vědomostmi. Ale jeho vědomí je citovou nevyzrálostí vždy determinované. Nejen tak, že je postiženo neschopností rozlišovat, ale zároveň ztrácí schopnost úsudkové analýzy, protože cítění se jako jedna ze dvou racionálních úsudkových funkcí analýzy zúčastní. Bez cítění se nekoná správná analýza, jen pouhá pitva mrtvého materiálu.

Analýza totiž není výsledkem uvažování, nýbrž vyplývá z bezprostředně prožitého rozlišení jevů. Vědomí, které je ochuzeno o niterné cítění, není zasaženo růstem, ale naopak zakrňuje v myšlenkových formách. O to více je člověk spoután a podmíněn nevědomými vlivy. Chování podmíněné citovou neuvědomělostí je svázáno prastarými rodinnými vztahovými vzorci a podléhá emocionálním komplexům, které narušují integritu vědomé osobnosti. Nedůvěřivost, podezíravost, uzavřenost, manipulativnost, přetvařování, arogance, malověrnost, mocenské ambice, ztráta empatie, kontrola, soupeřivost, konzervatizmus, stereotypie, nezájem a mnoho jiných jsou příznaky narušeného cítění. Všichni to známe a vidíme nejen kolem sebe, ale i v sobě.

Je to problém našeho vědomí ovládaného rozumem, jenž ve prospěch intelektu vytěsňuje cítění – které mylně považuje za iracionální – hluboko pod povrch každodenních událostí. I přesto je proces citového zrání, tedy i schopnost navazovat a udržovat mezilidské vztahy, vývojovou duševní daností. I když nevíme, co láska ve skutečnosti je, přesto ji dokážeme cítit, vnímat. Víme, jaké to je žít s ní ve svém srdci, a protože lásku v životě často ztrácíme, děláme pak plno věcí, abychom ji znovu nalezli. A možná si často ani nevšimneme, že většina z toho, co děláme, jde vlastně opačným směrem: lásku nenalézáme, ale víc a víc ztrácíme. A mnozí z nás se tím dostávají do těžkých životních situací a vztahových či osobních krizí. Jak by ne.

Probouzející se cítění

Citové procitnutí se v lidském nitru manifestuje jako prudká a náhle stoupající hladina panensky drsné, nezkušené, ohromující a impulzivní energie. Probouzí se bez vědomé vůle a má na svědomí vznik nutkavé přitažlivosti mezi lidmi, jež je provázena těžko zvladatelnou narůstající tělesnou touhou. Každý zná ten mocný pocit, že je k někomu přitahován neviditelnou silou. Každé náhlé citové otevření a prudký výlev nezkultivovaných citů přitahuje člověka ve vnějším světě k jiné smrtelné osobě. Ve světě vnitřním pak do zemí, které jsou zasvěceny našemu srdci, abychom poznali, kolik dobra a zla v něm nosíme.

Je to klam, pro který jsme ochotni i zabíjet. Jenom proto, abychom alespoň o chvíli déle mohli být v říši zamilovaných.

Ano, smrtelná láska v sobě nese hlubší rozměr poznání. Ale poznání – tento výsostně duchovní úkol – zatím nemá ve světě, kterému panuje panensky drsný cit a touha zamilovaných, své místo. Protože se probouzející se nevědomé nitro silně projikuje do vnějšího světa na osobu, která nejvíce odpovídá obsahům našeho nevědomí, nedovoluje nám prozatím vroucí cit klidné spočinutí.

Prudké zamilování je stav snadného sdílení pocitů, protože jsou nám většinou velmi příjemné. Tím bohužel často podléháme slepé víře v iluzi, že tomu tak bude mezi námi navěky. Psyché svého muže miluje, avšak zatím se se svým manželem v hmotné podobě vlastně nesetkala, doposud neuzřela jeho pravou tvář, protože zamilovanost jí dovoluje vnímat pouze ideální obraz, který si na svého muže promítá. Ale obraz není partner a zamilovanost není láska. Je to všechno jenom klam, pro který jsme ochotni i zabíjet. Jenom proto, abychom alespoň o chvíli déle mohli být v říši zamilovaných. Avšak nic netrvá věčně a prožívání se začíná proměňovat. Zamilovanost ustoupí a člověk je vystaven faktu vnější i vnitřní proměny. Nejenže se mění obraz partnera v našich očích, ale mění se i naše psyché, přicházejí nové pocity a do duše se vkrádají první pochybnosti.

Cesta objevování vlastního osudu nekončí, ale právě začíná.

Pokračování za týden

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Od návykových vztahů k citovému chápání
Seriál

Příběh Érota a Psyché ukazuje obraz dramatu, které se děje stále a znovu i v našich životech. Kudy vede cesta lásky?

Pavel Špatenka

  • Vztahy a sex