Muži a ženy nestojí proti sobě. Všichni a všechny čelíme změnám, kterými prochází náš známý svět. Zjišťujeme, že staré způsoby chování a komunikace už nám nevyhovují, a složitě hledáme způsoby nové, svoje vlastní. Budeme‑li hledat společně, zvyšujeme tím své šance na nalezení smysluplného, fungujícího modelu vzájemného soužití. Tento článek je střípkem takového hledání, rozhovorem muže (R) a ženy (K).
R: Takže podle tebe existuje něco ryze ženského?
K: Přirozeným ženským principem je třeba spolupráce, sdílení. Rozvíjení intuice, pocitovosti, měkkosti, tělesnosti, intimity, schopnosti přijímat. Nyní někdy dochází k převracení archetypů, k jejich devalvaci a překrucování, i vlivem současné kultury. Například právě rivalita místo spolupráce. Rivalita je spíše mužská vlastnost a teď se setkáváme s tím, že si ženy konkurují, nepodporují se, závidí si, nesdílejí radost z úspěchů druhých, netěší se z nich. Jsou blízko, když je nějaké neštěstí, jak je kamarádka v průseru, tak kávička ano, ale když se jí něco povede, dosáhne úspěchu, tak to už na tebe čas nemám. Nejde o to, že ženy mají být takové a jedině takové, nejde o žádnou polarizaci. Ale o posílení těchto vlastností. Možná i nezávisle na tom, jestli jsme ženou nebo mužem.
R: Nejsem si jist, jestli je to opravdu takový rozdíl, zda je to chlap nebo ženská, ale jak to fungovalo v rodině. Například to může být takto: Nejsem schopný vyjádřit své potřeby. Je mi blbě, smutno, úzko a rád bych s partnerkou byl. Ale přímo to neřeknu. Neumím to. Speciálně když vidím, že se jí to moc nehodí, nemá náladu, má jiný program. Prostě abych neotravoval, neobtěžoval. Myslím, že toto jsem se naučil, když jsem byl malý. A je vcelku jedno, jestli jsem chlap nebo ženská, takto jsem se zkrátka naučil reagovat, vnímat. Taková strategie se mi zafixovala v hlavě. Teď jsem si aspoň uvědomil, že to tak mám a že podle toho jedu.
Kde se berou vzorce chování?
K: Já si myslím, že existují všeobecné vzorce, nezávislé na pohlaví. To je ten rodinný mikrosvět, prostředí, které známe, učíme se v něm pohybovat. Ale zároveň cítím, že role jsou také nějak podmíněné. Když vidíš, že mužský svět vypadá tak, ženský tak a komunikace probíhá takhle. Na základě různých předsudků a všeho, co rodiče do vztahu přinesli ze společnosti, ve které žili, nebo vidíš, že jiné ženy se tak chovají, jiní muži se tak chovají. Na základě toho vzniká taky určitý stereotyp. Toho, co si muž může dovolit říct, kam patří, kde je jeho místo v domácnosti, na co má nárok, jakým způsobem může komunikovat. A to stejné se týká ženy.
Je otázka, jestli má smysl se dostávat ke kořenům, jestli není lepší vytvořit si funkční komunikaci podle současných potřeb.
R: Přesně tak, naše matky a otcové se chovali tak, jak se to naučili od svých rodičů a ti zase od svých. Otázka je, jestli existuje nějaké opravdu mužské a ženské chování, které by bylo nezávislé na těchto vzorcích. Jestli existuje něco opravdu ryzího, o čem se dá říct, že je to jenom mužské nebo jenom ženské. Aby to nebylo o tom, že se tak chováme, protože to máme odkoukané ze společnosti, rodiny.
K: V tomto bodě v kultuře už jen těžko rozlišíme, co je ryzí mužský a ženský princip, antropologicky podmíněný.
R: To je to, co myslím. Jaké jsou kořeny a jestli vůbec nějaké jsou.
K: A je otázka, jestli má smysl se dostávat ke kořenům, jestli není lepší vytvořit si funkční komunikaci podle současných potřeb. Podmínky se neustále mění, ta kulturní podmíněnost, kterou máme nyní, je absolutně jiná, s čím se potýkáme, je nové a jsou potřeba nové vzorce. Šité na míru, každý z nás si musí najít svou formu komunikace, která bude funkční.
R: Souhlasím s tím, že teď je doba určité proměny. Staré modely zkrátka už nevyhovují. To je celkem zřejmá věc. Dost lidí si to už i uvědomuje. Ale málokdo ví, čím to nahradit. Lidi zkouší vykopávat staré rituály, vracet se ke Keltům, hledají v Indii i u Indiánů, zkouší se všecko možný. Ale souhlasím, že jde o to vytvořit si nové, ušité na míru, ale není to jednoduché. Přemýšlím, jestli je možné někde vůbec čerpat. Z čeho bych chtěl čerpat, je právě to, co bych mohl považovat za ryzí mužské. Ale nevím, kde to hledat, jestli to namísto toho nějak uměle uplácat, ale z čeho? Zase jen ze svých představ a ty jsou zase něčím dané, podmíněné. Z čeho si to uplácáme?
K: Ze svých potřeb. Z pátrání po svých potřebách. Ale je dobré i ty potřeby někdy revidovat. I potřeby jsou podmíněné. Často pramení z přesvědčení, z těch našich hlubokých pravd, které v sobě neseme.
R: Teď tomu úplně nerozumím. Myslíš určité v nás obsažené univerzální pravdy?
K: Ne univerzální. Osobní. Máme hluboká přesvědčení, která si neseme z domova. Třeba že žena má pečovat o muže. A my bereme takové přesvědčení za potřebu, za svoji vlastní hlubokou pravdu. Tak to je, tak to vždycky bylo, už od doby kamenné, že žena má pečovat o muže. Bez toho ani ránu. A teď hledáme takovou ženu, která o nás bude pečovat, protože to je přece naše základní mužské právo a my takovou potřebu můžeme mít. Pak je samozřejmě otázka, co znamená pečovat a nakolik to skutečně potřebuji. Nakolik to je potřeba na úrovni tohoto typu přesvědčení a nakolik to je moje potřeba sdílet blízkost, být přijímaný, mít dobrou komunikaci, aby mě i ta žena vnímala, abych uměl své potřeby komunikovat tak, aby to pro ni bylo jasné. Dá se to otevřít, rozluštit a třeba přijít na to, že tam žádná taková věta není, že žena má pečovat o muže.
Mám za to, že základem partnerského vtahu je schopnost upřímně jít do vlastních vzorců a potřeb a rozklíčovat je, nahlédnout. Abych na druhého neházel, nepromítal věci, které jsem přejal od druhých lidí, od rodičů, ze společnosti.
R: Když je člověk vědomý, tak má možnost to rozklíčovat. Ano, ty potřeby vůbec nemusí být naše. Jsou to přenesené formy. Což nás vrací k původní otázce, kde vzít vzory, když zpochybníme i své „vlastní“ potřeby, protože v nich dokážeme nalézt podmíněnosti. Mám za to, že základem partnerského vtahu je schopnost upřímně jít do vlastních vzorců a potřeb a rozklíčovat je, nahlédnout. Abych na druhého neházel, nepromítal věci, které jsem přejal od druhých lidí, od rodičů, ze společnosti. Takže mi stejně logicky přijde, že se člověk musí povrtat pořádně v sobě, aby byl schopný říct, co opravdu chce a co chce od partnera. Ale to je spíše obecné. Otázka je, jak to udělat konkrétně. Ve vztazích se mi stávalo, že jsem do vzorců slepě padal. A třeba až po týdnech trápení se mi to podařilo ve zpětné reflexi pochopit. Ale mezitím to už někdy nadělalo mnoho zlé krve a třeba to přispělo i k rozpadu vztahu. Tedy by mě zajímalo, jak s tím dovedně zacházet už během samotné komunikace. Aby se člověk nedostával jen slepě do vrtule, do vleku automatických reakcí.
Prozkoumejte své stereotypy
K: Na ženských skupinách děláme cvik, který umožní ženám podívat se na stereotypy a myšlenkové konstrukty, které používají, kterými podmiňují i očekávání vůči partnerovi, na popis, jak má vypadat žena apod. Ženy se učí rozlišovat, v čem vyrůstaly, co zaslechly, co převzaly a co si samy myslí. A s tím, co si samy myslí, je nechám pobýt a pouvažovat o tom. Protože často pak přijdou na to, že co si myslí je také to, co převzaly, jen ta druhá polarita. Ten mechanismus je takový. Třeba v dětství jim řeknou, že holčičky nemají být hlasité. Takže hádej, co mi teď řeknou?
R: Prostě pravý opak. Reakce vzdoru.
K: Přesně tak. Chci být hysterka, chci si dovolit být hysterka. Žena neuvažuje, že může být něco mezi tím či něco jiného. Doma se uklízelo, tak já se na to vyseru a uklízet nebudu. Takhle se to dělalo, tak já to budu dělat jinak. Jenomže to je ta stejná poloha. Nic se nezměnilo, jen polarita. Abychom nebyli jak houpací koně. Právě proto pátráme, snažíme se to rozklíčovat, ptáme se, co jsme, kdo jsme.
Ještě je důležitá věc v komunikaci. To jsme na kruzích taky dělaly. Je vidět, jak mluvíme. Řekla jsem: napište si každá své hodnoty. A ony napíší láska, přátelství, blízkost. Pak jim řeknu: a teď napište, co si pod každou z těch hodnot představujete, co pro vás znamená. Ony sedí v kruhu a teď se ukazuje, že každá má pod stejnou hodnotou láska úplně něco jiného. A teď si představ muže a ona mu říká: „Ty mi nedáváš tolik lásky, kolik chci, ty mě nemiluješ.“ Ale já jim říkám: Kolik z vás se zeptalo vašeho partnera, co pro něj znamená láska a jaký způsobem se má projevovat? Jak konkrétně poznají, že jim nedává dost lásky? Když to začnou popisovat, jako že třeba nesedí a neposlouchá, že sedmkrát za den nepřijde jen tak a neřekne miluji tě, miláčku, tak se jim zdá, že necítí to stejné co já (smích). A to už se začínáme fakt smát. Pak si uvědomíš, že se opravdu stačí leckdy zeptat. Každý nese v sobě nějakou hodnotu a něco za ní stojí.
Jde o zdravý způsob komunikace, o schopnost zdravě vyjádřit své potřeby. A to je nad pohlavím.
Na workshopech to právě může být o tomto. Aby si to každý rozklíčoval. Podívat se na stereotypy, ve kterých se pohybujeme. Mužský svět, ženský svět, co to vlastně je. Pak by muži se ženami mohli komunikovat o hodnotách, co to pro ně znamená, jak to má kdo projevovat. Proto, aby se nám otevřely oči. Abychom viděli, že každý z nás to má jinak. I nezávisle na pohlaví. A pokud závisle, tak si uvědomit ty stereotypy. Jde o zdravý způsob komunikace, o schopnost zdravě vyjádřit své potřeby. A to je nad pohlavím.
R: Taky si to myslím. Než řešit mužské a ženské skupiny je lepší naučit se komunikovat. Tedy základní věc je naučit se ty věci rozklíčovávat. A pak o nich dokázat mluvit, umět je komunikovat. Nepadat slepě zpátky do vzorců a naučených modelů. Umět se zastavit. Říct: Teď cítím tohle a tohle. Dát si to takto před sebe, netopit se v tom.
K: I odvahu zůstat v tom sám. Umět se sám sebe zeptat. Nepřehazovat hned odpovědnost na druhého. Jako hele, ty mi to nedáváš, měl bys mi to dávat, ale zeptat se, proč si myslím, že by mi to měl dávat. Odkud to mám, že by to měl, že to mám dostat právě od něj.
R: Hezky psychologicky řečeno stáhnout projekce.
Přijdu s tím napětím v celém těle, ještě k tomu hladová, a pak se dostaví pocit neštěstí, strádání a budu si to rekompenzovat zrovna ve chvíli, kdy můj partner má třeba zrovna něco na práci. A to už je konec. Si mě nevšímá, on mě nemiluje.
K: Opravdu to funguje. Když si uvědomíš, že o těch barvách šatů bude lepší si popovídat s kamarádkou. Nezahlcovat partnera od rána vodopádem slov a pak mu říct hele, ti něco říkám a tebe to vůbec nezajímá. Já ti říkám pro mě podstatné věci a tebe to nezajímá? Rozlišit své potřeby, to je podstatné. Rozlišit, co si můžu a mám dát sama. Co je pouze má potřeba, kterou si můžu naplnit jen já. Protože období, kdy jsem to nedostal nebo nedostala, se už bezpodmínečně uzavřelo a je už nějakých třicet let za mnou. Nedostal jsem to, oplakal a uvědomil si, že některé potřeby si musím už naplnit sám. Rozlišovat základní věci, to říkám těm holkám. Kdy jsem unavená, kdy mám hlad. To jsou blbosti, ale občas mé tělo potřebuje toto, někdy toto. A to neznamená, že přijdu s tím napětím v celém těle, ještě k tomu hladová, a pak se dostaví pocit neštěstí, strádání a budu si to rekompenzovat zrovna ve chvíli, kdy můj partner má třeba zrovna něco na práci. A to už je konec. Si mě nevšímá, on mě nemiluje, protože ta má potřeba je tak hluboká, zásadní, životní vlastně a můj partner si mě nevšímá, na mě v tom okamžiku sere. Když by měl přece přijít, přitulit mě, ukonejšit. A do rána to se mnou rozebírat. Přitom třeba stačí, když přijdu, dát si koupel, něco k jídlu, a pak začnu normálně komunikovat. V radostném setkání, kde jsme oba v komunikaci volní, ne jako hladové děti. Naučit se poslouchat svoje potřeby. Naučit se rozlišit své základní potřeby. Naučit se naslouchat tělu, duši, co opravdu potřebujeme. A není nic špatného jít poprosit nebo něco sdílet. Ale jsi připraven na to, že nebude žádná tragedie, když partner řekne ne. Nebude to něco, kvůli čemu zemřeš. Že bys kvůli tomu do dalšího dne vůbec nepřežil.
R: Tak, to stačí zatím.
K: Howgh.
