Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Johanna Bath

Dítě, které se nebránilo

Zažila jsem hodně ošklivých věcí. Co by měl každý vědět o šikaně?

21:45

„Slaboch. Ošklivé. Až moc přecitlivělé. Podivín. Introvert. Dítě, které potřebuje poučit, vysvětlit, jak se věci mají. Příliš hlasité. Příliš tiché. Příliš chytré. Příliš hloupé. Hysterické. Otravné. Opožděné.“ Jen letmý výčet nálepek, které si nese z dětství určitá skupina: děti, které prožily šikanu. Ačkoli se osvěta nepochybně zlepšuje, všechen ten zdánlivý nadhled naší společnosti nad šikanou (především) ve školách se rozplyne, když se na scéně objeví konkrétní člověk, který šikanu zažil. Reakce se pohybují na prapodivné škále mezi přehnanou lítostí, zpochybňováním paměti dané osoby, ignorancí nebo odporem a odsouzením.

Myslím si, že dnešní společnost vnímá oběti šikany leckdy pokrytecky. Ráda bych nabídla jiný pohled. Já totiž nevěřím, že oběti šikany jsou chudáci, co se musí celý život litovat, ale zároveň jsem přesvědčena, že každého člověka (a dítě stokrát víc) je před šikanou třeba chránit. Že je to hrůza, která v žádném případě nikoho neposiluje, a že za tenhle fakt a za možné následky by se neměly konkrétní oběti stydět.

Byla bych velmi šťastná, kdyby se čtenáři po přečtení tohoto článku zamysleli nad tím, jak vnímáme oběti šikany. Jak jejich zkušenost podvědomě zlehčujeme, stejně jako vinu šikanujících. Obecně bych si moc přála, aby aspoň až naše generace zestárne, byla šikana vážně vnímána jako problém a jejím obětem se dostávalo rychleji pomoci a snad i většího pochopení, než se dostalo nám.

Můj příběh

Prošla jsem si mnohaletou šikanou na základní škole, jednoduché to do dospělosti nebylo ani doma. Moje mamka je psychicky nemocná a můj táta v mnohých ohledech odmítal převzít zodpovědnost. Nemoc mojí mamky „nedala“ ani má babička, která se za svou dceru styděla. Doma jsem zažívala bití, každodenní hádky a ničení věcí. Do toho se babička snažila vybíjet si své problémy často na mně, s tetou mě citově vydíraly a často mnou i úspěšně manipulovaly. Obecně můžu říct, že i když jsem od rodiny zažívala hlavně psychický nátlak, doma jsem se často bála.

Šikana ve škole začala už na prvním stupni. Chodila jsem do vesnické malotřídky, kde bylo pár dětí. Byla jsem dítě, které se do školy těšilo, ve školce jsem byla moc spokojená. Je zajímavé, že jak na prvním, tak na druhém stupni se opakoval podobný vzorec. Uvědomovala jsem si, že jsem dítě, které má větší fantazii, které si rádo vymýšlí různé pohádky, zároveň nemá problémy s učením. Věděla jsem taky, že se trochu fyzicky odlišuji, protože jsem měla jedno oční víčko níž než to druhé. Netušila jsem ale, že si za to od dětí po celých deset let vysloužím přezdívku „pidlooká“.

Na druhý stupeň jsem přecházela s tehdejší kamarádkou do okresního města. Také na této škole byly nadávky na denním pořádku. Nejdřív přišly starší holky, které si mě dobíraly, že si například o přestávce čtu. Později jsem našla několikrát před školou rozházené svoje věci nebo pasti v podobě nastražených provázků, okolo nichž stál vždycky hlouček dětí. Doma o tom věděli okamžitě. Chodila jsem běžně po vesnici s pláčem a vůbec jsem nechápala, co se to vlastně děje. Když se to začalo řešit v ředitelně, nikomu z dětí se nikdy nic nestalo. Na vesnici byl ředitel i rodiče těch dětí v zastupitelstvu, takže většinou sezení s nimi v ředitelně bylo jedno velké divadlo.

Kromě toho mě tehdy nikdo nechtěl brát vážně. I když mě při narození rozdýchávali, kromě fyzicky slabší levé poloviny těla žádné postižení nemám. Přesto se doma a ve škole ke mně tak často chovali. Schválně raději dělali některé věci za mě, učitelky mě sice někdy šetřily, ale často s přístupem: „Prosím tě, nedělej ten kotoul, dyť jsi taková nemotorná.“ Na druhém stupni jsem byla zase „odstrašující příklad“ například také v tělocviku, kde „když to uběhne ona, tak to byste byli úplně nanic, kdybyste to neuběhli i vy.“

Když jsme přecházely do městské školy, přála jsem si být neviditelná. To jsem ještě nevěděla, že před příchodem na novou školu najdeme s kamarádkou na Spolužácích.cz naši třídu a v ní už dopředu připravené naše profily, v nichž všechny kolonky byly vyplněné sprostými nadávkami.

V nové škole to vypadalo, jako kdyby jim „ty dvě holky z vesnice“ byly na obtíž. Učitelé nás buď ignorovali, nebo čekali na nějakou naši chybu. Například jsme s kamarádkou běhaly na obědy dřív, než chodila celá třída. Dneska si říkám, jaká to byla blbost. Ale tehdy jsme nechtěly v té škole být nikdy dlouho a s obědem po vyučování jsme nestíhaly autobus. Jednou jsem šla na oběd spolu s menšími dětmi a naše třídní, která o tom věděla, se se mnou dala ve frontě do řeči. Byla překvapivě milá, až to i tehdy jedenáctileté holce bylo divné. Druhý den bez varování hlásil ředitel naše jména rozhlasem s tím, že jsme dostaly návrh na ředitelskou důtku. Třídní si nás pak vzala do kabinetu a křičela tam na nás. Vůbec jsme to nechápaly.

Postupně jsme do třídy nějak „zapadly“. Já jsem se zapsala svým výborným prospěchem a pozdější účastí na několika olympiádách. Učitelé s ředitelem postupně vytvořili takový dojem, že jsme se teda už polepšily, a naopak nás chválili, a to i před třídou, pokud se nám něco povedlo. Myslím si, že oba tyhle přístupy dost pomohly k další šikaně od dětí.

Mé jméno znala celá škola a každý z toho měl legraci, když na mě mohl zakřičet, něco mi zničit nebo mě shodit ze schodů. Nohy mi podráželi často. Pokud mě přímo nešikanovali, přidávali se snad ze strachu, aby se na ně taky nedostalo. Slýchávala jsem proto od desítek dětí, jak jsem hnusná, že jsem špína, že vypadám jak cikán. Zažila jsem i plivance.

Skupina tří holek v naší třídě si mě postupně našla i na sociálních sítích. Chodily mi anonymní sprosté esemesky. Běžně mě fotili v situacích, kdy jsem vypadala hrozně, a umisťovali ty fotky potom na internet. A když jsem se na konci základky opila a někdo mě při tom vyfotil, jedna z těch holek mi začala nadávat a ponižovat mě na facebooku. Ve třídě jsem ale šikanu nezažila jediná. Kluci například surově bili jednoho našeho spolužáka s postižením. Šikanovali také učitelku výtvarné výchovy, která to tehdy psychicky nezvládala. Po nějaké době ze školy odešla.

Na gymnáziu už šikana nebyla, a jakmile jsem poznala prostředí, kde fungovalo i jiné chování, ozvaly se problémy, které nabývaly různých podob a intenzity. Od patnácti jsem začala mít problémy s úzkostmi, které se zhoršovaly a přidávaly se k nim postupně další potíže. Psychosomatické potíže (ohromné bolesti břicha a kolenou), problémy s jídlem, paranoia, nespavost, obrovská bolest na hrudi, sebepoškozující myšlenky… V té době jsem se také obrátila na psycholožku. Nebrala mě vůbec vážně. Když jsem odešla na vysokou, postupně jsem zjišťovala, že s danými problémy nedokážu vůbec fungovat. Ve dvaceti jsem se rozhodla, že skočím z mostu. Nestalo se.

Dnes mám za sebou několik let terapií, už několik měsíců žiji se serotoninem. Studuji, pracuji, cestuji do zahraničí, mám kamarády, s nimiž je mi dobře, a snad poprvé v životě jsem konečně šťastná, že mám sebe a že jsem přes to všechno naživu. Jsem celkem samostatný a aktivní člověk, který se poměrně rychle dostal z velkých problémů snad také proto, že dokáže zapojit sebekritiku a neustále nad něčím přemýšlí a analyzuje. Jsem dnes jen mladá žena, která si prožila své. A mrzí mě, jak se o šikaně běžně hovoří.

Co je to vlastně ta šikana?

Když je v médiích řeč o šikaně, kromě komentářů, v nichž lidé anonymně sdílejí vlastní zkušenosti, se obvykle najde pár takových, v nichž se jiní komentující dožadují vysvětlení, co přesně je ta šikana. Zprvu jsem měla za to, že se jedná především o lidi, kteří se nikdy s ničím takovým nesetkali. Když jsem ale pátrala dál, a teď nemyslím jen na internetu, zjistila jsem, že často se za takovými otázkami neskrývá neznalost, ale spíš pokrytectví.

Znám krom toho vlastního také příběhy desítek dětí, které si vytrpěly většinou na škole několik let skutečné peklo. O tom, že konkrétní dítě trpí, se vědělo mnohdy dokonce i v ředitelně, informováni byli také rodiče. Bohužel nikdo nevydal sebemenší úsilí, aby dané dítě podpořil, vyslechl, objal nebo v těžších případech mu pomohl vyhledat odbornou pomoc.

Psycholožka Eva Martináková, která se zaměřuje kromě jiného na školní a pedagogickou psychologii, popsala tento jev velice výstižně, čerpá i ze setkání se samotnými dětmi ve třídě. Ačkoliv se dospělí v různých diskusích často „trápí“ nad definicí šikany, děti (a tím myslím mnohdy celé třídy) v tom mají už v útlém věku poměrně jasno.

Dobrý příklad jsem sama zažila na druhém stupni základní školy, kde si pro nás jednou třídní učitelka v rodinné výchově vymyslela úkol. Měli jsme anonymně napsat, co pro nás znamená šikana, jak si ji představujeme. Naše odpovědi pak četla před třídou. Nikdo ze spolužáků nenapsal, že neví, co je to šikana. Většině z nás bylo tehdy něco kolem třinácti let.

Co se navíc nestalo na závěr: učitelka vytáhla i můj lísteček. Snažila jsme se psát na svůj věk a hlavně na své postavení ve třídě dost objektivně a analyticky. Nikoho jsem neosočovala ani se nelitovala. Pamatuji si, jak se někdo ozval, že ví, že jsem to já, a dodnes nezapomenu větu, která od jednoho ze spolužáků v té chvíli zazněla. Nebylo v ní pokrytectví, zbabělost ani snaha ublížit. Byla tam možná jiskra vědomí, aha momentu, bojím se napsat svědomí: „Ty o nás jednou budeš mluvit.“

„Za všechno můžu jenom já“

Nemám ráda pojmy jako je oběť nebo agresor. Už od prvních let, kdy jsem létala ze schodů a před školou nacházela své rozházené věci, jsem si zakazovala se jako oběť vnímat. Měla jsem za to, že je to všechno moje vina, že důvod, proč mě šikanují, je ve mně – v mém vzhledu, v mém chování nebo vůbec ve faktu, že jsem se narodila.

Přibližně do dvaceti let jsem věřila, že jsem se neměla narodit. Věřila jsem, že musím žít pouze pro druhé, všechny ústrky a podrazy trpět a všechno vydržet. Šikana mě naučila, byť neopodstatněně a nelogicky, věřit tomu, že ti takzvaní agresoři jsou lepší než já a svým chováním mi v podstatě jen dávají najevo a správně mě poučují, že já do toho světa nepatřím.

Zřídka se to v definicích šikany objevuje, její oběti ale můžou násilí různého charakteru od útlého věku zažívat doma. Jsou v podstatě v úzkých už od začátku života. Některé děti, které potkalo v raném dětství něco hodně těžkého, se později normálně zařadí do kolektivu, najdou si kamarády, nezažívají nějaký neustálý tlak na svoji osobu.

Naproti tomu si představme dítě, které odmalička zažívalo násilí v různých podobách, vyrůstalo ve strachu a v prostředí, kde nikomu nemohlo věřit a kde ho každý, byť blízký člověk, srážel a systematicky ponižoval. Nemělo žádnou dobu na „oddechnutí“ nebo minimálně alespoň nějaké místo či blízké, kteří by mu ukázali, že život se dá žít jinak – především lépe.

Při vstupu do dětského kolektivu se stává, že si takové děti jednoduše vyberou stranu, a z dnešního dospělého pohledu bych to označila za obrovskou tragédii. Tragédii dvou malých děti, které prostě dostaly, co dostaly, včetně svých charakterových vlastností, genů, prostředí… Dítě, které nemělo dostatek pozornosti, jeho rodina válčila s penězi, rodiče často nebyli doma, nebo si prošli třeba náročným rozvodem, si zvolí, zda v novém prostředí bude i dále obětí, nebo se stane agresorem.

Ano, i děti si vybírají. Možná víc podvědomě než dospělí, ale vybírají. Sama jsem toho názoru, že za výběrem někdy nestojí tak úplně jen složitost situace nebo prostředí, jako spíš charakter a povaha konkrétního dítěte. Třeba to bude pro někoho radikální pohled, ale čerpám ze své zkušenosti, kdy se jednou jedna malá holka rozhodla, že se stydí za sebe, jak se vzteká a kope kolem sebe, protože je to doma i ve škole těžký.

Ta malá holka se rozhodla, že taková přestane být – především na své kamarádky, jediné dvě holky, které taky dostaly od života „naloženo“ a jezdily s ní každé ráno do školy. Žádná z nich neměla motivaci se v ničem zlepšovat. Přesto si jednoho dne ‑náctiletá holka řekla dost a přestala kolem sebe kopat. Bohužel až v dospělosti zjistila, jak „velké“ ono rozhodnutí bylo a jaký to vůbec pro ni mělo význam.

Občas, když nad tématem šikany přemýšlím a říkám si, jak by se dali přesvědčit o opaku všichni ti, kteří tvrdí, že šikana není problém, že je to vina vždy toho konkrétního dítěte, které to zažívá, že je to jev, který se nedá řešit, zkouším si to TEORETICKY přirovnat k znásilnění. Samozřejmě vím, že každý z těch traumatických zážitků je jiný, ale trochu se mi zdá, že mezi nimi přece jen nalezneme podobnosti.

Uvnitř je často člověk – oběť, který je doslova přepaden a silou (psychickou nebo fyzickou) převálcován. Oběti šikany i znásilnění shodně popisují, že se cítí špinaví, cítí se za daný zážitek někdy i valnou část svého života vinni a tvrdí, „že na dané místo neměli chodit nebo se v té třídě neměli tak blbě smát nebo neměli nosit takové oblečení“. (Následky, které se v různých podobách podepíšou na jejich zdraví, sebevědomí, kariéře nebo partnerských vztazích, nemusím snad dalekosáhle vypisovat.)

Zatímco agresoři nebo různí dlouhodobí svědci vyjdou z daného zážitku možná (pokud vůbec) se šrámem na svědomí, oběti šikany (nebo znásilnění) si nesou v sobě do budoucna hluboký pocit viny, studu a ponížení, a co je na tom všem nejhloupější: nesou si je i za věci, za které je zodpovědný někdo jiný.

Můžete namítnout, že existují studie o tom, jak konkrétně šikana poškozuje také ty takzvané agresory nebo lidi, kteří jí dlouhodobě přihlíželi. Stejně tak můžete namítnout, že mnohé bývalé „oběti“ svoji minulost zneužívají a třeba skrze ni vydírají své blízké či vzdálené okolí. A já si myslím, že můžete namítat právem.

Jak jste mohli?

Ano, lidé jsou různí. Kvůli takovým případům by ale nikdo neměl znevažovat ty z obětí, které nesou obrovské rány na duši a na těle a kvůli dané zkušenosti si projdou takovým peklem, jež si „průměrný člověk“ dokáže jen sotva představit. Nejsmutnější je takového člověka potkat, vidět, jak se trápí i několik let poté, a slyšet ho říkat naprosto přesvědčeně: „Neměl/a jsem tu být. Zasloužím si to. Za všechno můžu jenom já.“

A pokud jednoho dne seberou všechny síly a odvahu a rozhodnou se své blízké konfrontovat, setkají se s reakcemi typu:

  • „Vždyť ty jsi přece neměla žádné kamarády.“
  • „Tak jsi už konečně překonala svoje handicapy.“
  • „Ty se lituješ?“ – „Nelituj se.“

A to i v kontaktu s rodiči, kdy se takové dítě zpětně (někdy bohužel zoufale) snaží dopátrat nějakého vysvětlení, proč se to stalo, že při něm daný rodič nestál, nebo proč se doma děly věci, jaké se děly.

Pokud vycházíme z toho, že šikana je nelogická, že nezáleží na tom, jak konkrétní oběť vypadá, odkud je nebo zda měla kamarády – co potom rodiče nebo třeba učitele, kteří jsou takto zpětně konfrontováni, k takovým reakcím vede?

Důvody jsou různé, ale mezi nejčastější počítejme: zbabělost, vědomí vlastních chyb a porážek, s nimiž daná osoba neumí nebo nechce pracovat, pokrytectví, lenost se sebou něco udělat, někam se posunout, strach přiznat si, že to taky zažili (ať už v jakékoliv roli) v minulosti jako děti, strach po tak dlouhé době přiznat selhání a vůbec se změnit.

Je to smutné, když se už dospělé dítě samo snaží, osamostatní se nebo chodí na terapie, studuje, pracuje na sobě… a po všech těch letech se mu mnohdy jeho vlastní rodina nebo třeba učitelé, k nimž někdy dokonce jako malé vzhlíželo, při otázce na šikanu nejsou ani schopni podívat zpříma do očí.

Je bolestivé pro konkrétní dítě následně poznat, že onu bolest, kterou bylo nuceno prožít, možná prožilo kvůli neschopnosti, lemplovitosti a pokrytectví právě jeho rodiny či dospělých, kteří za něj před několika lety měli zodpovědnost, ale bezostyšně své problémy promítali a přehazovali na dítě, jež se POCHOPITELNĚ s tolika balvany najednou neumělo poprat.

Ne, šikana vás neposílí

Co se týče přehazování problémů viny a vyhýbání se zodpovědnosti či realitě, nemůžu nakonec opomenout jeden fenomén, s nímž se nepotkávám jen venku u lidí na ulici, ale například i v umělecké tvorbě nebo právě v informačních videích o šikaně. „Vždyť tě to posílilo. Podívej se, jak jsi díky tomu lepší člověk!“

Tento citát jsem slyšela už v několika variantách: „Člověk se díky šikaně naučil bránit. Šikana byla má vina, a kdo si uvědomí své chyby, stává se lepším člověkem. Jinak bych nebyl dnes tam, kde jsem.“ V případě, že se u dítěte šikana zastavila například tím, že začalo trénovat nějaký bojový sport a díky němu se posléze útočníkům ubránilo, v dospělosti od něj často zazní: „Šikana mě opravdu posunula.“

Upřímně, z podobných hlášek mi dodnes není moc dobře. Obzvlášť když dané lidi znám, vidím a viděla jsem v jejich očích bolest a zoufalství, a přitom je slyším říkat tyhle typy vět. V takové chvíli nastává paradox. Dítě, které se jako malé mělo bránit útočníkům, se dnes opět musí bránit různým motivačním citátům a hláškám, pokud si je tedy samo nevezme za své.

Nechci nikomu žádný přístup brát. Pokud člověku pomáhá s jeho traumatem žít, na něco takového vlastně nikdo ani nemá právo. Je ale zajímavé pozorovat, jak se tyto „trendy“ v současnosti jedou „ve velkém“. Když si představíme rodiče, kteří se snaží podobnými větami zakrýt fakt, že se bojí přiznat VLASTNÍ SELHÁNÍ, jsou podobné vysvětlivky a překrucování spíš k pláči.

Je opravdu na nás, jak budeme naši minulost vnímat, ale zároveň postavit se realitě a oné pravdě bývá většinou obrovská (ne‑li) bolestivá a strastiplná cesta. Ale pokud jsme si prošli předtím peklem, nestojí tato cesta za to? Vzít život do vlastních rukou, převzít zodpovědnost doopravdy jen za vlastní chyby a přešlapy a nebát se nelhat si, že co bylo špatně, není pozitivní a nijak nám to nepomohlo. Nemusíme si to říkat nahlas ani to křičet do světa. Stačí si to říct pro sebe, uložit do svého nastavení, zvednout se a jít prostě dál.

Eva, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Řekněte si o pomoc

Všem, kdo zažili v dospívání sexuální zneužití, bych ráda přečetla dopis.

9 min

Zrcadlo vztahu

Naučte se sledovat, odkud pramení emoční vlny, které hýbou vaším vztahem.

9 min

Uklidni se!

Stresovou reakci žádný povel nezastaví. Co dělat, když to ve vás přímo vře?

20 min

Jak vzniká trauma

Zážitek pohlavního zneužití ovlivňuje tělo i duši na mnoha rovinách. Proč se oběť nebrání?

25 min

Navždy změněná

Byla jsem zdravé, akční, společenské dítě. Až do svých jedenácti let.

8 min

1. 10. 2021