Netoužím po bolesti, ale přesto si denně ubližuji. Už několik měsíců totiž trpím dermatilománií, u nás zatím málo známou psychickou poruchou.

Moje posedlost škrábat se všude na těle se poprvé objevila někdy v pubertě, tuším kolem šestnáctého roku, kdy se mi na obličeji udělalo akné. Tenkrát to byl ale ještě pouhý zlozvyk. Bylo snadné říct si „Přestaň“ a na obličej si nesahat. V osmnácti akné vymizelo a já měla zase pěknou zdravou pleť jako kdysi. Měla jsem ohromnou radost z toho, že už svoje nedostatky nemusím tolik maskovat a zabývat se neustále tím, jak docílit čisté pleti. Jenže to jsem netušila, že za pár měsíců se objeví další problém – dermatilománie.

Dermatilománie (anglicky Dermatillomania, Compulsive Skin Picking) neboli neustálé nutkání škrábat si či jinak poškozovat kůži je vlastně posedlost. V mém případě je to posedlost neustále několikrát denně kontrolovat své tělo, a když objevím jakýkoliv nedostatek (boulička, tmavší skvrna, začervenání) okamžitě pociťuji nutkání tento „defekt“ nějak odstranit.

Teď je mi devatenáct let a několikrát denně si – ať už vědomě či nevědomě – strhávám kůžičku kolem nehtů, škrábu se na nohách nebo jinde na těle. Pokud to neudělám, cítím napětí a nemohu se soustředit na běžné činnosti.

V koupelně jsem se jednu dobu myla dokonce potmě. Snažím se totiž obloukem vyhýbat všem zrcadlům. Jinak totiž začnu hledat nedostatky na obličeji a „čištěním“ pleti jsem schopná strávit až čtyři hodiny.

Zlozvyk, nebo vážný problém?

Když jsem se se svým problémem svěřila několika lidem, reagovali zprvu s lehkým úsměvem na tváři, jako by je můj příběh dokonce pobavil. Každý z nás si přece občas strhne kůžičku kolem nehtů. Každý si někdy škrábe pupínky, odpovídali mi přátelé.

Lidé si často stěžují, že lékaři neustále vymýšlí nové a nové nemoci. Tvrdí, že kdybychom to všechno brali vážně, všichni bychom vlastně byli nějak nemocní. Každý z nás by měl nějakou fobii, mánii nebo úchylku. A tím pádem by i velká většina lidí trpěla dermatilománií. Všichni se přece občas škrábeme.

Ovšem je tu jedno velké ALE. Je potřeba rozlišit zlozvyk a nemoc. Dermatilománie totiž ovlivňuje a narušuje váš běžný den. Často se mi stává, že si obličej večer rozškrábu do krve a druhý den pak odmítám jít do školy. Poté okamžitě ruším všechny domluvené schůzky a několik dní se před okolím skrývám doma. Pokaždé když mám nutkání rozrýt si tvář, si několikrát v duchu opakuji: Budeš toho litovat, nedělej to. Zůstanou ti jizvy.

Jenže nutkání většinou vyhraje. Pokaždé se dostávám do stavu, který by se dal přirovnat k pocitu podobnému tomu, když jste v transu. Nevnímám svět kolem sebe, dokud na mě někdo z rodiny nezakřičí, ať s tím přestanu. Pokaždé si v tu chvíli uvědomím napáchanou škodu a při pohledu na krvácející rány je mi do breku. Než mi lékaři předepsali prášky, budila jsem se jeden čas dokonce v noci s nehty od krve. Ve spánku jsem si totiž nevědomky škrábala hojící se rány na obličeji.

Touha po dokonalosti

Jednou se mě kdosi zeptal, proč si vlastně obličej škrábu, když mám běžně čistou pleť bez pupínků. Ta otázka mi dlouho vrtala hlavou. Pak jsem si uvědomila, že jsem posedlá hledáním i těch nejmenších nedostatků a občas si je dokonce v hlavě sama vytvářím. Vadí mi nedokonalosti, kterých by si ostatní nikdy nevšimli. A co hůř, mnohdy vlastně ani neexistují.

Je potřeba si uvědomit okamžik, kdy váš zlozvyk přeroste v nemoc, v mánii, kterou už sami nejste schopni řešit. Už několik měsíců navštěvuji pravidelně psychiatra a psychologa. Bohužel jsem se zprvu setkala s psychiatry, od nichž jsem dostávala nesmyslné rady typu „Svažte si ruce.“ Jiní můj problém mylně považovali za sebepoškozování, hledání útěchy v bolesti.

Mezi zlozvykem a dermatilománií je často těžké stanovit hranici. Nejsem sice odborník, ale myslím, že od zlozvyku ji lze rozeznat díky varovným signálům jako jsou

• viditelné rány na těle, které se snažíte (většinou neúspěšně) zamaskovat oblečením nebo makeupem
• deprese a kolísání nálady
• vyhýbání se společnosti a místům, kde byste byli vystaveni riziku, že si vašich ran a jizev všimne okolí (např. koupaliště)
• nekontrolovatelné škrábání kůže během činností, které vyžadují soustředění
• nevědomé škrábání kůže během spánku.

Nenechte se odradit představou, že váš problém nebudou lékaři brát vážně. Každý z nás má právo na pomoc. Dermatilománie není jen snadno odbouratelný zlozvyk, který lze přehlížet. Jedná se o poruchu, která patří mezi takzvané Body‑focused Repetitive Behaviors. Jako každá nemoc s sebou nese následky – zanícené rány, infekce, deprese a jizvy, které si s sebou ponesete mnoho let.

Aneta

Pohled odborníka

Dermatilománie patří mezi neurotické poruchy a řadí se do širokého spektra obsedantně‑kompulzivních (nutkavých) poruch spolu např. s nutkavým okusováním nehtů nebo vytrháváním vlasů. Od běžného zlozvyku ji nedělí ostrá hranice, směrodatná je intenzita, trvání, následky poškozování kůže (dloubání, rozškrabávání a vytlačování komed akné a jiných vyrážek) a zejména nutkavý charakter – neschopnost ovládnout se přes závažné následky, fyzické i psychické. Z jiného pohledu by bylo možné dermatilománii (nebo část jejích případů) řadit k impulzivním (tedy ne kompulzivním, nutkavým) projevům, podobně jako přejídání u bulimie či řezání kůže u patologického sebepoškozování. Na každý pád je „cílem“ takovéhoto poškození kůže uvolnění napětí, často až v podobě jakéhosi „transu“. V anamnéze dermatilomanií bývají často jiné neurotické příznaky, kumulace stresu a neschopnost zvládat jej, trauma, zejména v dětství. V rodinné anamnéze se často najdou podobně postižení rodinní příslušníci. Léčba chorobné dermatilománie je nejčastěji kombinací psychoterapie a medikamentosní léčby. MUDr. Andrea Platznerová