Zažil jsem už v této zemi leccos. Například vědecky zdůvodněné časné odstavení dítěte, náhradu kojení umělou výživou a společné ustájení nemluvňat v jeslích nebo radikální odsouzení genetiky jako reakční pavědy. A teď tu máme rozhodnutí o střídavé péči.

První Kniha královská nás seznamuje se soudním rozhodnutím krále Šalamouna, které učinil téměř před třemi tisíciletími. Dvě ženy, prý nevěstky, porodily v jednom domě po dítěti. Jedna své dítko ve spaní zalehla a podstrčila jeho mrtvolku té druhé, zatímco její dítě jí ukradla. Postižená se obrátila na krále Šalamouna a ten udivil všechen lid moudrým rozhodnutím.

Nechme však mluvit tehdejšího soudního zpravodaje, co se událo, když se obě dámy octly před soudnou stolicí.

„Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“
Druhá žena však prohlásila: „Nikoliv. Můj syn je stále živý, a mrtvý je ten tvůj.“
Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly.
Král řekl: „Tato tvrdí: Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj. A tato tvrdí: Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“
Král proto poručil: „Přineste mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč.
A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“

Ústavní soud ČR se jeho rozhodnutím zřejmě inspiroval, když vydal své rozhodnutí:

• „Z vývoje právní úpravy v zákoně o rodině i v novém občanském zákoníku plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, který vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení,“ uvedla ke čtvrtečnímu rozhodování Ústavního soudu (ÚS) jeho mluvčí Miroslava Sedláčková.

K tomu sluší ještě dodat, co řekl před pár měsíci Pavel Rychetský pro ČT24:

• „V soudní judikatuře přetrvává taková pověra, že vhodnějším a lepším pro výchovu dětí zejména útlého věku je zásadně matka. Zákon a mezinárodní úmluvy však říkají něco jiného. Říkají: Oba rodiče mají stejná rodičovská práva, jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jen na základě pohlaví, preferovat.“

Ústavní soud zvítězil nad zdravým rozumem

Nevím, zda je možné kojení a vývoj připoutávací vazby v prvních letech života prohlásit za pověru, ale zažil jsem už v této zemi leccos. Například vědecky zdůvodněné časné odstavení, náhradu kojení umělou výživou a společné ustájení nemluvňat v jeslích, radikální odsouzení genetiky jako reakční pavědy – a to v dobách, kdy nejvrchnější z vrchních byl aktivním členem KSČ. Že by tohle bylo pokračování sociálního inženýrství a splněním mladických ideálů? Nebo pokusem o soudní regulaci vývojové psychologie?

Nakonec to odskáče nevinné dítě, které si své nezakotvení odnáší do dospělého věku se všemi důsledky. Vím to zejména od dětí, které si peripetiemi rozvodu prošly, dospěly a staly se pacienty.

Znám také poměrně dobře praxi. Nesouhlasím s mnoha věcmi. Nelíbí se mi prohlášení typu Pepíček nepůjde v neděli s tatínkem, protože bude nemocnej…, stejně jako ta z opačného genderového rejstříku: Just jí to dítě nenechám, když mě nechce! Nebo také: Přece nebudu platit takové alimenty! Střídavka mě vyjde na polovinu. Pracoval jsem řadu let v manželské poradně a v psychiatrické ambulanci mám rozvedených osob pečujících o malé děti přehršel, vím o tom tedy dost.

Vím ale také zatraceně dobře, že dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje určité stabilní prostředí, že týdenní změna pobytu a zvyků nesvědčí hned tak každému, že kontakty s dalšími partnery rodičů jsou zdrojem mnoha malérů a že nakonec to odskáče nevinné dítě, které si své nezakotvení odnáší do dospělého věku se všemi důsledky. Vím to zejména od dětí, které si peripetiemi rozvodu prošly, dospěly a staly se pacienty. Povýšení střídavé péče na vzorovou zákonnou normu v zájmu dítěte rozhodně není, vyhovuje spíš pohodlnosti soudů nepárat se s vlekoucími se problémy.

V Jeruzalémě to tehdy dopadlo dobře. Král Šalamoun bystře poznal, že pravou matkou dítěte je ta, která se ho raději vzdá, než aby se s tou druhou dál handrkovala, jestli jí náleží pravá nebo levá polovina rozpolceného kojence. V české praxi to tak bohužel nebývá, nebo bývá velmi zřídka. O dítě jsou partneři schopni se tahat hlava nehlava, používat je jako beranidlo, k vydírání a bůhví k čemu dál, až po žaloby ze zneužívání a týrání. Dělají to i v rodině, ale po rozvodu v naprosté většině přitvrdí.

Výrok ústavního soudu nám zaručuje větší počet rozparcelovaných dětí bez ohledu na ně, hlavně když liteře zákona bude učiněno zadost. Zejména, jestli soudci na nižších instancích, budou stejně OSH (obzvláště služebně horliví) jako ten městský strážník, který nechal z rezidenční zóny v Praze 7 odtáhnout (za 2500,– Kč) auto jedné důchodkyně, v duchu prohlášení befel je befel, protože mělo dva týdny propadlou rezidenční kartu.