Dnešní moderní či alternativní matky jsou dosti často svobodné matky. Je to tedy trend, který bude ve větší míře kopírovat většinová společnost? Fakticky se to stejně už děje, dětí vyrůstajících v neúplných rodinách u nás přibývá. Nastal čas rozpadu v našich krajích tradičního modelu rodiny, je prostě přežitý? Nebo jde o přechodný jev?
Předchozí povídání o svobodných matkách bylo spíše úvodem zaměřeným na současné moderní ženy, tedy na ty možná ještě stále spadající do kategorie alternativní. Ale co je dnes alternativou, to se může brzy stát hlavním proudem, mainstreamem, popem. Přesně podle stylu konzumního kapitalismu: nejlepší cesta, jak porazit a zničit potenciálně nebezpečné myšlenky a ideje, které mohou nabourat či dokonce rozbít systém, je vzít je a použít v rámci běžných prodejních strategií. Něco jako tričko či hrníček s Che Guevarou.
Žádná svobodná matka nechce být svobodná matka. To je základní teze z rozhovoru s jednou mladou maminkou. Ale pokud nechtějí, proč tedy jsou? Podívejme se na osobní zkušenosti, které jsem nasbíral. Samozřejmě není možné je zobecnit, ale ukazují, myslím, na některé dost zásadní rysy této problematiky. Co jsem se dozvěděl?
Nechci tebe ani tvé peníze
Na rozdíl od minule citovaného novinového článku se nejedná o ženy s nižším vzděláním na vesnicích či menších městech a bez práce, ale naopak o vzdělané ženy mající práci a dobrý či alespoň dostačující plat. Nejsou závislé na sociálních dávkách a většinou ani nedostávají alimenty.
Je pro ně důležitější, aby s otcem dítěte dobře vycházely, než aby se soudily o peníze. Hodně otců to údajně bere tak, že je žena opustila, tak ať se stará. Většinou jsou to totiž ženy, které iniciovaly rozchod. Z rozhovorů plyne, že je zde málo mužů, kteří na dítě dostatečně platí.
Tyto ženy nechtějí být ve vztazích, kde nejsou šťastné, jen kvůli udržení celé rodiny. Osobní štěstí je pro ně důležitější než tvářit se navenek jako úplná rodina. Partner (tedy – jak já chápu – otec dítěte) ano, ale ne za každou cenu.
Svobodná se závazkem
Na druhou stranu ženy často potvrzují (a vím to i ze svého okolí), že vztah s otcem dítěte silně ovlivňuje další partnerské vztahy. Biologičtí otcové se snaží nezřídka o určitý typ kontroly, byť podprahové. Někdy spory, které by jinak probíhaly v rámci společné domácnosti, probíhají i tak, jen v jiných kulisách, a stresuje to všechny. Matku, dítě, nového partnera, otce dítěte. I z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že takové situace mohou výrazně přispět k rozpadu nového vztahu.
Je třeba, aby žena a otec dítěte měli vztah vyřešený natolik, aby mohl přijít nový. Často se totiž stává, že žena frustraci, hněv a zklamaná očekávání ze vztahu s otcem dítěte přenáší a nevědomě promítá do dalších vztahů.
Strategie hledání a postoj k novým partnerům se pochopitelně bude individuálně lišit, ale i zde je možné vidět určité opakující se vzorce.
- Kupříkladu tento: Po otci proběhne jeden „pokus“ o stálejšího partnera. Když nevyjde, následuje postoj budu si užívat, nemá cenu hledat někoho stabilního, což vede ke střídání milenců se záměrem nezatahovat do toho dítě.
- Naopak jsem se setkal se ženou, pro kterou byl ideál úplné rodiny natolik důležitý, že jakékoli partnerské vztahy hodnotila optikou jak bude nový partner fungovat jako nový otec. Takový konkurs na tatínka s velice náročnými, až nesplnitelnými očekáváními – danými i zraněním z rozchodu s otcem dítěte, třebaže iniciovaným z její strany.
Postoj, že nový partner by měl plnit roli otce dítěte, se zdá pochopitelný, překvapením pro mě bylo, jak málo žen to takhle jednoznačně vnímá.
Konkurs na tatínka
Jak dítě přijme nového partnera, je samozřejmě další náročná situace, které jsou ženy matky vystaveny. Jedna z nich mi řekla, že „není dobré, když se ho snaží narvat do role nového otce.“ Občas se ženy snaží fungovat jaksi souběžně s novým partnerem a přitom řešit péči o dítě s otcem dítěte: takové paralelní světy, zvláštně se prolínající či existující vedle sebe.
Nový partner nemůže čekat, že se žena odstřihne od otce dítěte. Žena a otec potřebují oba respektovat změněnou situaci.
Možná tak chtějí uchránit dítě od zmatku s fixací na střídající se muže‑milence či nevydařené pokusy o vážnější vztah. Možná také nechtějí potenciální partnery vylekat, klást na ně tuto odpovědnost, či se prostě nechtějí samy zase spálit v pokusu o založení rodinného modelu.
Existuje tedy možnost nového funkčního vztahu, respektive jaké podmínky jsou pro to nutné? Můžeme snad uvést obecnější postřehy. Nový partner nemůže čekat, že se žena odstřihne od otce dítěte. Žena a otec potřebují oba respektovat změněnou situaci – žena, že on je a prostě navždy bude otec jejího dítěte, a on, že žena má už svůj nový život, nezávislý na něm, třebaže se budou (tam, kde se to děje) vídat kvůli dítěti.
Zároveň je třeba, aby žena a otec dítěte měli vztah vyřešený natolik, aby mohl přijít nový. Často se totiž stává, že žena frustraci, hněv a zklamaná očekávání ze vztahu s otcem dítěte přenáší a nevědomě promítá do dalších vztahů. Zákonitě pak přichází nové zklamání, protože málokterý partner dokáže tyto skutečnosti rozpoznat, odlišit a nenechat se jimi ovlivnit. Žena si pak jen prohlubuje vzorec zklamání z neschopných chlapů.
Nový model?
Pojďme toto náročné téma prozatím uzavřít úvahou. Co se tedy změnilo, že tolik matek žije bez otců svých dětí? Tento fenomén je daný prakticky tím, že se zkrátka ženy mohou samy uživit. Otázka zní, jestli by rodiče a snad ještě více prarodiče mnoha z nás spolu byli, kdyby taková možnost dříve existovala. A samozřejmě také pokud by to dovolovalo společenské klima.
Líbí se mi tradiční model některých přírodních národů, kdy dítě vychovávají stejně jako fyzičtí rodiče i ostatní členové kmene, strýčkové a tetičky.
Co je tedy svobodná matka – není to jen upřímnější verze toho, jak to bylo dřív? Kdy spolu často dva žili, ale nekomunikovali, jako cizí lidé v jednom domě, jen aby udrželi rodinu? Žena si nyní vybírá nejistotu finanční, sociální, partnerskou, společenskou, „nemůže si z prdele odjet na Bali“.
Není tu jediná praktická výhoda, proč být svobodná matka. Přesto se to děje stále víc. Vnímám v tom potřebu svobodné volby: být, s kým chci, nebo – když zrovna nikdo takový není – třeba nebýt s nikým.
Otázka je, jak to vnímají svobodní otcové. A jak to vnímají děti? Sám pocházím z konstelace svobodná matka a otec absolutně bez zájmu a kontaktu. Líbí se mi tradiční model některých přírodních národů, kdy dítě vychovávají stejně jako fyzičtí rodiče i ostatní členové kmene, strýčkové a tetičky. Chlapce pak muži zasvěcují do mužského světa, holku zase ženy do ženského. Nejsou závislí na vratkém vztahu matky a otce. Ale co u nás, jakou realitu vytvoříme?
