Před časem jsem v úvaze Dobrodny a špatnochvíle vyzval čtenáře, aby mi poslali své příběhy o tom, co jim pomáhá změnit nepříjemný okamžik dne v něco lepšího, subjektivně prožívaného jako radostnější, klidnější a volnější. Přišlo jich mnoho. Od krátkých po několikastránkové. Nakonec jsem se rozhodl nabídnout a sdílet malou ochutnávku těchto zkušeností.
Pohled do očí
„Už třetí týden každé ráno chodím do práce pěšky a vždy potkávám jednu moc hezkou starou paní o berlích s pejskem. Už nějaký čas mi není moc dobře a do práce chodím s pocitem, už aby byl konec a já si mohla už jít domů lehnout. Dnes mi taky nebylo dvakrát nejlíp, ale když jsem vycházela z bytu, tak jsem si říkala, kdepak tu paní dneska potkám. Asi jsem vyrazila o pár minutek dříve, protože jsem ji po své trase dlouho neviděla, ale dočkala jsem se.
Nevím, čím to bylo, ale nějak jsem se na tu paní těšila, a když šla proti mně, tak jsem se na ni podívala, lépe řečeno do jejích krásných, modrých očí, a s úsměvem na tváři ji poprvé pozdravila. Stařenka mi pozdrav opětovala a mě polil tak krásný pocit, že když si to vzpomenu, tak mi je mnohem lépe.“
A mě napadá si připomenout všechny momenty, kdy se dívám lidem do očí a kdy se jejich pohledu pro změnu vyhýbám. Vzpomínám také na některé páry, co se na sebe po letech už raději ani nedívají, ale i na ty, mezi kterými díky očnímu kontaktu proudí něco, co je spojuje. A říkám si, že na pohledu do očí je něco, co se přesahuje racionální úvahy a popis, něco tajemného a lidsky velmi důležitého.
Zapomínáme, že jsme součástí celého širokého světa. Když si na to vzpomeneme a chvíli toto vzájemné propojení cítíme, je nám často lépe.
Fakt, že se díváme a jsme na oplátku zpětně viděni, je něco, co v běžném životě můžeme lehce minout, zabráni do svých tabletů, mobilů, kindlů, časopisů, nemluvě o starostech, obavách z budoucnosti či přehrávání scén z minulosti. Na druhou stranu to jde lehce a rychle změnit. Prostě se příště podívejte do očí paní na pokladně, spolucestujícímu či obsluze v restauraci, kam chodíte na oběd. Třeba vám to také projasní den…
Co děláš v mé budce?
„Včera po noční jsem se unaveně dovlekl na zastávku a najednou dírou v boku do ní přihopkal kos. Čekal jsem okamžitý úprk a v setině vteřiny jsem viděl, jak se mě to stvoření vyděsilo a opravdu pudově sebou cuklo, že odletí. Ale neodletěl. Místo toho změnil celou situaci: otočil se ke mně čelem a normálně mi vynadal, určitě to bylo něco ve smyslu: ‚Co tu děláš? Jak si dovoluješ na mě číhat, když tu tak poklidně sbírám snídani.‘ Musel jsem se šklebit a odtáhl jsem nohu co nejdál z jeho dosahu a skoro v křeči pak skrčený čekal, až se bohulibě nadlabe a zase odhopká pryč. A to mi spustilo ohromnou energii a potěšení v celém unaveném těle.“
Mohlo by vás zajímat
Pět kroků ke zvládání emocí
Emoce jsou jako sendvič. Začnete vztekem a pod ním objevíte bezmoc.
Přečíst článekPřijde mi až skoro nadbytečné cokoliv dodávat, jak bereme výjimečné věci za samozřejmost a tak si na ně zvykáme, až zapomínáme, že jsme součástí celého širokého světa. Když si na to vzpomeneme a chvíli toto vzájemné propojení cítíme, je nám často lépe.
Jako bychom se více zakořenili a vycentrovali a mohli tak zažít neočekáváné setkání s tvory, kteří jsou okolo nás i ve městě na zastávce MHD. Zrovna před chvílí mi povídala klientka, jak jí otevřeným oknem do obýváku vletěl vrabec, chvíli poletoval a vylétl pak zpátky. Vnímala to jako podporu a energii pohybu, se kterou se může vrhnout na řešení své situace.
Společným jmenovatelem drobných změn k lepšímu je jejich nepředvídatelnost.
Jiný člověk zase psal o tom, jak mu vždycky udělá radost a pomyslně dobrým způsobem nakopne, když se navzájem pozdraví řidiči městské dopravy. A já si připomenu mou dvouletou dcerku, která každý pátek mává popelářům, oni nazpátek mávají jí a věřím, že i oni se na tento malý rituál těší.
Chceš‑li Boha rozesmát, řekni mu své plány
Společným jmenovatelem drobných změn k lepšímu je jejich nepředvídatelnost. Pokud by se staly programem, který si za každou cenu chceme naplánovat a prosadit, ztratí přirozené kouzlo dané překvapením a rozšířením toho, co očekáváme.
„Tyto momenty nejdou vykalkulovat, přivolat ani vynutit. A tak jsem byl bdělý, pozorný a leckdy se mi tak stalo, že jsem tím pozornost upnul jinam od bolístek mojí duše a ač nakonec radostná maličkost nepřišla, že mi i tak bylo lépe. A naopak, když jsem se začal rozhlížet (často v přírodě, protože ji často fotím) tak mě upoutala tu jedna maličkost, onde jiná, a nakonec se mi duše doslova přeplnila tím nevinným prostým životem, a bol či hoře opět odezněly.“
I já jsem rád mile překvapován. Až se vám příště „uděje“ něco, co vám zvedne náladu a dodá chuť do života, užijte si to, ale také to napište a opět mi to pošlete :-) Třeba tím podpoříte ještě někoho dalšího…
Článek Dobrodny a špatnochvíle
