Nedávno jsem si na facebooku všimla velmi emočně silného videa. Fanoušci a obyvatelé Islandu vítali své hrdiny zpět doma z mistrovství Evropy ve fotbalu a atmosféra byla i přes obrazovku neuvěřitelná. Co se vlastně děje v mozku lidí, pro které je důležitý sport a sportovci?

Jsou lidi, které to nechá chladnými a sportovní utkání je nudí. Pak jsou fanoušci asi jako já, které zajímá nějaké větší mistrovství – kde už o něco jde. A pak jsou fanoušci skalní: nenechají si ujít jediný zápas a nejraději by na stadionu i přespávali.

Nikdy jsem to tolik nevnímala, ale poté, co jsem zhlédla zmíněné video, mi problesklo hlavou, že je to pro některé lidi opravdu důležité. Že některým jde o to, aby mohli někoho uznávat, aby mohli být součástí například nějakého fanouškovského klubu, se kterým mohou sdílet své emoce.

Proč nás sledování sportu baví

Před časem jsem viděla dokument o tom, jak to všechno vidí a vnímá skutečný fanoušek. Zrcadlí se tam mnoho pocitů jako je láska ke sportu, pýcha a uctívání sportovců, sdílení, porozumění skupiny, nadšení, adrenalin, radost nebo také společně prožitý smutek a slzy.

Když se podíváte do hlediště například Realu Madrid, ti lidé vypadají, že jim jde o vše. V očích a gestech vnímáte neskutečnou vlnu emocí: prožívají je naplno, křičí a dupou, pláčou a skáčou. Je to přehlídka prožívání v přímém přenosu.

Ti lidé tím žijí, protože jim to dává pravděpodobně to, co by jinde nezažili. Tak trochu to máme v krvi i z dob minulých – vzpomeňme například na Koloseum v Římě.

Je to drama a jde o hodně

Lidé rádi sledují napínavé zápasy, mají rádi to drama kolem. Jejich mozek neustále srovnává s tím, co je teď a co se stane, když vyhrají nebo prohrají. Představují si dopředu varianty, co může následovat. Sázky jsou někdy hodně vysoké, a to je jedna z dalších věcí, která dává sportu dramatický nádech.

Dá se říci, že se to podobá zápasu boj na život a na smrt. Pokud se například podíváme na tenis – je to hra s nulovým součtem ve výsledku. Když jeden porazí druhého, je to jako boj na život a na smrt. Vítěz získá body na úkor toho druhého. Jeden vždycky „zemře“.

Jakkoli to chceme popřít, ta strašidelnější stránka našeho já chce sedět ve starém římském Koloseu a dívat se, jak lidé bojují do posledního dechu. Krásným příkladem jsou například penalty, kdy jde na řadu poslední hráč, který kope rozhodující kop. Sleduje ho třeba i 20 milionů lidí a atmosféra se dá krájet. Jde v tu chvíli o všechno.

Je zábavné sledovat a soudit ty nejlepší

Nejen sport, ale i další soutěže jsou skvělou příležitostí, kde můžete sledovat lidi, kteří jsou v něčem velmi talentovaní a uznávaní. Lidé rádi sledují elitu, ty nejlepší sportovce nebo zpěváky, kteří byli vybráni, aby reprezentovali danou zemi. Obdiv se střídá s kritikou. Protože není jen fanouškovská základna oddaná sportu a sportovcům, ale také řekla bych „gaučárna“, kde lidé velmi rádi kritizují sportovce z pohodlí domova a sdílí své dojmy s manželkou slovy „to bych kopl i já líp“.

Je příjemné sledovat lidi, co něco umí

„Krásně se na to dívá,“ řekla mi moje babička, která je fanouškem všech tenisových zápasů. Kdysi tenis taky hrávala, a to je zřejmě důvod, proč ho dnes tak ráda sleduje. Máme všeobecně rádi pohled na všechno, co lahodí našemu oku. Ať už to jsou vypracovaná těla atletů a obdiv nad jejich psychickou silou a odhodlaností nebo sledování profesionálního biliardu, kde lidé s matematickou přesností trefují svůj cíl.

Sport spojuje

Na mikroúrovni pojí rodinu a přátele dohromady. Mnoho lidí sledování sportovních přenosů propojuje s jejich přáteli, které by jinak v takové intenzitě neměli šanci vidět. A znám nemálo synů, kteří jsou si se svým otcem blíže mimo jiné i díky společně strávenému času u sportu, kterému oba fandí. Je to další úroveň blízkosti, která by tam bez tohoto aspektu třeba ani nebyla.

Na makroúrovni jde o záležitost celé komunity. Není příliš okamžiků, kdy v životě můžete něco oslavit s úplně cizími lidmi a cítit emocionální spojení s vaší komunitou jako celkem.

Lidé milují ten pocit, a to je také důvod, proč tak prožíváme zpěv národní nebo klubové hymny (ale také při jiné příležitosti například vánočních koled). Společný zpěv a celková atmosféra přiblížení nám dávají pocit, jako bychom byli všichni dohromady ve společném – a příjemném – režimu.

A v neposlední řadě, v době, kdy nejsou součástí života většiny lidí hrdinské úspěchy, nám sport umožňuje zachytit alespoň malý pocit slávy.

Co se děje v těle fanouška

Vědci se shodují, že sportovní událost nabízí možnost zažít přesvědčivou kombinaci chemických reakcí. Shromáždění komunity fanoušků může aktivovat „hormon štěstí“ oxytocin. V případě výhry je dobrý pocit spojen s vyplavením dopaminu. Na dopamin přitom buňky reagují zejména tehdy, když se děje něco nepředvídatelného, což je pro sportovní události typické. A protože naše mozky chtějí zopakovat pocity radosti a euforie, jedno vítězství může vyvolat větší touhu po dalším.

Studie potvrzují další efekty – jako například vyšší pocit sebeúcty po výhře nebo méně záchvatů deprese (u fanoušků, kteří se silně identifikují se „svými“ týmy). Výzkumy rovněž ukázaly, že po vítězství mužští nadšenci zažívají zvýšenou hladinu testosteronu, který je spojen s chováním konkurenceschopnosti a agrese.

Za určitých okolností se ovšem lidé s nahnutým zdravím mohou dostat i do problémů. Intenzivní hra může vyvolat v mozku reakci „boj nebo útěk“, vyšší krevní tlak a tepová frekvence zvyšují spotřebu kyslíku.

V tu samou chvíli někteří fanoušci konzumují tučné párky a hranolky, popíjí alkohol, a to ještě více zvyšuje tlak v celém kardiovaskulárním systému. Po konzumaci tučných jídel jsou cévy méně pružné, což omezuje jejich schopnost dodávat další kyslík do srdce. Tato rizika byla prokázána v rámci studie, která zkoumala míru srdečních příhod pro zemi, která v zápasu prohrávala.

A perlička na závěr. Jeden americký lékař vzpomíná na případ hokejového fanouška, kterému během rozhodujícího utkání praskla výduť aorty. Musel být převezen k okamžité operaci. Když se probudil, jeho první slova byla: „Kdo vyhrál?“