Nový audiobook: Milování
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Čtyři záhady

Psychologie stále neumí vysvětlit některé tajemné fenomény. Ale nevzdává to.

12:25
Barbora Jelínková

Barbora Jelínková

25. 2. 2020

Poodhalit tajemství lidského mozku je jednou z nejobtížnějších výzev, před jakými vědci kdy stáli. Už jen proto, že jediným nástrojem, který k tomu máme, je mozek sám – tedy orgán, o jehož funkci nemáme ani po staletích pečlivého bádání dostatek informací. Neurologové jej bez nadsázky označují za nejsložitější věc na naší planetě, ne‑li dokonce v celém vesmíru.

V lebce každého z nás je ukryto asi 1300 g houbovité tkáně, která ovládá doslova celý organismus. Shluk 100 miliard neuronů nám umožňuje dýchat, udržovat rovnováhu, spočítat rovnici, zamilovat se, cítit hlad, vybavit si vzpomínky i usnout. Každou sekundu proběhne uvnitř na 38 tisíc trilionů operací, což zhruba čtyřistakrát předčí nejvýkonnější superpočítače na světě.

Většina fenoménů, kterými se psychologie zabývá, má své kořeny právě v mozku. A leckteré z nich stále odolávají snahám o přísně vědecký výklad.

1. Máme šestý smysl?

  • Něco mi říkalo, že to není dobrý nápad.
  • Měl jsem neobytný pocit, že tady něco nehraje.
  • Připadalo mi, že bych měl tentokrát jít jinou cestou.

Také znáte situace, kdy jste o něčem bytostně přesvědčeni, aniž byste dokázali přesvědčivě vysvětlit, kde se tento dojem vzal? Matky vyprávějí o prazvláštním poutu, které je váže s jejich dětmi, a ony tak dokážou i na dálku instinktivně vycítit, hrozí‑li potomkům nebezpečí. Podobné zkušenosti čas od času zažije většina lidí, ať už jde o bezpečí blízkých, nebo běžné každodenní situace. A leckdo z nás se jistě již pozastavil nad tím, jak je to možné.

Byť intuice patří mezi jedno z témat, jimiž se vědci dlouhodobě zabývají, stále nejsou o nic blíže uspokojivé odpovědi. Některé hypotézy předpokládají, že řešení záhady spočívá v nevědomých procesech řídících naše chování. Ve chvíli, kdy nám na mysli vytane varující myšlenka, už ve skutečnosti zapracovala paměť, která stihla vyhodnotit nevědomé vzpomínky na minulé zkušenosti z podobných situací a nasměrovala nás k volbě, která se v minulosti vyplatila. A aniž bychom si to uvědomovali, vlastně nám tak usnadnila rozhodnutí a „napověděla“ nám prostřednictvím těchto obtížně popsatelných pocitů. Z hlediska evoluce se to vyplatí – ve vyhrocených situacích nezbývá čas na racionální analýzu situace, takže bleskové jednání může doslova zachránit život.

Jenže teorie má už na první pohled značné trhliny – opomíjí totiž některé související úkazy, například mimosmyslové vnímání. Pod něj lze zahrnout v zásadě všechny fenomény jako telepatii, minulé životy, telekinezi (schopnost přemisťovat předměty pouhou myšlenkou) nebo předpovídání budoucnosti.

Pochopitelně, že tak atraktivní téma neuniklo pozornosti laiků ani odborníků. Od 19. století se lidé snaží přijít mu na kloub prostřednictvím více či méně seriózních experimentů, dosavadní závěry jsou však pro zastánce existence nadpřirozených schopností spíše zklamáním.

  • Například v roce 1932 byli tzv. senzibilové přivoláni na pomoc při pátrání po pohřešovaném synovi amerického letce Charlese Lindberga. Pravda byla taková, že chlapec byl unesen a zavražděn – k tomuto řešení ovšem dospělo jen 5 % z celkem 1300 „vizionářů“, přičemž jen čtyři z nich dokázali uvést i přesné místo, kde se nachází tělo. Takový výsledek se pohybuje na hranici statistické významnosti.
  • Známý je také příklad z roku 2009: britský psycholog Richard Wiseman tehdy prostřednictvím Twitteru oslovil na 7000 dobrovolníků, kteří o sobě prohlašovali, že disponují šestým smyslem. Odjel na předem neurčené místo a požádal je, aby se zamysleli a následně mu přes sociální síť napsali své domněnky ohledně toho, kde se právě nachází. Netrefil se nikdo.

Ovšem dokazuje to něco? Přísně vzato nikoliv – lze konstatovat pouze to, že nikdo z dotyčných uživatelů Twitteru v dané chvíli neprokázal své nadpřirozené schopnosti. Což neznamená, že by nemohly existovat u jiných osob. Na každý pokus, který mimosmyslové vnímání „spolehlivě“ vyvrátí, se vždy vyrojí nespočet dalších důkazů o opaku.

2. Mezi nebem a zemí

Jedním z nejméně prozkoumaných jevů na poli psychologie jsou prožitky blízké smrti. Důvod je prostý: v podstatě není možné vytvořit metodu, která by dokázala experimentálně ověřit nebo naopak vyvrátit vyprávění těch, kteří takovou zkušenost mají. Dodnes tak nikdo nebyl s to vysvětlit, co je příčinou záhadných zjevení, jež někteří lidé spatřili ve chvíli, kdy se ocitli na pokraji smrti.

Obvykle popisují různé podoby jasného světla, které je lákalo k sobě. Jednotlivé výpovědi se v detailech odlišují, jedno však mívají společné: jakkoliv strašidelně se jeví, ten, kdo má podobný zážitek za sebou, nikdy necítí strach. Naopak – do svého těla se lidé obvykle vrací obohaceni o prožitek intenzivní lásky a většina z nich je po zbytek života oproštěna od svazujícího strachu ze smrti.

V roce 2009 publikoval americký psycholog John Geiger, specializovaný na přežití v extrémních situacích, knihu s názvem Faktor třetího člověka. Shromáždil zde příběhy lidí, kteří se ocitli v bezprostředním ohrožení života a následně se svěřili se vzpomínkou, že v tu chvíli jako by se vedle nich zjevila lidská postava připomínající strážného anděla, nabádající je, aby se nevzdávali a bojovali. Shodně o tom vyprávěli například polárník Ernest Shackleton, horolezec Reinhold Messner nebo třeba Ron DiFrancesco – muž, který se jako poslední dostal ven z hořící budovy Světového obchodního centra 11. září 2001. Tehdy prý měl pocit, že jej za ruku uchopil neviditelný ochránce a odvedl jej po požárním schodišti do bezpečí.

Mávnout nad tím rukou by bylo krátkozraké – musela by být příliš velká náhoda, aby totožnou zkušenost popisovalo takové množství navzájem nezávislých svědectví. Vědci jen neradi připouštějí, že některé fenomény zkrátka vysvětlit nedokážou, ale právě u případů tzv. klinické smrti jim skutečně nic jiného nezbývá.

Skeptici tvrdí, že jde jen o změněný stav vědomí, způsobený poklesem hladiny krevního kyslíku, k němuž dochází při zástavě srdce. Další možné vysvětlení říká, že prožitek silně pozitivních emocí v okamžicích těsně před smrtí je přirozený obranný mechanismus mozku, což je vysvětlení, ke kterému se kloní i Geiger. Zároveň však značná část i jinak zdravě pochybujících lékařů a vědců uznává, že na celé věci je zkrátka „něco“, co v nich probouzí hluboký respekt.

3. „Víra tvá tě uzdraví“

Navzdory skeptickému pohledu mnohých odborníků zůstává toto tvrzení platné i po více než dvou tisících let. Tzv. placebo efekt, kdy se zdravotní stav pacienta zlepší čistě na základě jeho vlastního přesvědčení o tom, že se uzdraví, je pro některé lékaře dodnes obtížně přijatelným faktem. Nelze popřít, že se to v mnohých případech skutečně děje – otázkou zůstává, jak je to možné.

V 50. letech minulého století publikoval americký anesteziolog Henry Beecher první vědeckou studii na toto téma. Dochází v ní k závěru, že zdánlivě neúčinné tabletky cukru nebo citlivě provedené vyšetření může vést ke zlepšení stavu u 30 % pacientů; dnes jsou odhady dokonce ještě vyšší.

Platí, že čím „vědečtěji“ působí léčebná metoda, tím spíše na pacienta zapůsobí – tedy pokud lékař například aplikuje injekci nebo provede neškodný operační řez, existuje mnohem vyšší pravděpodobnost, že se efekt placeba dostaví. Svou roli hraje i osobnost lékaře: je‑li jeho přístup laskavý, pacient se uzdraví mnohem snadněji.

Beecher ani jeho následovníci však nedokázali vysvětlit princip celého fenoménu. Ani po více než půlstoletí, kdy se jeho existence bere vážně v potaz, nejsou vědci o moc dál. Nevíme, proč funguje jenom u někoho a jenom u některých zdravotních potíží.

Zato byl mezitím popsán ještě jeden související efekt: nocebo, což v podstatě znamená pravý opak placeba. Ke zhoršení zdravotního stavu často stačí, pokud ho pacient očekává – například když mu lékař sdělí, že se po spolknutí léku na prostatu mohou objevit poruchy erekce. Bez ohledu na to, co pacient skutečně pozře, pak takové příznaky mnozí z nich pocítí. Jejich organismus je sám vyvolá zcela nezávisle na tom, co může podaná látka reálně ovlivnit.

4. Vzpomínka, která by neměla existovat

Snad každý z nás někdy zažije situaci, která mu je něčím silně povědomá, asi jako by ji již někdy v minulosti zažil. Ale to, co v běžném životě nazýváme deja‑vu (doslova již viděno), je obvykle na hony vzdáleno skutečnému prožitku s tímto názvem – takovou zkušenost má pouze pětina lidí na světě.

Charakteristický nádech blíže nespecifikovaného tajemna, jako bychom v jednu chvíli snili i bděli zároveň, pochopitelně svádí k rozličným interpretacím. Od roku 1876, kdy s termínem deja‑vu přišel francouzský psycholog Émile Boirac, se odborníci i amatéři předhánějí s teoriemi o předzvěstech budoucnosti, varování před nebezpečím, věšteckými vidinami a podobně. Současný – a nutno dodat, že dosti neúplný – vědecký výklad oproti tomu působí značně prozaicky.

Podle neurologů se jedná o jev vysvětlitelný prostou fyziologií mozku. K pocitu deja‑vu údajně dochází ve chvíli, kdy obě hemisféry krátkodobě nejsou ve vzájemném souladu a informace z jedné poloviny mozku se do té druhé dostane s nepatrným zpožděním. Protože však tato hemisféra už podnět mezitím vstřebala sama, obdrží informaci dvakrát a v důsledku toho vyvolá výše popsaný dojem již viděného.

Ne všichni odborníci ovšem tento výklad přijali za svůj, a fenomén je proto podrobován dalšímu intenzivnímu výzkumu. Nejnověji se vědci zaměřují na strukturální rozdíly v mozku lidí, kteří deja‑vu prožili, či dokonce prožívají opakovaně, a těch, kteří jej nikdy v životě nepocítili. Jedna z nejnovějších studií na tomto poli pochází z brněnské Masarykovy univerzity. Tamější neurologové přišli na to, že roli možná hraje stavba hipoccampu, tedy útvaru zodpovědného za ukládání vzpomínek.

Otazníky všedního dne

Nemusíme se ale vydávat do říše parapsychologie nebo si prožít klinickou smrt, aby nás nedokázaly překvapovat i některé zdánlivě běžné jevy. Vědci kupříkladu dosud neznají odpověď na otázku, proč vlastně spíme. Hned několik teorií se také zabývá tím, jaký je evoluční význam smíchu. Stále ještě přesně nevíme, proč přesně zíváme…

A tak bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Před psychology se zkrátka každý den otvírají další a další tajenky čekající na své rozluštění. Tahle tajemnost je jedním z důvodů, proč nás zákoutí lidské duše nepřestávají fascinovat.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Rozhodnutí: potrat

Ničivé morální dilema přechází do období úzkosti. Výčitky míří i na muže, často oprávněně, říká …

26 min

Pravdy tak akorát

Naučte se dětí správně ptát a podporovat je s citem pro jejich prožívání.

8 min

Strach být sám

Co když si vážně nikoho nenajdu? Je se mnou něco špatně? Jaký život mě čeká …

9 min

Proč tak koukají?

Pocit nedokonalosti může člověka zcela ochromit. Jak nás vidí lidé kolem nás?

5 min

Jak zkrotit své démony

Přestaňte se jim vyhýbat. Přestaňte s nimi bojovat. Raději se s nimi naučte vycházet.

18 min

Otevřít audio sekci