Všechno kolem nás se vyvíjí, ale školství jaksi stagnuje víceméně od svých začátků. Stále se totiž držíme modelu, který vytvořili v Prusku ke konci 18. století a který se rozšířil téměř do celého světa. Proč je z dnešního pohledu tento model špatný?

Chyba je už v předpokladech, na kterých stojí základy našeho školského systému. Zamysleme se nad nimi popořadě.

1. Šestileté děti nastupují do škol jako duté prázdné nádobky, do kterých je třeba natlačit co nejvíce informací, aby se z nich stali „kompletní“ dospělí.

Můj dědeček říkával, že děti se rodí dokonalé, ale během prvních 18 let života z nich uděláme obyčejné lidi. Z hravých, zvědavých, aktivních dětí se stávají obyčejní dospělí. Šestileté děti nejsou prázdné nádobky, ale spíše houby schopné selektivně nasávat prakticky neomezené množství informací. Nepotřebujeme je k tomu motivovat ani jim ukazovat, jak to dělat. Mají to vrozené!

Podle toho bychom se k nim měli i chovat. Nepotřebujeme do nich nic nalévat, sami do sebe nasají vše potřebné a pro ně zajímavé. Jen bychom jim neměli stát v cestě.

Měli jste v nějakých osnovách napsáno, abyste se do 18 měsíců naučili chodit nebo abyste se do tří let naučili plynule mluvit? Testoval vás z toho někdo? Nutila vás máma chodit a chodit a chodit a chodit až k zbláznění, dokud jste se to nenaučili? Nebylo to spíše tak, že už ani jeden z rodičů vám nestačil?

Jako děti se rodíme s touhou učit se a poznávat. Co vymyslela příroda, aby nás přinutila rozmnožovat se? Sex! A co stvořila, když chtěla, abychom se naučili využívat tu neskutečnou kapacitu, co nám narostla na krku? Hru!

2. Každé dítě je úplně stejné. Děti se musí ve stejném věku naučit identické věci.

Kde zůstala ta opěvována jedinečnost každého z nás? Pokud jde o odlišný vkus na nejnovější model bot, odlišnost se přiznává. Ale kdo řekl, že se musí každé dítě naučit číst a psát v šesti letech? Vždyť některé děti znají písmena už v předškolním věku a jiné s tím mají problém i o tři roky později. Ty děti však nejsou neschopné!

Některé děti již v 10. měsíci chodí, jiné se v 18. teprve plazí. Každé zdravé dítě se však do 2–3 let naučí chodit, ne? Můžete se týdny usilovně snažit děti naučit barvy předtím, než jsou na to připravené, nebo to můžete udělat v několika okamžicích, když jsou připravené naučit se to. A tak je to se vším ostatním.

Každý z nás má jiné zájmy, jiné způsoby učení, jinou motivaci a jiné tempo. Ani jeden z těchto faktorů však není ve škole zohledňován.

3. Děti se nerady učí. Musíme je k tomu nutit a pak „naučené“ testovat.

Tuto větu snad ani nemůžeme myslet vážně! Pokud se děti nerady učí, jak dojdou k tomu, že do věku šesti let ovládají nejnáročnější věci, jaké se v životě vůbec naučí? Chodí, běhají, skáčou, plazí se, lezou… Plynule vyprávějí, někdy i více jazyky, aniž by si je pletly. Už vědí, jak naštvat otce, nebo jak dosáhnout, aby maminka povolila. Znají základní fyzikální vlastnosti předmětů, tekutin i vzduchu.

Proč děti vše opakují po starších? Jen aby se „opičily“? Určitě za tím bude nějaká pointa! Proč obdivují starší děti? Neboť se od nich nemají co naučit?

Dávali jste svým dětem v předškolním věku nějaký test chození? Jazykovědy? To spíš oni testují nás a naši trpělivost. Dokonce se přirozeně naučí pracovat s moderní technikou dříve a lépe než my dospělí. Platí to však v každé oblasti života: děti přirozeně své rodiče překonají – pokud jim to rodiče dovolí …

Problém není v tom, že se děti nerady učí, ale v tom, že nejsou rády, když je někdo učí, aniž by o to stály. A v tom je velký rozdíl. I my dospělí známe rozdíl mezi tím, co objevíme sami, a tím, co nás naučí. Proč si myslíme, že u dětí je to jinak?

4. Děti nevědí, co se mají učit.

Předpokládejme, že děti vážně netuší, co se chtějí nebo potřebují naučit. Co tedy udělají? V první řadě sledují jiné lidi, hlavně své rodiče. Nejlepší výchova je jít příkladem. Chování dospělých považují děti automaticky za správné.

Za druhé si chtějí vše vyzkoušet na vlastní kůži. Rodiče určitě vědí, co tím myslím. Systémem pokus – omyl děti zjišťují, zda je něco baví, nebo ne. Hrají si. Když jim poskytneme prostor na hraní, zjistí nejen, co je baví, ale i v čem vynikají. Budou to dělat dlouho a půjdou do hloubky. Stanou se z nich odborníci.

Kolem věku šesti let se děti začínají odlišovat v tom, co je baví. A co s tím my jako „inteligentní a zkušení“ (čti lepší) dospělí uděláme? Dáme je do školy a pomalu, ale jistě je naučíme, že každého musí bavit totéž. Na světě přece existuje neskutečné množství mnohem zajímavějších a pro život užitečnějších věcí.

5. Namísto záživného objevování proč? stačí dětem pouze normalizované protože!

Děti chtějí vědět a chápat souvislosti. Pochopení světa kolem nás bylo u našich dávných předků otázkou života a smrti. Již v období dvou let se začnou na všechno ptát: Proč?! Pro nás dospělé je to někdy až otravné a únavné. Často ani nedokážeme odpovědět.

• „Pojď sem do chládku, prosím tě.“
• „Proč?“
• „Protože tu není teplo.“
• „Proč?“
• „Protože tu narostl velký strom.“
• „Jaký strom?“
• „Synu, toto je ořech.“
• „A proč???“
• … :-)

Nevěřím, že se děti jen chtějí naučit spoustu faktů. Za vším hledají logiku a souvislosti. Pospojované souvislosti pak dokážou v úplně jiném kontextu a v úplně jiném čase znovu vytáhnout a správně použít. Zkusím negativní příklad: stalo se vám, že vaše dítě vytáhlo nadávku zcela nečekaně ve správné situaci? Asi víte, o čem mluvím…

Děti potřebují vědět, proč jsou věci tak, jak jsou. Přesto se naše školy soustředí jen na poskytování faktů bez jakékoliv argumentace či širších souvislostí. Čest výjimkám! (Děkujeme, že potvrzujete pravidlo.)

Místo toho, abychom učili děti kriticky myslet, zpochybňovat tupě akceptovaná fakta a klást správné otázky, dáváme jim jen normalizované odpovědi. Bojíme se dát dětem možnost zjišťovat věci vlastním způsobem? Bojíme se, že zjistí, že nemáme pravdu?

6. Instinktivní hru a nezastavitelnou touhu zkoumat u dětí potlačujeme.

Hravé poznávání a zkoumání svého okolí školy úplně potlačují. Přitom právě hrou se děti naučí nejvíc. Nevěříte? Hra není zbytečnost, za niž ji považujeme. Hra je metoda, kterou příroda nutí děti učit se. Mají to v instinktech a nedokážeme je v tom ani zastavit. Hrou se děti naučí všechno.

Škola ovšem v dětech hravost vědomě potlačuje. Hrou se přitom naučíme mnohem víc než nucením a testováním. To, co se naučíme hrou, si navíc budeme déle pamatovat, půjdeme více do hloubky a hlavně nás to bude bavit. Někomu toto očividně vadí. Jinak si neumím vysvětlit, proč máme od šesti let prakticky zakázáno hrát si. U dospělých je hra dokonce považována za trapnou.

7. Život není hra, ale práce a povinnosti.

„Nejprve práce, a pak hra!“ je první věc, kterou dětem v prvním ročníku vštěpujeme. Jsme v tom velmi úspěšní. Poohlédněte se kolem sebe. Všichni se někam honíme. Do němoty. Žádná zábava, žádná hra. Z nějakého záhadného důvodu věříme, že život je spousta povinností a na zábavu máme vyhrazených pár hodin denně, pokud vůbec.

Kam se ztratila naše hravost? Požitek ze života? Proč nemůže být práce tvořivá a hravá? Kolik procent lidí skutečně dělá to, co je baví, a chodí do práce s radostí? Věříme, že hravost je pouze vlastnost dětí, která dospělým nepřísluší. Ale zeptejte se sami sebe upřímně, zda je to skutečně tak.

Hravost v dětech potlačujeme, aby se z nich stali poslušní dospělí.

8. Aktivní pohyb je zbytečný, stačí sedět v lavici.

Zkuste jen jedinou hodinu dělat to, co dělá dvouleté dítě. Nemáte šanci. Dítě je instinktivně v neustálém pohybu. Jednoho krásného zářijového rána dětem sdělíme, že od nynějška budou denně 5–6 hodin sedět na zadku s pár přestávkami na vyventilování se. Vám to přijde normální?

Dopracovali jsme se až tak daleko, že máme ve škole pouze dvě vyučovací hodiny tělesné výchovy za týden. To je 90 minut i s převlékáním! Celý život mluvíme o zdravé životosprávě, ale naše děti nutíme sedět v nepohodlné poloze šest hodin denně. Gratuluji nám. Prý jsme inteligentní bytosti.

Vrchol je, když dítě označíme jako hyperaktivní a léčíme ho. Léčil bych spíš lékaře, který tu diagnózu vůbec vymyslel.

9. Děti se nejlépe učí, když jsou rozděleny do skupin podle věku.

Každý považujeme za zcela samozřejmé, že děti ve školách rozdělujeme do tříd podle věku. Na základě čeho to děláme? Máme to podložené fakty? Zkusme opačný pohled na věc: Proč bychom se měli kamarádit jen s dětmi ve stejném věku? Dokážou nás něco naučit? Nemohou nás zajímat spíše starší děti? A nemůžeme chtít vysvětlovat věci mladším?

Zkuste sledovat tříleté dítě, jak dokáže zírat na pětileté děti a sledovat, co dělají. A bude to po nich i opakovat! Viděli jste už osmileté dítě horlivě vysvětlovat právě naučené věci pětiletému?

Většina dětských psychologů ví, že míchání dětí různých věkových skupin má obrovské pozitivní následky. Děti se učí raději, naučí se více a lépe si věci zapamatují. Namísto šikany a soutěživosti se v nich vytváří smysl pro spolupráci. Možná tyto vlastnosti ani v našich dětech nechceme posilovat. Vždyť jsou zbytečné pro život v 21. století…

10. Děti musí chodit do školy!

Muset chodit do školy znamená pobývat na předem určeném místě po předem určený čas s předem určenými lidmi, které si nevybíráme. Znamená to, že budeme dělat, co nám nadřízený káže a jak to on vyžaduje. Toto je přece definice vězení! Já vím, je to trochu přehnané, ale z pohledu dětí škola skutečně je určitou formou vězení.

Nevěříte? Tak přidám ještě dva faktory:

• drtivá většina dětí školu nesnáší (kdybychom měli vězení rádi, nemělo by smysl)
• po ukončení školní docházky jsou z krásných, šťastných dětí pouze obyčejní dospělí (totéž dělají vězení – převychovávají lidi)

V tomto bodě školství porušuje základní ústavní práva člověka. Jak nás může někdo do něčeho vůbec nutit? Kde zůstala naše svoboda? Stačí se zamyslet…

Cílem tohoto článku je poskytnout jiný pohled na školský systém, který vnucujeme každému z nás. Bez zpochybňování a jakýchkoliv dotazů fungování našich škol akceptujeme. Není divu! Přesně toto je cílem státního školství a také důvodem, proč se za téměř dvě století nijak výrazně nezměnilo.

Vzdělání našich dětí a také nás samotných je ale příliš důležité na to, abychom se jeho vylepšováním vůbec nezabývali.