Čtyři barvy samoty

Poznání přichází k člověku ve vlnách. Každá z nich má svou barvu.

Blíží se moje třicátiny a já cítím, že je načase pohnout se dál. Tento text vznikl ze záměru uzavřít svou minulost a třeba pomůže i dalším. Při psaní jsem se vracela do ne zrovna lehkých období. Doufám, že číst se to bude lehčeji.

Černá

Černá jako nejčernější samota. Temná jako nejtemnější myšlenky. Je noc. Jsi sám. Zase. Hlavou se ti míhají vzpomínky. Na nesplněná přání, zklamaná očekávání, ztroskotané vztahy, nenaplněné lásky i vyšumělá přátelství. Dusíš se. Bolest je nesnesitelná, a přesto přichází v dalších a dalších vlnách.

Úzkostí se chvěješ. Myslíš na smrt a na mrtvé. Půlka tvojí rodiny je mrtvá. Říkáš si, zda jim tak není lépe. Držíš v ruce nůž. Ruka se ti klepe. Jsi troska a v troskách je i tvůj život. Na stole se válí prázdná krabička od cigaret a láhev od vína. Nic z toho nepomohlo. Nic z toho nikdy nepomohlo.

Přeješ si nebýt, necítit… Ale bolest dál útočí, prosakuje tělem jako jed. Hlavou ti bleskne, že takhle asi vypadá dno. Nebo možná ne. Možná jedeš po spirále, která existuje jenom směrem dolů. Najednou se rozesměješ.

Vždyť je to přece šílené – celá tahle situace je šílená a tvůj smích zní v prázdné místnosti taky tak trochu šíleně. Hluboko v základu tvé bytosti se něco pohne. V temnotě se objeví plamínek. Světýlko uvnitř tebe, které tě povede dál. Nůž ti padá z ruky. Přežil jsi černou.

Červená

Něco je jinak. Cítíš to, vnímáš to, ale nedovedeš to pochopit. Bolest ustupuje a je na chvilku snesitelnější. Dokonce se můžeš občas volně nadechnout. Cítíš se jako nový člověk. Pořád jsi sám, ale už ti to tolik nevadí. Tvoje mysl je klidná a tichá. Máš spoustu energie. A taky spoustu otázek.

Pustíš se do čtení, sledování videí. Navštěvuješ kurzy a festivaly. Hledáš odpovědi, kde se dá. Pomalu se ti v hlavě složí obrázek. Mozaika tvého života. Nic se nemohlo stát jinak, než se to stalo. Celý tvůj život směřoval přesně do toho jediného momentu. Momentu, kdy skončila černá. Teď už to konečně chápeš. Máš radost a těšíš se z nového života.

Opustíš zaměstnání a vrhneš se do podnikání. Jsi nadšený a plný života. Všechno je skvělé a daří se ti. Potkáváš spoustu nových, zajímavých lidí. Najednou jakoby zničehonic narazíš na první překážku. Je to pro tebe nezvyklé. V tomhle novém životě zatím vše běželo hladce.

Zjišťuješ, proč překážka vznikla, a narazíš na celou řadu bloků a negativních přesvědčení ze svého dětství a dospívání. Hledáš tedy metody, jak se jich zbavit. A najdeš jich celou řadu. Některé částečně zaberou, ale zázrak se nekoná. V tvém životě se objevují další a další problémy. A tak dál čistíš, afirmuješ a uvolňuješ bloky. Odpouštíš na všechny strany, i těm, co ti nic neudělali.

Začínáš být frustrovaný. Kamarádi si klepou na čelo. Okolí tě má za blázna, ale to ty nevidíš. Neustávající proud myšlenek se vrací a ticho se kamsi vytratilo. Strach se pase na své staronové oběti. Vše, čeho ses kdy bál, se ti začíná zhmotňovat před očima.

Všechny tvoje techniky i vědomosti selhávají. To jen zvyšuje tvoji snahu najít tu správnou metodu, která všechno změní. Máš na kahánku a finanční krize do tebe zaťala své ošklivé drápy. Jsi zase sám. Máš plné zuby duchovna, lidí, kteří se jím zabývají, i sám sebe. Ironicky se pousměješ. Tentokrát víš, že musíš změnit barvu.

Modrá

Chceš být zase normální. Chceš to tak moc, až je to nenormální. Chceš vrátit zpátky čas. A tak přijmeš zaměstnání. Nebude tě bavit. Časem tě bude ubíjet. Ale dělají to všichni, ne? A to ty přece chceš – být zase jako ostatní. Skutečně tě to začne ubíjet. Dny se nekonečně vlečou, jeden je jako druhý. Život je všude kolem tebe, ale ty ho nevidíš. Jen přežíváš, místo abys žil.

Ve snaze umlčet poslední zbytky své intuice se po hlavě vrhneš do dalšího vztahu. Je předem odsouzený k zániku, tak jako všechny před ním. Ale tobě je to jedno. Jen někde vzadu vnímáš touhu být zase volný. Tak jako na začátku. Ale už nemáš tu sílu jako tehdy.

Tvůj kamarád umírá a ty se jen bezmocně díváš. Samota tě užírá zevnitř. Svět zase trochu zčernal. Modlíš se, aby to skončilo, ale zároveň se bojíš. Bolest tebou prochází jako řeka, ale ty se nebráníš. Dovolíš jí trhat tě na kousky. Už ti nezbývá energie.

Konečně jsi to vzdal. Dovolil sis cítit všechno. Všechno to, co jsi tak dlouho pohřbíval pod hezkou maskou duchovna. Uvolnil jsi stavidla emocí a teď hrozí, že tě zavalí. Uprostřed všeho toho zmatku se najednou objeví světýlko. Vítáš se s ním jako se starým známým.

Vlastně cítíš, že nikam neodešlo. Celou dobu bylo s tebou. Jen jsi ho nevnímal. Mluví k tobě a ty tiše posloucháš. Říká, že v zranitelnosti je ta největší síla. Pokyvuješ hlavou a usmíváš se. Chápeš. Tedy aspoň částečně. V žilách pocítíš příval nové energie. Trhaně se nadechneš. Je načase změnit barvu.

Bílá

Opouštíš zaměstnání bez pocitu lítosti. S opatrným optimismem kráčíš vstříc neznámé budoucnosti. V hlavě se ti formuje vize, ale necháváš ji dozrát. Cítíš, že přijdou chvíle, kdy se vrátí černá nebo modrá. Rozumíš cyklické povaze života i vesmíru – lekce se v životě opakují, dokud je plně nepochopíš.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nelze být pořád nahoře. To chápeš. Jsi připravený čelit svým stínům a znovu vybudovat svůj život. S vědomím, že ať se děje cokoli, světlo je stále s tebou. Že to světlo je i tebou. A tak ve své samotě už nejsi sám.

Zhluboka se nadechneš a rozesměješ se. Tvůj smích se vesele rozléhá prázdnou místností. Máš rád její prázdnotu. Konečně svobodně dýcháš. Jsi volný. Život je dobrý.

Soňa-Khaleira, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: