Před nedávnem mi v práci řádně stoupl adrenalin, když jsem zjistil, že moje kolegyně má mnohem lepší odměny než já. Byl jsem trochu uražený, trochu naštvaný a připravený bojovat s ní i s manažerem za spravedlnost.
Pak, po pár hodinách, jsem se zastyděl. Zchladil jsem se a uvědomil si své pošetilé chování. Zeptal jsem sám sebe: Ubírá její výhoda něco z odměn, které mám já? Jsou výhody, které dostává ona, nějakým způsobem na úkor mě?
Upřímná odpověď byla samozřejmě ne. Nakonec jsem se rozhodl pro mnohem diplomatičtější postup.
Spolupracovat, nebo soupeřit
Jednou z důležitých voleb, kterým jsme v životě neustále vystavováni a které řešíme téměř při každém mezilidském kontaktu, je volba, zda budeme s lidmi, se kterými komunikujeme, spolupracovat nebo soupeřit.
V práci, ve škole, ve vztahu, tam všude se neustále rozhodujeme o tom, jak k lidem přistupovat. Často se při tom stává, že situaci vyhodnotíme nesprávně a bojujeme i tam, kde nemusíme. V takovém případě většinou vyvoláme konflikt tam, kde byl zbytečný – tak, jak se to mohlo stát mně v práci.
Důležitou zprávou je, že své chování a pojetí situace můžeme změnit. Jak?
Partnerský problém
Představme si například situaci z partnerského života, která je mi momentálně hodně blízká. Muž chce jít večer na fotbal, zatímco jeho žena do divadla. Jeden z nich se však musí starat o dítě.
Pokud manželé dokáží opustit původní představu boje a nahradit ji dialogem, mohou ze situace oba jako pár vytěžit mnohem více.
Psycholožka Susan Heitlerová uvádí dva způsoby, jak se partneři mohou k problému postavit. Pokud pochopí situaci tak, že jeden z nich vyhrává (půjde do města) a druhý prohrává (zůstává s dítětem), bude situace pravděpodobně zdrojem konfliktu.
Manželé začnou bojovat (což se v tomto příkladu projeví jako hádka) a je dost možné, že vše nakonec skončí špatným pocitem na obou stranách, například pro pláč dítěte.
Pokud však dokáží opustit původní představu boje a nahradit ji dialogem, mohou ze situace oba jako pár vytěžit mnohem více. Muž nebo žena může nabídnout ústupek, případně nějakou vhodně zvolenou kompenzaci, a v případě pozitivního přijetí nebude ani jeden z nich tím poraženým.
V čem jsou tyto dva postupy odlišné? A jak se z nich poučit?
Když 1 + 1 = 0
To nám mohou pomoci osvětlit dva pojmy, které pocházejí z teorie her, odkud se přes evoluční biologii velmi rychle rozšířily i do jiných oblastí včetně psychologie: hra s nulovým součtem a hra s nenulovým součtem.
Hra s nulovým součtem se projevuje těmito znaky:
- Pokud jeden vyhraje, druhý musí automaticky prohrát.
- Co jeden člověk ztrácí, druhý získává.
- Typickým chováním je soutěžení.
- Vážou se na ně negativní emoce.
- Probíhá příprava na boj.
Typickým příkladem jsou například sporty jako tenis, šachy nebo třeba poker.
Naproti tomu hra s nenulovým součtem má následující vlastnosti
- Zisk jednoho z hráčů neovlivňuje ztrátu druhého.
- Za určitých okolností může jít dokonce o win‑win situaci (vyhrávají oba).
- Výhodným chováním je spolupráce, dialog.
- Vážou se na ně spíše pozitivní emoce směrem ke kooperaci.
- Typickým příkladem je většina situaci v našem sociálním okolí.
Když při podobných konfliktech, podobně jako zmíněný manželský pár, pochopíme situaci jako boj o zdroje (volný čas), hru s nulovým součtem, nevyhnutelně zůstane na bojišti jeden vítěz a jeden poražený.
Protože však jde o boj, ten, kdo prohrál, bude toužit po odvetě, a tak se konflikt při nejbližší příležitosti bude pravděpodobně opakovat. Nastavená dynamika roztáčí nepříjemnou spirálu výčitek a touhy po odplatě.
Posun
Pokud si však zachováme chladnou hlavu a už během svého rozhořčení si položíme pár důležitých otázek, máme šanci se jednomu poraženému vyhnout, či dokonce dosáhnout takzvané ideální situace, kdy prosperují obě strany, podobně jako ve druhém zmíněném příkladu.
Právě v tomto posunu od boje k společnému řešení situace, od nulové hry k nenulové, od konfliktu k dialogu, často spočívá řešení mnoha konfliktů v každodenním životě. „To, co vypadá jako nulová konfrontace, může být s trochou dobré vůle změněné na vzájemně prospěšnou nenulovou hru,“ říká biolog Richard Dawkins ve své knize Sobecký gen.
Jak toho dosáhnout?
Pomoci může jednoduché zamyšlení a pár otázek o povaze situace ještě předtím, než se pustíme do nepromyšleného sporu:
- Ztrácím něco výhrou mého kolegy, partnera, kamaráda? Bojujeme o stejný zdroj (peníze, čas, úspěch atd.)?
- Je jeho vítězství mou prohrou? A naopak?
- Mohla by se naše situace změnit k lepšímu, pokud bychom začali spolupracovat?
Literatura:
Carr, A. (2004). Positive Psychology: The Science of Happiness and Human Strengths. Psychology Press.
Dawkins, R. (1976). The Selfish Gene. New York City: Oxford University Press.
Heitler, S. (1994). From Conflict to Resolution: Skills and Strategies for Individual, Couple, and Family Therapy. Norton.
