Zadáte‑li na instagram pojem „sebeláska“, vyjde vám 5422 výsledků. Když zadáte „sebevědomí“, ukáže se vám jen 2186 příspěvků a pod pojmem „sebereflexe“ pouhých 209. V dnešní době se zkrátka proti sebenenávisti bojuje přímým útokem sebelásky. „Milujte se se svými nedostatky,“ hlásí dokonalé instagramové slečny. Jenže pravá sebeláska se nedá vynutit jenom tím, že to o sobě napíšeme na sociální síť. Je to dlouhá cesta plná sebepoznání a zdravého sebevědomí. Jedno bez druhého neexistuje.
Podobnou cestou jsem si prošla já. Po vzoru instagramových influencerů jsem jedla zdravě, cvičila a shodila několik kil. Byla jsem ze sebe nadšená a pyšná na svůj úspěch. Jenže nikdo vám neřekne, co se stane potom, co „zhubnete“. Nemůžete začít jíst opět nezdravě: přiberete a váš úspěch je ten tam.
Postupně se moje fixace na jídlo stupňovala tak, že přerostla v něco hrozně nezdravého. Libovala jsem si v lichotkách ostatních, jak pěkně teď vypadám, a falešně je vydávala za sebevědomí či sebelásku. Myslela jsem si, že spokojená můžu být jedině, když moje stehna budou tak hubená jako stehna téhle modelky nebo když moje váha bude právě to jediné číslo. Ani o gram víc!
Každá lžička jogurtu, chlebíček nebo nedejbože čokoládová tyčinka bylo zklamání mě samotné. Takže jsem všechno navíc „vracela“ zpátky. Výsledek se samozřejmě dostavil, jenom ne takový, jaký jsem chtěla. Přežívala jsem na úsporném režimu – dny trávila v bolestech a večer uléhala do postele se strachem, že druhý den budu vážit o něco víc. Chodila jsem do školy, na rodinné oslavy, ven s kamarády, ale nebyla jsem to já. Pořád jsem se cítila jako pod velkým závažím, které nejsem schopná zvednout.
Už jenom pár kil
Myslím, že hlavním problémem téhle poruchy je, že si uvědomíte, že je něco špatně, až příliš pozdě. Několikrát jsem se utěšovala, že mám všechno pod kontrolou, ale nikdy jsem neměla. Fráze typu „Jen jednou, a potom končím!“ byly úplně prázdné a trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že jen tak neskončím.
Srovnávala jsem se s každou slečnou kolem mě, což vedlo k tomu, že jsem na sebe vyvíjela ještě větší tlak a sama si udávala tempo, které jsem nebyla schopná vydržet. Práskala jsem nad sebou bičem a trestala se za neúspěch. A to všechno proto, že v mých očích byla iluze „hubenosti“ rovná se sebevědomím. Když budu hubená, budu sebejistá a konečně se budu mít ráda. Konečně zvednu to velké závaží nade mnou. Už jenom pár kil a je to tam. Jenže pár kil mi asi bude chybět vždycky.
Moje snaha vysvětlit své problémy většinou končí odpovědí typu: „Když ty jsi hubená!“ A ano, já si nemyslím, že jsem tlustá. Jenom se bojím, že bych taková mohla být. Bojím se, že kdybych tenhle kousek čokolády nechala v sobě, přibrala bych a stala se tématem školních drben. A divíte se mi? Dnešní společnost považuje za neslušné říci někomu, že je tlustý. Dokonce se to používá jako urážka. Slovo „hubený“ takový úděl nemá. Nikdo obdivně neřekne páni, ta teda ztloustla! Bála jsem se, že právě já budu ta nešťastnice, kterou všichni tak trochu litují. To jenom přidávalo na váze mému závaží.
Další věcí, která se špatně vysvětluje, je celý proces uzdravování. Anorexie se nezbavíte, když „začnete normálně jíst“, a bulimie nezmizí, když si přestanete strkat prsty do krku. Nejdůležitější je zbavit se toho urputného hlásku někde uvnitř.
Přirovnala bych ho ke špatnému kamarádovi. Pořád vás nutí do věcí, které vlastně nechcete dělat, ale uděláte to – jen aby vám dal pokoj. A když už jde do tuhého a je na čase nést vinu, vy jste vždycky ten, kdo to schytá. Klasická „protivná holka“ na střední škole, kterou známe z amerických filmů. Tenhle hlas nepatří žádné dokonalé blondýnce, ale jen vám samotným.
Nejvíc mě ale trápilo, když někdo neuznával, že bych opravdu mohla mít problém, nebo si myslel, že to jen zveličuji. Bulimie se skrývá o mnoho lépe než anorexie, protože při bulimii nehubnete tak drasticky. Nikdy jsem nespadla do rudých čísel, takže mě nikdo nepodezíral z poruchy příjmu potravy.
Naopak moje kamarádka začala nový životní styl, při kterém zhubla až do takové míry, že za mnou chodili přátelé a učitelé a ptali se, jestli nemá anorexii. Neměla a vím, že nemá. Mě samotnou to ale zraňovalo. Žárlila jsem na její hubená stehna a někdy jsem si dokonce tajně přála, aby se mě také ptali, jestli nemám anorexii, jenom abych si na chvíli připadala hubená.
Stačí být oukej
Dlouho jsem měla pocit, že na tom nejsem ještě tak špatně právě kvůli tomu, že jsem nikdy netrpěla výraznou podváhou. Potom jsem si myslela, že nemá cenu se o něco snažit. Bála jsem se, že mi nikdo nebude věřit moji poruchu, protože na ni přece nevypadám. Trápila jsem se a trápila jsem svoje tělo. Došla jsem do takového momentu, kdy jsem si přála, aby všechno skončilo.
V té době jsem sice navštěvovala psychologa a někdy jsem dokonce měla pocit, že se z toho dostanu, ale více ve mně převládaly negativní emoce a nenávist k sobě samé. Neměla jsem žádnou energii a připadala jsem si jako prázdná skořápka. Tak trochu jsem doufala, že se to všechno vyřeší za mě, a bylo mi jedno s jakým koncem.
Nebojte, můj příběh má šťastný, až skoro pohádkový konec. Zamilovala jsem se do svého pohádkového prince. Ze začátku jsem vůbec nechápala, co na mně vidí. Sama jsem se vnímala jako velká rozteklá hromádka neštěstí a myslela jsem si, že si nezasloužím někoho, kdo mě bude mít takto rád.
Skrz něj jsem se postupně odhodlala skončit s tou hroznou nenávistí a vyhodit koloběh výčitek do vzduchu. Společně nadzvedáváme to těžké závaží, které jsem na sebe uvalila. Nebudu lhát: je to dlouhá cesta a ještě zdaleka nejsem v cíli, ale aspoň už vím, že je to správná cesta. Pořád si trochu myslím, že pro svého prince nejsem tou správnou princeznou, musím však uznat, že jeho bílý kůň už taky utekl.
Cesta k sebelásce je dlouhá a někdy i nemožná. Můžu si tisíckrát přečíst o tom, že se mám milovat taková, jaká jsem, a nic se se mnou nestane. Po měsících strávených nakloněná nad záchodovou mísou se snažím být sama se sebou oukej.
Maya, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
