Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Mužům vstup zakázán

Ženský svět mě něčím fascinuje, něčím dráždí a něčím je mi směšný.

Ze seriálu: Muži a ženy v měnícím se světě

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský

18. 3. 2013

Ženy, které znám, se zabývají tématy, jež nejsou ještě zcela běžná. Co se děje v tomto okruhu, bude ale dost možná za pár let normální.

Psychická emancipace je běh na mnohem delší trať než emancipace právní. Různé ženské skupiny a jejich aktivity mohou znamenat jen další z forem „spirituálního úletu“, dost možná jde ale zároveň o předvoj klíčících změn, které časem zasáhnou celou společnost.

V poslední době se například podezřele často setkávám se svobodnými matkami, tedy ženami a dívkami, které mají dítě, ale s jeho otcem nežijí. Nežijí s žádným mužem. Že nejde jen o můj pocit a svobodných matek skutečně přibývá jsem si ověřil, když jsem narazil na článek, který říká, že děti žijí jen s jedním rodičem v každé páté domácnosti.

Se spoustou úvah v textu kamarádka svobodná matka silně nesouhlasila, statisticky průkazně se zde ale ukazuje, že se jedná o obecnější rys dnešní doby. Klasický model rodiny se rozpadá. Otců, kteří se sami starají o dítě, je přitom oproti svobodným matkám mizivé procento. Kam tento trend povede a jak se týká mě osobně?

Také jsem vyrostl bez otce. Pro mou matku na malé jihomoravské vesnici to byla na konci sedmdesátých let v podstatě ostuda. Nesezdaná svobodná matka, navíc otec cizinec! Co si řeknou lidi! Muselo to být pro ni těžké. Jak podobnou situaci prožívají dnešní svobodné matky? Jak je možné, že jich je tolik? Kde je chyba? A je to vůbec chyba? – Chtěly ženy skutečně takový výsledek svého sebe-uvědomění jako stejně hodnotných, plnoprávných bytostí? To je ale odvážný dotaz, co?

Všechny ženy, co znám, nějak po muži a po vztahu touží. Přitom jsou roky bez stálých partnerů, vztahy žádné, krátké či přechodní milenci nebo adepti na tatínky, co neprošli sítem představ.

Psychická emancipace

Emancipace právní je myslím v našich luzích a hájích v podstatě dokončená, když pominu občas až přehnané snahy ohledně kvót počtu mužů a žen ve vedení firem a v politice. Jiná věc je ale emancipace psychická – tohle je myslím běh na mnohem delší trať. Já jako muž rozhodně nemohu vidět všechny odstíny šedé, všechny nuance procesu. Ale jakožto muž, kterého (jako tolik z nás) ženy vychovaly, je s nimi hodně v kontaktu a sám pochází z neúplného svazku, mám myslím docela vhled a přitom odstup.

Pohybuji se navíc v určitě specifickém okruhu, který není úplně standardní, ale na druhou stranu to, co se v něm děje nyní, bude v mainstreamu možná za pár let normální. Když jsem začínal s meditacemi, jógou a zdravou výživou, byly to v té době skoro nadávky či exotické úlety. Dnes jsou to témata, o nichž rádoby zasvěcené texty naleznete v kdejakém časopise. Je to in.

Projekt osvobozování žen vlastně skončil osvobozením mužů, říká sociolog Ivo Možný.

Podobně ženy, které znám, se zabývají tématy, jež nejsou ještě zcela běžná. Ženské skupiny, fáze měsíce, fáze menstruačního cyklu, menstruační kalíšky, žena jako bohyně, ženy, které běhají s vlky, tantra, porody doma, odmítání očkování a hormonální antikoncepce, šátkování, koncept kontinua, spiritualita, vědomé ženství. A samozřejmě vztahy k mužům, to je zde pochopitelně jako u kterékoli jiné ženské party také přítomno. Mám pocit, že je to trochu tajemný svět, který mne něčím fascinuje, něčím dráždí, něčím je mi směšný.

Fascinující, dráždivé, směšné

Čím mě fascinuje? Ženství je pro mě, jako možná pro více mužů, mystérium. Má tolik podob a rovin, že myslím i málokterá žena je v sobě dokáže všechny odhalit a propojit. Hlubina bezpečí stejně jako nezměrného děsu, Marie a Kálí, nevinná panenka, svůdná nymfa, sexuální dračice, vlčice, tygřice, přívětivá matka, odmítající matka, moudrá vědma, zlá stará čarodějnice a mnohé další. Síly, s nimiž není radno si zahrávat.

To už se dostávám i k tomu, co mne zároveň dráždí. V mystickém oparu se často některé ženy otevírají něčemu, na co není čas, nač nejsou připravené, či využívají neosobních principů „ženství“ k útěku od skutečných osobních problémů. Jedna z forem spiritual bypassu. Dráždí mě určitá uzavřenost tohoto světa, mužům vstup zakázán. A ono je to asi možná v něčem dobře, ale nějak intuitivně vnímám, že úplně v pořádku to není ve formě v jaké se to děje. Vytváření uzavřených skupin čarodějek, hlubokých žen, které otevírají tajemství energie dělohy, možná jen přispívá k vytváření propasti mezi nimi a muži.

Po staletích reálného útlaku si ženy potřebují uvědomit svou odlišnost a jedinečnost. Chápu to. Ale není třeba sem do tohoto procesu vpustit právě i muže? Ať nekráčíte s dětmi na zádech v tak moderních šátcích samy?

A to se pojí s třetím pocitem. Že je mi to v něčem k smíchu. Právě že ano, ženský svět by v něčem měl mít to své, oddělené, třeba i nepřístupné mužům, ale to, jak a v jakých oblastech se to děje, se mi jeví někdy úžasně přehnané, exaltované, ujeté, legrační. Ve finále tvořící jakousi ohromnou horu „ženství“, představ, očekávání, kterou muž skoro nemá šanci zlézt.

Chybí mi uměřenost, propojitelnost: někdy „opravdové ženství“ vypadá, jako bychom byli snad dva totálně odlišné živočišné druhy. Mystérium, které přece chlapi nemohou nikdy pochopit. Zapomínáme přitom, že jsme hlavně lidé: muži mají ženskou stránku, ženy mužskou.

Možná je to jen zákonité vychýlení kyvadla do svého druhého extrému. Po staletích reálného podhodnocení a útlaku ženy potřebují jasně a zřetelně rozlišit, uvědomit svou odlišnost a jedinečnost. Chápu to, myslím, že dost dobře. Ale není třeba sem do tohoto procesu vpustit právě i muže? Ať nekráčíte s dětmi na zádech v tak moderních šátcích samy? I když samozřejmě výše popsané není doménou svobodných matek, možná je to přiblížení dílku mozaiky, proč jich přibývá.

Patří do ženského světa muži?

Všechny ženy, co znám, nějak po muži a po vztahu touží. Přitom jsou roky bez stálých partnerů, vztahy žádné, krátké či přechodní milenci nebo adepti na tatínky, co neprošli sítem představ. Mám občas pocit, že chtějí být tak sebe-vědomé sebe jako žen, sebe jako bohyně, samostatné, soběstačné, nezávislé, že najít někoho, kdo do toho zapadne z druhé strany, je skoro nemožné.

Přitom respekt, jsou to úžasné ženské, čím jsou celistvější, tím víc mě přitahují. Jsem jim blízko a tím víc vnímám rozpor, který zde často vzniká. Touha po vztahu a blízkosti a představy, nároky, sakra existují vůbec ještě opravdoví chlapi? A to jsem ještě ani nezmínil takřka vždy komplikovaný vztah s otcem dítěte, který táhnou jako žhavou kouli za sebou a který ovlivňuje, otravuje či i znemožňuje jakékoli další vztahy. O tom více příště.

Duše člověka má hluboké kořeny. Kam kráčí svobodné matky? Kam půjdou jejich děti, které otce znají z občasných víkendů, ze střídavé péče nebo takřka vůbec?

A co druhá polovina dyády. Jing a jang. Co my, muži? Kde jsme uvízli? Kde je naše uvědomění? Kde jsou ti lovci a válečníci, širá krajina a divoké hory, kde naše duše svobodně plane na křídlech dravců? Kromě článku O mužství je určitě v rámci tohoto tématu také třeba pojednat mnohem více o mužích.

Nedávno jsem v novinách padl na rozhovor se sociologem Ivo Možným. Říká zajímavé věci. Proč ubývá manželství a přibývá neúplných rodin, tedy hlavně svobodných matek? Podle něj proto, že muži uvěřili, že ženy jsou samostatné a obejdou se bez nich, sociální stát a důraz na osobní svobodu sejmul z mužů společenský tlak na odpovědnost. A věta: Projekt osvobozování žen vlastně skončil osvobozením mužů, to je teprve slovo do pranice.

Doba se mění, kulisy se střídají, ale duše člověka má hluboké kořeny. Kam kráčí svobodné matky? Kam půjdou jejich děti, které otce znají z občasných víkendů, ze střídavé péče nebo takřka vůbec? Kam půjde naše duše dál?

Diskuse 0